Bílá stuha: Tvorba režiséra Hanekeho není pro každého

Většina filmové produkce diváka hladí pěkně po srsti, snad v obavě, aby se zase do kina vrátil v očekávání dalších happy endů a sentimentálního opojení. Jsou však i režiséři, kteří zkouší jít proti srsti, divákům se nepodbízí, nebo se je dokonce snaží donutit přemýšlet. A pak jsou tvůrci, kteří jdou proti srsti, a ještě pořádně přitlačí.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Bílá stuha | Foto: Artcam

Tvorba rakouského režiséra Michaela Hanekeho není pro každého. K divákům rozhodně vstřícný není, vyžaduje pozornost, přemýšlení a jistou dávku trpělivosti. A přistoupit na pravidla hry, která bývá chladná, nelítostná a jejímž cílem je snaha poodhalit stinná zákoutí lidského bytí.

Z dřívějších "her" vzpomeňme Benny's Video, Funny Games a hlavně mnoha filmovými trofejemi ověnčenou Pianistku. Diváky nešetří ani v posledním snímku Bílá stuha (též sbírá jednu cenu za druhou, aktuálně aspiruje na Oscara za cizojazyčný film a kameru).

Úvodní scéna doprovázená slovy vypravěče nás zavede na panství rakouského barona, kde poklidný život obyvatel naruší sled zlověstných událostí. Jejich přímým svědkem je i vesnický kantor, jehož vzpomínky a vyprávění dávají dohromady kroniku života ve vesnici, kde za fasádou spořádanosti kulminuje krutost a nenávist.

Přes upjatou morálku se v silně bigotní společnosti začnou dít skutky nadmíru odporné. Za zavřenými dveřmi lidských příbytků, už toho lidského mnoho nezbývá. Krutá výchova se podepisuje na dalších generacích, zneužívání, týrání psychické i fyzické nalezneme ve všech společenských vrstvách.

V tvrdém patriarchálním uspořádání není místo pro emoce, city nebo prostou radost ze života. Vše musí mít svůj pevný řád, jemuž se ale život sám brání. Zbytky citů či spontánnosti si udrží jen některé ženské postavy, ale i ty jsou odkázány do patřičných mezí. Svou tvář si ještě snaží uchovat postava idealistického učitele.

A také jsou tu děti. Dokud jsou malé, ještě nezdeformované okolní mašinérií, dokáží vzbudit záchvěv emoce i na chladné tváři pastora. Ale i ten je potlačen, vytěsněn, zadupán. A dítě dospívá. Bílá stuha, symbolizující nevinnost, ještě před pubertou upadne do všudypřítomného marastu.

Podobný chlad a cynický odstup, jaký si pečlivě udržují mužské postavy na plátně, je emblematický i pro Hanekeho režii a scénář. Vše strohé, racionální, pečlivě vycizelované. Avšak některým scénám zobrazujícím intimní krutosti může být chladný styl i na škodu, bezkrvý popis událostí tak působí až neuvěřitelně, a publikum, povětšinou odkojené infantilní doslovnou filmovou řečí, nemusí tento způsob vyprávění pobrat.

Bílá stuha | Foto: Artcam

Většinu diváků však Haneke vtáhne do hry a nepustí. A k tomu mu dopomáhá bravurní černobílá kamera Christiana Bergera. Obrazová složka filmu evokuje atmosféru fotografií ze "starých dobrých časů", které však zas až tak dobré být nemusely. Formálně vytříbený styl filmu mistrně doplňují vynikající herci.

Zejména postava pastora, kterou ztvárnil Burghart Klaussner (Good bye, Lenin!, Občanská výchova), je nezapomenutelná. Stejně tak většina představitelů dětských rolí předvádí před kamerou mrazivě přesvědčivé herecké výkony (až si říkáte, jestli podobné "hraní" nehraničí s týráním dětí).

Haneke rozhodně není první, ani jediný, kdo za fasádou spořádanosti hledá kořeny bujícího zla. Stačí vzpomenout snímky Davida Lynche, v nichž předměstská selanka skrývá dosti patologické jevy. Ať už v seriálu Twin Peaks nebo ve filmu Modrý samet, jehož úvodní scéna vstoupila do dějin kinematografie (viz zde). Tvorba Michaela Hanekeho však rezonuje i s díly umělců, kteří nejen že jsou (nebo byli) režisérovými současníky, ale, jaká to náhoda, jedná se též o Rakušany.

Bílá stuha | Foto: Artcam

Spisovatelka Alfriede Jelinek (jejíž Pianistku ostatně Haneke zfilmoval), spisovatel a dramatik Thomas Bernhard, dramatik Werner Schwab... Každý po svém, ale všichni se pouštějí do rakouské společnosti, potažmo euroamerické, hledají, a nacházejí, v ní něco chorobného. A jaká to náhoda, že něco patologického se skrývá v zemi, jejíž obraz máme spojen s pohlednicovou krásou alpských vrcholků, opravených kostelíků, opečovávaných rustikálních stavení.

V zemi, jejíž obraz byl poněkud pošramocen objevením Natashy Kampush nebo incestní rodiny ve sklepení Josefa Fritzla... Náhody, ze kterých mrazí více než z Hanekeho filmů.

Související odkazy: oficiální stránky filmu, ČSFD (flash trailer), Projekt 100, Artcam

Bílá stuha (Das weisse Band), Německo / Rakousko / Francie / Itálie, 2009, černobílý, 144 minut

Scénář a režie: Michael Haneke, kamera: Christian Berger, střih: Monika Williová

Hrají: Christian Friedel (učitel), Burghart Klaussner (pastor), Ulrich Tukur (baron), Ursina Lardiová (baronka), Leonie Beneschová (Eva), Rainer Bock (doktor), Steffi Kühnertová (pastorova žena), Ernst Jacobi (hlas zestárlého učitele-vypravěč), Fion Mutert (Sigi), Michael Kranz (domácí učitel), Maria-Victoria Dragusová (Klara), Leonard Proxauf (Martin), Levin Henning (Adolf), Johanna Busseová (Margarete), Thibault Sérié (Gustav).

Mario Jarý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme