Kdo před časem poslouchal rozhlasové cykly, v nichž Ivan Wernisch až láskyplně připomínal zapomenuté básníky, či kdo měl v ruce jeho obsáhlé svazky s verši pozapomenutých autorů (Zapadlo slunce za dnem, který nebyl a Píseň o nosu), nemůže autorovi upřít osudový a niterný vztah k poezii.

9:35 1. prosince 2009 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Zároveň zaujme, jaký zápas svádí básník Wernisch s vlastním talentem a poezií. Jako kdyby se bránil jejím svodům, zahazuje její (a svoje) nejsilnější zbraně, zbavuje ji poetických kouzel, jež tak samozřejmě ovládá, a naopak provokuje persiflážemi, groteskními střípky, jež píše živým, ale i obřadným jazykem a nevyhýbá se vulgarismům, jen aby nepodléhal básnickým šablonám.

Ale jaký je rozdíl mezi prózou a poezií, jsou-li slova v rukou svrchovaného tvůrce jazyka! Ostatně Ivan Wernisch není první případ básníka, který tak příliš mnoho umí a zná, že se z otěží poezie snaží vyvléknout.

Jsou čtenáři, kteří Wernischovi nemohou zapomenout, že nepokračuje v cestě, jíž se dal před více než půlstoletím v Zimohrádku. Jenže právě to on nechce. Proti básnickému čarování míří "blbeckou" poezií velice přesně. Miluje poezii, hledá ji zapomenutou a nachází ji i tam, kde už ji nikdo nevidí. Jenže svět, ten je nepoetický, všední, krutý - jak se s ním (a s literaturou) vyrovnat jinak než osobitou groteskou?

Kominické lodě už svým názvem napovídají, že básníkova obludná fantazie má kořeny někde v boschovské obrazivosti. Dovedu si ty lodě představit staromistrovsky namalované, ale jak jsou obrazy fantaskní, tak jsou protkané současným viděním. Jsou persifláží prózy, soudobé, staré i pokleslé, podobou tak minimalistickou, že dál už ani nelze.

Do útlé knihy se jich vešlo devět, jednotlivé kapitoly mají méně řádek, než je běžné u básně na slovo skoupé, ale nikdy nechybí titul a ve většině "románů" ani podtitul.

A ta fantazie! Knihu otevírá příběh dvou "pouštních myslivců", kteří se náhodou ocitli v Praze. Morytát Láska na hřbitově: ze hřbitova nekrofil "do zaměstnání se dostavil pozdě a potřísněn krví, leč hosté se toho večera jeho šprýmům smáli snad více než jindy". Že bychom se i my měli Wernischovým drsným až krvavým groteskám smát?

Ivan Wernisch, Kominické lodě, nakl. Druhé město, 2009, 128 s.

Vladimír Karfík Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít