Architekti se snaží vdechnout nový život pivovaru v Lobči na Kokořínsku
V Lobči na Kokořínsku se po 70 letech opět vařilo pivo v místním pivovaru. O záchranu cenné průmyslové památky se už několik let snaží občanské sdružení Pivovar Lobeč, které dala dohromady skupina mladých nadšených architektů.
Doposud nepřístupná stavba se včera na pár hodin otevřela pro návštěvníky v rámci Dne památek techniky a průmyslového dědictví.
„Ta zelená je předválečná a když se podíváš pod ní, tak tam je okr trochu vyšisovaný, ale to je on. A ty rámy budou takhle zelené, jak už jsou tam usazené nové rámy. To zas chtěli památkáři, vystudovali to na těch torzech, že to takhle bylo,“ popisuje architekt Pavel Prouza.
Novou fasádu dostane pivovar za pár týdnů, už v tuhle chvíli se ale pyšní opravenou střechou.
„Jako architekti tomu ještě dávají právě tu přidanou hodnotu, že to není někdo, kdo si to prostě koupí, jenom tak jako opraví. Ale tady tomu dávají myšlenku industriální stopy, že to pojímají ještě, řekl bych, nadčasově,“ myslí si středočeský zastupitel Milan Němec z ČSSD.
Obnova pivovaru, který je jakýmsi pomyslným srdcem Lobče, těší i starousedlíka Radomíra Michoina.
„Jestli můžu zmínit naše muzeum Eduarda Štorcha, tak už sem jezdí. A když jedou okolo, tak samozřejmě si všimnou, že se děje i něco na opravě pivovaru. Takže vlastně jejich zastávky jsou dvě, muzeum a pivovar,“ vysvětluje.
Happening v Lobči nabídl kromě komentovaných prohlídek, projekcí a výstav i možnost zjistit, jak se vaří pivo. Zatím neoficiálně jmenovaný lobečský sládek Tomáš Fencl předvedl na místě výrobu žitné dvanáctky, od šrotování až po zakvašení. S výrobou piva se tu skončilo za druhé světové války v roce 1943.
Obnova cenné industriální památky bude stát ještě spoustu peněz, celkové náklady se odhadují až na 90 milionů korun. Stejně náročné bude vdechnout stavbě nový život. Nadšení členů občanského sdružení Pivovar Lobeč se ale zatím ještě nevyčerpalo.
„Vlastně skrze tu stavbu chápeme některé věci lépe a potom si myslíme, že s odstupem času se i podaří větších úspěchů, než by bylo při tom rychlém, snadném řešení,“ říká architektka Jana Prouzová Myšková.
