Kluci hráli jako dva roky nazpátek, říká kněz Leicesteru o nepovedené sezoně loňského mistra
Každý z klubů obou nejvyšších fotbalových soutěží v Anglii musí mít povinně svého kněze. Loňské senzační vítězství Leicesteru City v Premier League přivedlo mnohé fanoušky k teorii o magických schopnostech modliteb duchovního právě tohoto klubu. Jenže reverend Andrew Hulley podíl na šokujícím úspěchu skromně odmítá. Snadněji tak mohl hodnotit letošní sezonu, která se Leicesteru vůbec nepovedla.
„Vypadalo to, jako by se hráči vrátili o dvě sezóny nazpátek. Jako by se ani neznali. Vidět, jak se někdy dokonce hádají, byl pro mě docela šok po tom, jak drželi při sobě v mistrovské sezóně. Nechápal jsem to," říká Radiožurnálu na adresu nebývalého propadu mistrovského klubu až na samou hranici sestupového pásma.
Vzápětí dodává: „Myslím, že kluci byli zmatení. I když kouče Claudia Ranieriho velice uznávám, tak jakoby zasel v hráčích tenhle zmatečný pocit. Experimentoval s rozestavením a kluci ztratili veškerou jistotu."
Reverend nikoli anglikánské církve, nýbrž křesťanského společenství King's Church ve městě Loughborough, je kaplanem oficiálně buddhistického klubu. Ani častější návštěvy mnichů placených thajskými majiteli klubu ale Leicesteru dlouho nepomáhaly.
„Kromě buddhistických mnichů tady bylo i podstatně víc modlitebních vlaječek, než kdykoli předtím. Pokud tedy věříme v nějaký „božský" prvek ve výkonech Leicesteru, tak se něco hanebně pokazilo!" myslí si Hulley. Lidé podle něj mohou věřit ve fotbal, ale bůh prý má na práci důležitější věci, než jsou výsledky zápasů.
Dvě sezónní vstupenky za odměnu
Zdůrazňuje, že se nikdy nemodlí za konkrétní výsledek, ale jen obecně za zdraví a úspěch hráčů. Tvrdí, že týmu, jemuž se přezdívá „lišky", chybělo potřebné štěstí, kdy se střely, které loni končily v síti, najednou odrážely od brankové konstrukce zpátky do pole.
Za klíčový obrat k lepšímu považuje Hulley dlouho nemyslitelný vyhazov italského kouče Ranieriho, který Leicester dovedl k mistrovskému titulu, a jeho nahrazení dosavadním asistentem Shakespearem. „Ten nechal hráče hrát, jak sami chtějí. Nevymýšlel žádné bláznivé nápady a podivnou taktiku. Nechal fotbalisty, aby byli sami sebou," tvrdí kněz.
Ranieri tým prý posouval do polohy, která jim nebyla blízká. „Ale nemyslím si, že se proti němu spojili. Je ale fakt, že se po jeho odchodu úsilí hráčů znásobilo," přiznává sympatický kněz, který má od klubu dvě sezónní vstupenky, ale jinak nedostává za své duchovní služby ani libru.
