Po roce v Kanadě se 18letý Filip Zadina připojí k národnímu hokejovému týmu,v příštím draftu má být podle odhadů na třetím místě za Švédem Dahlinem a Rusem Svečnikovem. Rodák z Pardubic v rozhovoru pro Radiožurnál vysvětluje, jak vypadal jeho první rok v Kanadě a seznamování s kluby nejlepší soutěže světa.

Halifax/Kanada, Praha 10:50 13. dubna 2018 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Z hráčů narozených v Česku byly dvě jedničky draftu, jedna dvojka a pak to vypadá, že byste to mohl být teoreticky vy, což by byla výborná zpráva. Působí to na vás nějak?
Draftem se nijak nezaobírám, ale kdyby to dopadlo, bylo by to úžasné. Když si vezmete, kolik kluků by chtělo být draftovaných, hlavně v prvním kole. A je jen 31 míst. A já bych mohl být třeba v top 5 nebo výš, je to nepopsatelné a doufám, že to bude ještě lepší, až se na konci draftu dozvím, v jakém týmu budu hrát v příští sezoně.

Zadina patří mezi favority draftu NHL. 'Byl úplně jinde než ostatní kluci,' vzpomíná jeho bývalý kouč

Číst článek

Sledoval jste i konec NHL? Podle toho se bude odvíjet, jaké šance budou mít týmy na los draftu.
Občas jsem kouknul, kdo je na posledních příčkách a mohl by jít do finální loterie. Jsou tam týmy, které by se mi strašně líbily, ale nechám to na osudu. Co se má stát, stane se a musím být připravený. Ať půjdu kamkoli, musím hrát svůj hokej a být dál skromný, aby to všechno vyšlo.

Chápu, že neprozradíte váš oblíbený tým, ale zůstat v Kanadě by nebylo vůbec špatné, že?
Určitě by to v Kanadě bylo krásné, ale ať to bude Kanada, nebo USA, je to jedno. Chtěl bych si zkrátka zahrát v NHL a splnit si dětský sen.

Jak je to se skauty a lidmi, kteří sledují mladé hokejisty? Přijde vám, že jste v Kanadě pod drobnohledem, že se s vámi víc lidí baví, sleduje tréninky a tak?
Určitě. Když jsem byl v Česku, tak jsem to ani nezažíval. Jsem pozdě narozený, takže jdu na draft o rok později než kluci, se kterými jsem hrál. Teď jsou na každém zápase nějací skauti nebo generální manažeři týmů. Během sezony jsem měl dost pohovorů, abychom si řekli, kdo jsem. Pak na testech už to bude na nich.

Jak takové poznávání vypadá?
Po zápase, při volném dnu, tu skauti zůstanou nebo za vámi přiletí. Domluví se s trenéry, kdy by si mohli dát schůzku, a jdete s nimi na jídlo nebo někam sednout. Mají dotazníky, podle kterých se vás snaží poznat. Občas jsou ty otázky vtipné, jindy dlouhé. Když jsem měl schůzku myslím s NY Islanders, bylo to 220 otázek, byly to psychické testy, aby nás líp poznali. Občas je to srandovní, občas ne.

Opravdu 220 otázek?
Někdo to tak má, někdo ne. Někdo má třeba jen povídání, jiný klub to řeší papírově.

Dostáváte od nich nějaká doporučení? Třeba co by týmy chtěly, abyste zlepšil?
Mockrát se mi to nestalo. Spíš se zaměřují na to, jaký jste typ člověka a jak se chováte mimo led. Na ledě si to spíš nechávají pro sebe, až budete v jejich týmu, spíš vám řeknou, co jste dělali špatně. Občas mi někdo řekne třeba, že mám víc střílet, ale detailnější poznámky vám neřeknou.

Rodina mi chybí, ale na stesk není čas

V zámoří jste přesně rok, co bylo za ten rok pro vás nejpodstatnější?
Hlavně to bylo o týmu a městě, kam jsem přiletěl. Mám stejnou rodinu, jako měl minulý rok Nico Hischier, který teď hraje v NHL. Je to pro mě čest tam být a ta rodina se o mě excelentně stará. Je výborné být v krásném městě a ve výborné rodině, to se pak úplně lehce soustředí na hokej, hraje se jak v pohádce. Všechno si sedlo a jsem za to strašně vděčný.

Jak to myslíte, že se o vás rodina „excelentně stará?“ Co pro vás dělají?
Je to stejné, jako bych byl doma s mojí normální rodinou. Rodina pro vás dělá to, co normální rodina, stará se o vás, vaří vám jídlo. Ani si nepřipadáte, že jste mimo Česko, když se o vás dobře starají. Je jasné, že mi rodina v Česku chybí, je to něco jiného být v Kanadě, ale oni mi to zlepšují, že se mi tak nestýská a můžu se soustředit na hokej.

Stýskalo se vám? Rodiče za vámi dokonce byli na podzim.
Tady se hraje strašně moc zápasů, pořád se trénuje a odpočívá, takže tu není čas na stesk po domově. Tady je to hokej, hokej a hokej. Ale je jasné, že se mi stýská, už se těším za rodinou a za přítelkyní. Už se to blíží, ale nesmím to uspěchat. 

Jak v Halifaxu vnímali vaši pozici, když jste do týmu přišel? A jak se to proměnilo, když jste dával tolik bodů a zářil na MS dvacítek?
Když jsem přišel, musel jsem si všechno vybojovat. Je jasné, že o mně věděli, Halifax mě sledoval, jak jsem hrál v předchozích sezonách. Ale když přijdete do nového klubu, musíte si udělat to jméno znovu, nikdo vás tu nezná. Musel jsem makat a být lídrem odznova. Bylo to mnohem těžší, ale jsem rád, že jsem to zvládl a tým mi strašně pomohl. Je to pak lehčí, když máte dobrý tým a snažíte se. Všechno si sedne a přijde to samo.

Fanoušci na sociálních sítích hokej hodně probírají a všímají si vás? Jak se vám žije s tlakem, že o vás mluví a něco si od vás slibují.
To je hokej v Kanadě, všichni ho milují, je to kolébka. A když se vám daří, tak o vás mluví, ale pro mě to tlak není, moc to nesleduju. Snažím se hrát, a když o vás hezky mluví, je to jedině plus a může vás to poprosit do práce. A když o vás mluví špatně, když se nedaří, je lepší to ignorovat. Hrát, makat a zase to přijde.

Změnilo to nějak mistrovství světa, které se vám hodně povedlo?
Povedlo se nám to jako týmu, jako České republice. Navíc i mně a dalším klukům. Určitě se to projevilo, lidé se začali o moje jméno víc zajímat, kde bych mohl hrát v příští sezoně a kdo by mě mohl draftovat. Je to pak takové zvláštní, že když se podívám na telefon, tak si o vás povídají.

Martin Charvát Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít