„Věděla jsem, že Roman je dobrý sjezdař a že nikdy nešel do ničeho bezhlavě,“ popisuje Michaela Kreuzigerová, jak prožívala sportovní kariéru svého manžela, úspěšného cyklisty Romana Kreuzigera. V rozhovoru pro Radiožurnál Sport mluví i o tom, že si s manželem přáli, aby se ani jedna z jejich dcer nevydala na stejnou sportovní dráhu. Zakladatelka iniciativy Dám respekt také vysvětluje, proč mají řidiči a cyklisté mít mezi sebou vzájemný respekt.

Praha 11:21 5. července 2023 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Míšo, kdy jsi ty naposledy seděla na kole?
To tě hrozně zklamu, protože tenhle rok nemám skoro na kolo čas, což mě hrozně mrzí. Čím je cyklistická sezona dál, tak tím méně se mi na kolo chce, protože vím, že budu hrozně trpět. Odkládám to a nejezdím.

Vášeň pro jízdu na silničním kole vznikla, až když jsi potkala Romana, nebo dříve?
Na Tour de France jsem koukala vždycky, jezdila jsem na horském kole, ale na silniční jsem se dostala až díky Romanovi. Ukradli mi horské kolo...

A ty sis našla Romana?
Ne, to už jsem byla s Romanem. Ukradli mi z garáže moje horské kolo, bylo tam dalších pět Romanových superkol, ale to moje bylo úplně béčkový a ty ostatní tam nechali. Bylo to jediné zakoupené, ostatní byla týmová. V tu chvíli jsme neměli kde koupit nové horské kolo, tak mi Roman půjčil silniční. A tím to vzniklo.

Kolik tak běžně za rok jako hobby cyklistka najedeš?
Byl rok, když jsem se připravovala na maraton v Dolomitech a pojala jsem to tak, že chci být jako profesionál, že to zkusím, abych pochopila, co Roman zažívá. To stejně nemůžu nikdy pochopit, ale alespoň jsem se k tomu přiblížila. Najela jsem tehdy, myslím, šest nebo sedm tisíc kilometrů, to byl můj vrchol. Od té doby tak čtyři, maximálně pět tisíc.

Lákalo tě vydat se na nějaký závod?
Ano, byl to ten závod v Dolomitech. Je to jeden z největších italských závodů pro hobby cyklisty a je hrozně těžké se na něj už jen dostat. Přihlášených je třeba 20 nebo 30 tisíc lidí, co se předregistrují, a z těch pak losují cyklisty, co se mohou účastnit. Pak se draží vstupenky, kupují se balíčky s ubytováním v hotelu a nakonec se účastní 9 tisíc lidí.

A toho ses účastnila?
Jo, to si to nepamatuješ?

Podpora manžela 

Vybavuji si, že ses hodně bála jízdy v pelotonu...
Ano. Taky jsem si neuvědomovala, jak velká akce to je. Podcenila jsem i koupi hotelu, protože jsem přijela na hotel, říkala si, že kousek od startu to bude v pohodě. Jenže se vstává hrozně brzo ráno, na start se musí nějak dojet, vše je zavřené, já byla ve 3500 metrech, takže v půl šesté ráno jsem musela sjíždět dolů v té zimě a potkávala jsem cyklisty v takových zvláštních jednorázových oblečcích, igelitových...

Mně to pak došlo, že já jela s batohem, tam jsem měla převlečení na závod, ale tam to už pak nebude kam dát, a proto oni mají oblečky, které pak vyhodí a jsou připraveni na start.

Kreuziger před startem Tour: Cyklistika začíná být trochu jako formule 1, závod musíte brát den po dni

Číst článek

Do startu tě navedou podle čísla, já byla někde na konci první třetiny pelotonu. Každý se tam cpe, aby vyrazil z nejlepší pozice, a pak se odstartuje a ty čekáš. Než se rozjedeš, tak si chvilku počkáš, a pak najedeš do prvního kopce a tam je boj o pozice, kde jsem se teda bála. Žádná pravidla, co znám od Romana z profipelotonu, tam samozřejmě neexistují a podjíždějí tě zprava zleva. Sjezdy byly maličko o život. Byla to ale super zkušenost.

Na jaký závod jsi s Romanem jela úplně poprvé?
To bylo Strade Bianche, je to jednorázovka, klasika v Itálii. Pro mě je to jeden z nejkrásnějších závodů, jede se po bílých prašných cestách mezi vinicemi. Je to závod plný atmosféry, protože je v Itálii a je to krásné.

Měla jsi nějaké závody během jeho kariéry, které jsi vyhledávala?
Přesně ten první. Pak jsem měla vždy ráda ardénské klasiky v Belgii v dubnu. Ráda jsem jezdila na Giro, protože ta atmosféra je tam hrozně krásná a přátelská. Tour de France jsem měla ráda méně, ale bylo hezké se tam jet podívat.

Plánuješ se jet podívat i letos?
Plánuju, protože jsem na ní hrozně dlouho nebyla. Kvůli covidu to bylo složité a letos to vypadá, že to bude jednodušší, tak se chystám na tři dny do Alp a pak do Paříže.

Jak to vlastně je, když si fanoušek řekne, že chce vidět Giro nebo Tour? Jak to udělat?
Cyklistika je hrozně přátelská ke všem fanouškům, protože nejsou žádné vstupenky. Můžeš se postavit takřka kdekoliv okolo trati...

Ale jak se tam dostanu? Všude jsou zátarasy, ne?
Je dobré si zjistit, jaká budou opatření. Ve Francii je to vždy horší, kopce se zavírají 24 hodin dopředu, nedostaneš se tam a jsou hlídané policií. V den závodu se tam nesmí ani na kole, a pokud nějakého cyklistu obejdeš, tak za rohem stojí další. Zažila jsem, že dokonce upouštěli kola a cyklisté museli bez treter chodit bosí.

Jaký závod bys fanouškům doporučila z vlastní zkušenosti? Asi to Tour nebude...
Ta atmosféra je tam úplně nejlepší. Když jsem byla na Tour poprvé, to bylo v roce 2013, kdy Roman dojel pátý. Byla jsem v Alpe d'Huez na tom dlouhém stoupání.

V den závodu říkali, mně to přijde tedy neskutečné, ale že tam byl až milion lidí podél celého toho dvacetikilometrového kopce. Bylo to neuvěřitelné. Strávila jsem tam den předem, jednu noc a den závodu.

Den předem jsem si to projela na kole, jela celé to stoupání a je to jedna velká party. Všichni tam paří, muziku mají na plné pecky, podporují cyklisty... Během jízdy jsem dostala x piv, postříkali mě vodou, zvali na párečky, fandili.

Je to krásné zažít, ale fanoušek, který tam jede, by si měl zjistit pár věcí. Kam je dobré si stoupnout, aby si nestoupl ve sjezdu a cyklisti okolo něj neprojeli osmdesátkou a neviděl jen šmouhu, aby nebyl překvapený kvůli uzávěrám. Atmosféra je tam ale neskutečná.

Jednodušší je Giro, je pohostinnější, i co se týče obyvatel, kteří vždy fanouškovi pomohou.

Jak bys popsala život po boku profesionálního cyklisty?
Je to život zajímavý, taky někdy hodně osamocený, musíte mít pevné nervy, ale to záleží asi na člověku. Roman byl vždy velkým profesionálem, ať se jednalo o jakýkoliv projekt nebo práci, kterou dělal.

Když závodil, byl třeba 5 hodin na tréninku, pak regeneroval, musel jít na fyzio a cvičit. Potřeboval na to mít svůj klid, prostor a dával všemu 150 procent.

Bylo něco, co tě v začátku vztahu překvapilo?
Překvapilo mě, že den volna je stejně 2,5 hodiny na kole.

Jak jsi to prožívala při závodech? Ne vždy jsi byla na místě a ne vždy to dávali v televizi.
Vždycky jsem věděla, kde najdu stream vysílání. Věděla jsem, že nemá cenu koukat od začátku, měla jsem jen puštěný online a průběžně sledovala, jestli třeba nespadl, jestli je v čelní skupině, nebo v úniku, i když do úniku nikdy moc nechodil.

Pak jsem tu poslední hodinu koukala většinou v televizi. Když jsem byla na závodech, tak jsem byla hrozně ráda v akci, tak jsem byla většinou v autě se sportovním ředitelem a s mechaniky. Byla jsem v závodě.

Na cyklistickém závodě Kolem Švýcarska zemřel závodník Mäder, peloton uctil jeho památku

Číst článek

Jméno Romana Kreuzigera bylo v posledních týdnech spojeno i s tragédií, která se stala Gino Maderovi po pádu ve Švýcarsku. Jak moc jsi vnímala rizika a strach, když Roman závodil?
Snažila jsem se to nevnímat a nemyslela na to. Věděla jsem, že sjezdy jsou rychlé, ale Roman je dobrý sjezdař, že je dobrý technicky a že nikdy nešel do ničeho bezhlavě. Byl vždy spíš z těch závodníků, co přemýšlí a vyhodnocují věci dopředu. V tom jsem byla trochu víc v klidu.

O spoustě věcí jsme se bavili a rozebírali to spolu. Věděl, za kým má jet ve sjezdu, kdo umí a ne, kdo se umí pohybovat v balíku a toho využíval, aby sám sebe nejvíc ochránil. Když někdy náhodou spadl a já to v televizi viděla, tak už jsem z těch jeho pohybů věděla, jestli to bude průšvih, anebo ne.

Záběry jsou někdy hrozně nekonkrétní, nebo se od komentátora jen dozvíš, že někdo spadl. Neříkala sis, nedoufala jsi, že tam třeba není?
Ne, když jsem koukala, tak jsem se za ty roky naučila rozpoznávat jezdce v balíku. Podle pohybu jich poznám hodně a Romana jsem poznala na první dobrou. Věděla jsem, že v tom pádu byl třeba na druhé straně balíku a že tam vůbec nemohl být.

Roman už je bývalým cyklistou a stal se sportovním ředitelem stáje Bahrain Victorious. Jak moc se změnil život ve vaší rodině?
Skoro vůbec se nezměnil. Jsem ale strašně ráda za tu práci, kterou si našel, protože spousta profesionálních sportovců má problém skončit, protože neví, co dál se svým životem.

On to věděl, věděl to už poslední rok, co chce dělat. To bylo skvělé. Přechod byl hladký, vůbec ho netrápilo, že skončil.

Pustil se do nové práce, kde během prvního roku získal zkušenosti a teď si to vychutnává a hrozně ho to baví. Je pořád na cestách. Když je doma, tak nepotřebuje čas na regeneraci, co potřeboval dřív, a může se mnohem víc věnovat holkám, chodit s nimi po sportech a jejich aktivitách a za to jsem ráda.

Projekt Dám respekt

O co vám v iniciativě Dám respekt se značkou 1,5 metru jde?
S projektem jsme začali v roce 2019 a primárně šlo o to, aby se řidiči naučili objíždět cyklisty o 1,5 metru a uvědomili si, že tahle vzdálenost je opravdu nutná. Postupem času jsme zjistili, že to ale není jen o tom, ale i o vzájemném respektu mezi řidiči a cyklisty, který prostě chybí.

64 procent z nás je jak cyklistou, tak řidičem. Když jsme ale na silnici cyklistou, nesnášíme řidiče, a když jsme řidičem, štvou nás cyklisté, protože zdržují. Je to trochu schizofrenní a zvláštní.

Řekli jsme si, že klíčem je vzájemná ohleduplnost a respekt, že to vlastně stačí. Abychom začali každý sám u sebe a respektovali pravidla toho druhého.

Kdo u vás doma s tím nápadem přišel?
Byla jsem to vlastně já, protože jak jsem trávila hodně času na silnici nově a tím, že nejsem tak zdatná cyklistka, tak mě každé předjetí blízko rozhodilo a měla jsem strach. Začala jsem to sledovat. Párkrát jsem taky dostala ostřikovačem, několikrát po mně řidiči jako něco hodili, aby mě vylekali. Začala jsem se o tom bavit s Romanem a došli jsme k tomuhle projektu.

Máš naježděno hodně kilometrů po Evropě. Jsou tam vztahy lepší?
Ze začátku jsme se inspirovali hodně Itálií, kde cesty byly vždy bezpečnější, cítila jsem se tam dobře. To se ale za poslední dobu hodně změnilo a bylo to asi covidovou dobou, kdy přibylo cyklistů, řidiči jsou nervóznější a doba nás všechny poznamenala.

Ve Španělsku se naopak situace strašně zlepšila, 1,5 metru uzákonili a hlídají to policisté z dronů a vrtulníků. Opravdu hrozí odebrání řidičského oprávnění a profesionálové se toho strašně bojí, takže jsou schopní za tebou jet i několik kilometrů. Možná to je i ta jejich povaha, že nikam nespěchají, mají to všechno v pohodě. Tam je to opravdu bezpečné, ale Itálie je horší.

Jaké jsou věci, co vadí řidičům a způsobují je cyklisté?
Cyklisté nejsou andílci, i mezi nimi se najdou ti, co nedodržují předpisy, jezdí roztažení ve skupinkách, po chodníku, neosvětlení, bez helmy... Prohřešků z jejich strany je taky dost.

Jakým způsobem rozšiřujete povědomí o iniciativě mezi lidmi?
Komunikujeme na sociálních sítích, snažíme se dostat mezi lidi na kulturní a sportovní akce, natáčíme videa, děláme workshopy pro profesionální řidiče.

Když objíždíte firmy, tak co tě nejčastěji překvapí, že řidiči neznají?
Někdy mě překvapí ta velká nevraživost, třeba řeknou, proč cyklisté vůbec lezou na silnici. To mě vždy překvapí asi nejvíc. Neznalost mě nepřekvapuje, protože já sama jsem některé věci vůbec nevěděla.

Nejúspěšnější český silniční cyklista Kreuziger ukončil kariéru, bude působit jako sportovní ředitel

Číst článek

Proč mluvíme o vzdálenosti 1,5 metru a není to více, nebo méně?
Vzdálenost vychází ze znaleckých posudků znalců na dopravu. Každý z nás jezdí v nějaké vlnovce, nikdo nejede úplně rovně. Čím méně zkušený cyklista, tak tím větší vychýlení z té trasy je. Dítě jede v mnohem větším rozptylu.

Je vypočteno, že když budete objíždět cyklistu 1,5 metru, tak by vám to mělo stačit.

Řidiči se taky kolikrát rozčilují, že cyklista nejede po krajnici, ale ono to někdy prostě nejde, protože je rozbitá a bylo by to nebezpečné, a proto jedou cyklisté vždy více do silnice.

Jako ambasadorka vašeho projektu jsem se stala součástí videa Holandský chvat. Proč jste vybrali právě tohle téma a co to vlastně je?
Ještě před rokem jsem to taky nevěděla a náhodou jsem na to někde narazila. Přišlo mi to zajímavé, jednoduché a zároveň se dá předejít spoustě nehod.

Když vystupujete ze strany řidiče, neotevřete dveře auta levou, ale pravou rukou, což vás donutí podívat se přes rameno do mrtvého úhlu. Nesrazíte pak cyklistu, chodce, nebo sami nevlítnete pod auto, když parkujete u silnice.

Co vás s projektem Dám respekt letos čeká za akce? Kde se o vás mohou dozvědět víc?
Budeme na karlovarském festivalu u Grandhotelu Pupp, budeme součástí půjčovny kol a pak budeme taky na Colours of Ostrava.

Jsi maminkou dvou sportovně nadaných dětí. Vypadá to na život v sedle?
Já doufám, že ne. Doufali jsme oba s manželem, že ani jedna z dcer se nevydá stejnou cestou jako Roman.

Fakt?
Ano, protože cyklistika je strašně náročný sport a pro holku až moc.

Starší dcera Viktorka tíhne k sedlu koňskému a mladší Anča je drak na kole a v dalších sportech. Dokážeš odhadnout, co děti zdědily po Romanovi a co po tobě?
Vůbec nevím. Anička za námi přišla asi před měsícem, že chce závodit na kole, což nás oba posadilo na židli. Koupili jsme jí tretry, je jí šest let a poprvé jezdila v tretrách. Dvakrát tedy lehla, ale chce pokračovat.

Ta starší zatím bohužel tíhne k parkurovému skákání. Říkám bohužel, protože sport je to dost nebezpečný, i když lidé od koní říkají, že ne. Ale je to časově a finančně náročné.

Jsem zvědavá, kam budeme pokračovat. Jinak hrají tenis, Anička má ráda gymnastiku, lyžují, sjezdují, běžkují...

Tvůj bratr je po úrazu v mládí kvadruplegik, který ovšem brázdí silnice na handbiku. Myslíš, že ho Roman inspiroval?
Ne, on k handbiku došel proto, že mu vlastně nic jiného nezbylo. Vždycky sportoval, hrál basket, ale vzhledem k tomu, že je kvadruplegik, tak basket hrát nemůže.

Může dělat i jiné sporty, ale kolo je pro něj vhodné. Odreaguje se, má nějaký cíl, motivaci proto fungovat dál a být psychicky pozitivně naladěný.

Když mluvíš o motivaci, je tam nějaká šance na paralympiádu?
On by hrozně chtěl, ale není to jednoduché. Příprava je finančně náročná a parasport je zvláštní, protože tam jsou kategorie podle poškození, brácha má hodně těžké poškození a spadá do kategorie s těžším... Je to komplikované.

Andrea Sestini Hlaváčková, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít