‚Kachnaři nám psali z celého světa.‘ Česká ženská posádka dojela Dakar ve starém Citroënu
Společně byly první česká ženská posádka na Dakaru. Pilotka Bára Holická a navigátorka Lucie Engová jely ve starém Citroënu 2CV zvaném Kachna. „Brečely jsme, člověk si to uvědomí zpětně, když nás všichni vítali,“ popisují Bára Holická a Lucie Engová první dojmy z okamžiku, kdy dojely do cíle, v rozhovoru s Lucií Výbornou na Radiožurnálu.
Kachna má 35 koní, tenoučká kolečka… Byl v tom trošku kalkul, že to je auto tak nepřehlédnutelné, že vám vyrobí pozornost?
Bára: Byl v tom trošku záměr, chtěla jsem jet v Citroënu, abych byla věrná značce, ve které závodím. A chtěla jsem něco, co bude mít nějaký směr, ne jenom auto, se kterým to zdolám, že odjedu Dakar. Chtěla jsem něco, co bude mít ducha, a tohle auto prostě ducha má, navíc má obrovskou rodinu po celém světě.
„Rozjely jsme se a dunu přeskočily. Problém nastal, když jich bylo víc za sebou,“ popisují účastnice veteránské kategorie Dakaru. Jak se jim podařilo dojet do cíle?
Kolik je vlastně tomu starému Citroënu let?
Lucie: Teď už jsme se přehoupli do dalšího roku, takže 45.
A co si na tom autě umíte udělat?
Bára: Intenzivně jsme trénovali v prosinci, každý den jsem po práci jela večer k mechanikovi Tomášovi a montovali jsme. Měli jsme tam nějaké Kachny, které měl Tomáš na servis, takže ty jsme rozebírali, skládali. Pak přijela Lucka a dělaly jsme ve dvou. Učily jsme se řešit opravy, když budeme někde samy, abychom věděly co dělat, když to nebude startovat, tak kde máme hledat problém.
Ale ve finále to nebylo potřeba, protože auto bylo perfektně připravené, že jsme neměly žádnou technickou závadu. Až na tu nádrž, ale problém byl v kamenu. A neprorazila se, byla krytá plechem. Kámen ji vyhodil z držáku, tak začala kapat. Ale nadýchaly jsme se hodně.
Vaše auto má přední náhon – jak se s tím dá vyjet duna?
Bára: Duna blbě, měly jsme etapu, kde je chvilku rovinka, pak duna, pak píseček, takže to jsme se rozjely a přeskočily jsme ji. Ale problém byl, když jich bylo víc za sebou, takže jsme neměly rychlost, a tam jsme skončily. Tak jsme zabraly za lopaty, nebo jsme holt počkaly na kluky, co jeli za námi. Strávily jsme tam hodně času, třeba hodinku jsme musely čekat, než někdo přijel.
Pomoc mezi závodníky
To jste musely kamioňáky uhranout? Jednak tím, jak vypadá Kachna, a jak vy…
Lucie: Tam pomáhá hodně lidí, kór závod klasik je o pomoci, nikdy nevíte, kdy ji bude potřebovat, pomáhaly jsme i vyprošťovat kamion. První místa jezdí na krev, ty jsem si nedovolovala zastavovat, tak jsem mávala spíš na zadní kamiony. Všichni pomohli, vždycky zastavili.
Bylo vaše auto nějak vyladěné?
Bára: Budget byl omezený, tak jsme nemohly riskovat a zvolily jsme tradiční cestu použít to, co funguje už léta. Protože Kachna se vyrábí 75 let a tenkrát ji vyrobili velmi dobře, protože pořád jezdí, ta auta jsou bezproblémová, je tam minimálně elektriky, která se může pokazit, věci tam jsou mechanicky ovládané. Řekly jsme si, že půjdeme cestou – to, co funguje, necháme být.
Najít balanc mezi životem na hraně a nudou. Útrapy na Dakaru mi dodávají klid, přiznává Podmol
Číst článek
Jak moc vám chtěli zírat pod kapotu, když viděli, čím jedete na Dakar?
Lucie: První den moc ne, to si všichni říkali, že to je auto na výstavu. Ale od druhého dne už se začali trousit mechanici z jiných týmů, i velkých, a začali zkoumat a ptát se, co to je za auto. A přibývalo jich, říkali nám nakonec, že jsme dobré řidičky.
Co vám řekli v cíli?
Bára: Ani nevím, cíl si moc nepamatuji, vím, že mi běželo hlavou všechno možné, brečely jsme, člověk si to uvědomí zpětně, když nás všichni vítali. A mechanika Tomáše jsme rozbrečely.
Závod klasik
Jaká je komunita okolo těchto vozů?
Lucie: Obrovská, v létě jsme byly na světovém srazu ve Švýcarsku, byly tam čtyři tisíce aut, osm tisíc lidí minimálně. Jakmile jsme se objevily na Dakaru, tak nám začali lidé psát z celého světa, „Kachnaři“ nebo milovníci Kachen, světová komunita je obrovská. To byl pro nás závazek to zvládnout, chtěly jsme jim udělat radost. A píšou pořád. Kdybychom mohly, objely bychom celý svět – vidět je, navštívit je a odvyprávět náš příběh.
Kdy vám bylo na Dakaru úzko?
Lucie: V písku, před dunou, kdy jsme věděly dopředu, že buď nás někdo musí přetáhnout přes dunu, nebo že není cesty dál. A bylo to na začátku, tak to bylo nejtěžší, překonat to.
Bára: V předposlední etapě jsme musely udělat rozhodnutí, otočit to, vrátit se na start a řešit, co máme dělat, protože jsme nechtěly do dalšího bivaku, bylo ráno.
Báro, vy jste řekla, že vás překvapila obtížnost kategorie klasik, když se jedná o veteránská auta. Takže to bylo těžké?
Bára: Čekala jsem, že to bude těžké. První etapa byl terén, který jsem si nedovedla představit. Přijely jsme na skálu, říkaly jsme si, jestli jsme tady dobře. Lucka vyskakovala z auta, stavěly jsme si nájezd, abychom si auto nezničily.
Lucie, chápu dobře, že navigátor se rovná lopata zájezdu?
Lucie: V našem případě s tolika koňmi ano, ale byla jsem na to připravená.
Jak si při navigaci nesplést jednu vyhaslou sopku s druhou? A projevovalo se nějak, že závodnice byly hitem Dakaru? Poslechněte si celý rozhovor v audiu v úvodu článku.
