Martine, sedíme u sošky beduína za celkové vítězství v kategorii kamionů. V první řadě, máte už vymyšlené, kam poputuje? K vám domů, k tátovi, nebo do firmy?
Budu ji mít ve firmě, v kanceláři. Já tyhle věci domu netahám. Zaprvé aby to nezranilo moje děti a za druhé, protože vše, co jsme vyhráli, je u mě v kanceláři. Moje polička vlastně není ani tak vysoká, jako ta soška, takže musím vymyslet speciální místo, kam to dám, abych to měl vždy na očích. Je to největší úspěch v mé sportovní kariéře. Chci, aby i když kolem toho půjde táta, tak to viděl a věděl, že je to zásluha nás všech.

Po Dakaru, ale i během něj, jste rozdal velké množství rozhovorů. Dá se odhadnout, kolik jich za posledních čtrnáct dní bylo?
Já se bojím, že jich bude ještě jednou tolik. Bavíme se o čísle kolem 40, 50. Minimálně několik mě jich ještě čeká.

Vy jste jeden z těch sportovců, kteří si rozumí se sociálními sítěmi, možná jeden z nejlepších. Cítíte potenciál, který se narodil tím vítězstvím? Nebo už to nějak působí?
Růst je relativně rychlý. Není to rapidní, ale opravdu velký. Dopady vidíme v číslech, za mě mluví statistika, v tenhle moment je jasně daná. A to platí i pro naše partnery. Naši partneři a sponzoři za námi stáli, investovali do nás spoustu peněz. Kolikrát se jim to ani nevrátí. V našem případě - i díky tomu, co říkáte, bohužel i bohudík, ono to v dnešní době má obě strany - jsou sociální sítě extrémně silné. Ovlivňují chování lidí, celosvětové politiky a dění. Je to dobrý marketingový nástroj, ale zároveň mám pocit, že to bude zhouba lidstva. My se to samozřejmě snažíme využívat pro dobré účely a kvůli tomu, abych lidem předal správné hodnoty, a ne pouze to negativní a nebo jen to byznysové, kde se prodávají věci.

Podíváme se na sportovní stránku. Dokázal byste říct nejhorší a nejlepší zážitek? Vy jste zmiňoval, že se po dobu dvanácti etap vlastně nic špatného nestalo. Ale kdybyste měl vypíchnout jednu věc?
Nejlepší byl určitě dojezd. Pódium, první místo, hymna, to je jasné. Kromě toho asi konec šesté etapy, tzv. Chrono 48, a vlastně ona jako celek. Nejtěžší etapa v historii Dakaru, nejlepší byla kvůli dojezdu do cíle a euforii uprostřed Dakaru. Tam jsem začal cítit, že ten závod bude náš. Sám jsem tomu nechtěl věřit, potlačoval jsem si to v hlavě, ale věděl jsem to. A jako nejhorší si vybavuju okamžiky, kdy jsme s kamionem viseli na vlásku duny a doufal jsme, že to vylezeme. Auto mě podrželo a vylezlo tam, jinak bychom strávili život v kotrmelcích - a nebo bych se nedostal nazpátek. To bylo extrémně náročné.

Martine, velká gratulace k vítězství.
Děkuju a ještě i všem fanouškům jak Radiožurnálu Sport, tak Radiožurnálu, že jste stáli při nás a doufám, že vymyslíme další aktivity, protože určitě závodit nepřestaneme.

David Prouza, tpk Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít