Omyl automobilismu aneb Škoda 1203 slaví výročí. Výroba začala v roce 1968
Kultovní československý automobil je nepochybně Škoda 1203, tedy jestli chcete považovat za kultovní auto, které v létě topilo, v zimě chladilo a naučit se řadit vyžadovalo skoro speciální kurz.
Na druhou stranu jste mohli do přehřátého motoru nalít vodu jako do záhonu a dvanáct set trojka se zase vesele rozjela. Vozidlo, které se nejvíc používalo jako sanitka, začalo Československo vyrábět v roce 1968, tedy přesně před padesáti lety.
Vůz, který se nejvíc používal jako sanitka, začalo Československo vyrábět přesně před padesáti lety.
Dvanáct set trojka se hodila ke všemu. Někteří lidé ji sice řadí k omylům automobilismu, Pavel Dobiš z plzeňské záchranky ale vzpomíná v dobrém. „V podstatě jsem rád, že jsem to zažil. O to víc si vážím toho, s čím mám možnost jezdit.“
V rukávu má řadu historek. Třeba o tom, jak jel s dvanáctsettrojkou přes šumavské kopce s pacientem a potřeboval k tomu láhev s vodou. Ještě, že má tohle auto motor hned vedle řidiče.
Projekt 1968
Díky Projektu 1968 se můžete vrátit o 50 let zpátky a připomenout si nejdůležitějšěí údalosti doby i atmosféru běžného života. Sledujte web Radiožurnálu či nový twitterový účet @jarous68.
„Benzínová pumpa se často přehřívala, ale stačilo otevřít kryt motoru, nalít na něj vodu a auto se zase rozjelo."
Auto mělo původně obsah dvanáct set kubických centimetrů a byl to benzínový čtyřválec. Ovšem k řidičům se dostala i dieselová verze. Příprava na výrobu dýchavičné škodovky však trvala dvanáct let a tak stroj zestárl dřív, než se vůbec v roce 1968 dostal na trh.
S výrobou se začalo ve Vrchlabí, po pěti letech se přestěhovala do závodu TAZ Trnava na Slovensko. Tam vydržela do 90. let, tedy do doby, než se k nám dostala normální auta. V tu chvíli se objevil na scéně Roman Jirouš ze Žacléře.
Nadšení bez iluzí
„Získal jsem z Trnavy licenci, a protože jsme dělali kastle a měli tunu ležáků, tak jsem je začal vyrábět. Nouze naučila Dalibora housti.“ Nadšenec z Krkonoš ve své dílně vyrobil v podstatě na koleně do konce roku 2017 stovky vozidel a dál prodává náhradní díly. „Veteráni zažívají boom a lidi by to ještě chtěli. Ale tohle auto už je minulostí.“
Dvůr Jiroušovy dílny tak trochu připomíná hřbitov dvanáctsettrojek. Stojí tu nepojízdné žluté sanitky, červené hasičské vozy a různobarevné verze škodovek na mnoho použití.
Jirouš otevírá garáž a startuje modrý stroj ve skříňové úpravě. Otočí klíčkem a ozve se typický bzučivý zvuk. „Tohle ještě používáme na rozvoz náhradních dílů,“ směje se padesátník a zkušeně řadí jedničku. Dvanáctsettrojka sebou škubne a vyráží. „Rádio nefunguje, ale stejně bychom v tom rachotu nic neslyšeli.“
O jízdních vlastnostech a komfortu letitého stroje si Jirouš nedělá iluze, přesto je zřejmé, že má k němu silný citový vztah. „Vloni jsme jeli s partou na Balt a děláme z toho film. Na konci srpna ho promítneme na velkém srazu dvanáctsettrojek v Dolní Kalné.“
Roman Jirouš má ještě v plánu vybudovat muzeum výrobu Škody 1203. Kvůli tomu velkoryse upravil půdu nad bývalým kravínem, kde už teď ze stropu visí nalakovaná karosérie. „Chci, aby lidi viděli celý proces výroby. Nejenom exponáty. K 50. výročí už to asi nestihnu, ale v každém případě to jednou bude. Dvanáctsettrojka si to zaslouží.“
