‚Nevěděla jsem, že to je znásilnění, když to bylo v mé vlastní posteli.‘ Anna si vyčítala, že se víc nebránila
„Dlouho jsem si myslela, že to byl jen špatný sex. Bylo to sice strašné, ale nenapadlo mě, že by to mohl být trestný čin,“ říká Anna, která v podcastu Radia Wave Hranice násilí vypráví o tom, jak ji, když spala, znásilnil spolužák na školním večírku. „Pro Annu dlouho nebylo jednoduché svoji zkušenost pojmenovat. Sama podléhala společenským mýtům o tom, jak vypadá ‚to pravé' znásilnění,“ komentuje psychoterapeutka Dana Pokorná.
„Chtěla jsem se vyrovnat spolužačkám, které už měly kluky a měly sex. Bylo mi patnáct, moc jsem neuměla s lidmi navazovat kontakty,“ vzpomíná Anna.
Stát se to může i u vás doma, ve vaší vlastní posteli. Poslechněte si příběh Anny, která si dlouho myslela, že zažila „jenom špatný sex“
Na konci školního roku uspořádala večírek. „Klasický večírek teenagerů, alkohol, lidé tancovali, zpívali, byl tam velký bordel. A mně bylo líto, že spolužačky tam jsou s kluky a na mě nikdo nečeká. Bylo mi smutno, že jsem sama, tak jsem to vyřešila ‚geniálním‘ způsobem a začala jsem víc pít,“ popisuje Anna.
Když se jí udělalo zle, šla do svého pokoje, do své postele a usnula. „Byla jsem v tom bezvládném stavu, kdy se hodně opilý člověk cítí zvláštně, všechno se točí, cítí se těžký. A v ten moment, kdy už jsem spala, jsem se probudila, nade mnou byl spolužák a svlékal mě.“
Ve většině případů znásilnění je pachatelem partner nebo manžel, říká Nejedlová
Číst článek
Anna s tím nesouhlasila. „Říkala jsem mu, co to děláš, já chci spát, nech mě být. Ale taky jsem byla hodně unavená, opilá, prostě mimo – a on nepřestal. Znásilnil mě, vykonal na mě soulož. Já se bránila hlavně slovně, snažila jsem se ho odstrčit, ale neměla jsem sílu. V tu chvíli jsem si říkala, že je to vlastně jedno, že to vydržím. Nenapadlo mě víc křičet.“
„A taky mě napadla myšlenka, že je dobré to mít za sebou, ten první sex, protože se říkalo, že první sex bolí. A že pak už to bude vždycky dobré.“
Na reakcích záleží
Anně dlouho trvalo pochopit, že to bylo znásilnění. Snažila se násilníka omlouvat a vysvětlovat si to tím, že byl do ní zamilovaný. Nebyl. Pak už se s ní nechtěl vidět.
„Zeptala jsem se spolužačky, která taky byla na tom bytě. Řekla jsem jí, že jsem měla sex s klukem, nechtěla jsem to, bolelo to, bylo to divný, vůbec jsem to nečekala. Ptala jsem se jí, jestli mě neslyšeli, protože jsem u toho asi brečela. Ale ona mi řekla, že jsem to měla čekat, že na takové party se to děje vždycky.“
Holky-dávačky a kluci-grázlové. Oběti sexuálního násilí se často chovají nelíbivě, říká advokátka Hrdá
Číst článek
Psychoterapeutka Dana Pokorná z Terapie Zlatnická, vedoucí psychoterapeutických služeb centra pro oběti domácího a sexuálního násilí proFem, zdůrazňuje, že reakce okolí jsou důležité.
„Záleží na každé reakci. Ta první, kterou vyšleme k člověku, který má zkušenost se sexuálním násilím, může rozhodnout o tom, jestli vyhledá následně odbornou pomoc, nebo jestli se uzavře, řekne si, že to asi špatně pochopil a že je to normální. Toto je jedna z cest, jak společnost a nejbližší okolí přenáší zodpovědnost za páchané násilí na oběť samotnou,“ říká.
Pojmenovat to
Anna začala mít deprese, nemohla spát ani jíst. Cítila nenávist ke svému tělu. Vyústilo to v pokusy o sebevraždu, nechuť žít a hospitalizaci na psychiatrii.
„Až později jsem zjistila, že deprese začaly proto, že jsem každý den spala v posteli, kde mě někdo znásilnil. A nikdy jsem to nikomu neřekla, dusila jsem to v sobě. Měla jsem pocit, že moje tělo selhalo, že se mělo bránit,“ přiznává Anna.
Kristýnu zneužíval děda. Po letech se zapojila do restorativního programu, aby mohla ‚všechno říct‘
Číst článek
Psychoterapeutka Pokorná upozorňuje, že Anna se zřejmě setkala s mýtem pravého znásilnění:
„Když se řekne znásilnění, většina společnosti si představí napadení někde v parku neznámou osobou, Ale většina znásilnění a sexuálního násilí se děje ze strany ne úplně neznámého pachatele.“
A dodává: „Když se budeme tvářit, že to nebylo znásilnění, ale omyl, takto ještě neznamená, že to znásilnění nebylo a že to zmizí. Je důležité to pojmenovat, protože když se problém pojmenuje, je možné ho uchopit a řešit.“
Když bylo Anně jednadvacet, naštvala se, že nechce strávit život jako invalida s depresemi. Na terapiích začala o svém traumatu mluvit, o svých emocích a dnes se cítí silná a s kvalitním životem.
„Teď už mám dané hranice, přes které nejede vlak,“ říká Anna, která v podcastu Hranice násilí vypráví také o tom, jak se díky práci na sobě se svou zkušeností dokázala vyrovnat, psychicky se stabilizovat a žít naplno. „Největší změnu u sebe vidím v komunikaci. Dřív jsem byla extrémně uzavřená, dnes už znám možnosti toho jak vyjádřit co mě trápí, umím o tom mluvit.“
Celý podcast si poslechněte v audiozáznamu.
