Některým soudcům chybí sebereflexe, jejich setrvání ve funkci justici poškozuje, říká soudce Josef Baxa

Bývalý předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa by rád otevřel diskusi o tom, jak se mají soudci chovat, aby nesnižovali důvěru veřejnosti v justici. Reaguje tím například na kauzu Alexandra Sotoláře, který podle kárného senátu upravoval soudní protokoly. „Tihle kolegové se drží svých funkcí a projevují tím jisté profesní sobectví. Je pro ně důležitější osobní status a pracovní jistota,“ říká Baxa v rozhovoru pro iROZHLAS.cz.

Rozhovor Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Soudce Nejvyššího správního soudu Josef Baxa | Zdroj: Anna Vavríková / MAFRA / Profimedia

Ve středu jste na svém twitteru napsal kritický příspěvek k chování soudců. „Placené výlety za fotbalem, jízdy v opilosti, ‚zázračné‘ nákupy levných pozemků, falšování soudních protokolů“ podle vás oslabují důvěru v českou justici. Naštval vás případ soudce Alexandra Sotoláře, který padělal soudní protokoly?
Chtěl jsem, aby se o těch věcech veřejně mluvilo. Jako dlouholetý soudce jsem chtěl dát najevo, že mi není lhostejné, jak se někteří soudci chovají.

Zejména chci zdůraznit, že to není primární kritika kárných senátů nebo policie a dalších orgánů. Je to kritika nedostatku sebereflexe některých soudců. Aby si oni sami uvědomili, že tím, jak se chovali a nejsou schopni z toho sami vyvodit závěry, vlastně poškozují dobrou práci naprosté většiny soudců. Vypadáme pak všichni úplně stejně, společnost to nerozlišuje. Myslí si, že když se něco přihodí, tak jsou stejně navzájem solidární a drží se taláru.

Ta nejkřehčí hodnota, jako je důvěra v soudnictví, je zásadním způsobem poškozována. Nezískáte ji automaticky a musíte ji dlouho budovat, ale pak ji můžete šmahem ztratit. Tihle kolegové se drží svých funkcí a projevují tím jisté profesní sobectví – je pro ně důležitější osobní status a pracovní jistota.

Podobné věci se tedy podle vás dostatečně neřeší?
To je otázka. Můj tweet viděly desetitisíce lidí, ale to samozřejmě nemusí nic znamenat. Myslím si, že se o tom mluví kolegiálně nedostatečně. Mělo by se to řešit víc uvnitř justice, diskuse by měla být slyšet i vně justice. Nechtěl bych, abychom v očích veřejnosti dopadli jako kolegové v Polsku, kde se o soudcích mluví jako o jakési kastě nedotknutelných.

Chtěl bych, aby bylo rozlišené, že nejsou všichni stejní, a aby ti, kteří zásadně selžou, nespoléhali na to, že mohou zůstat na svých místech, ledaže je systém nějak vypudí. Musí si uvědomit, že jejich setrvávání ve funkci poškozuje věrohodnost celého systému a poškozuje práci ostatních. A vyvodit z toho osobní odpovědnost.

Reforma polských soudů

Spor o Polska a Evropské unie o reformě soudnictví se rozhořel v červenci 2017, kdy polský parlament schválil novely ústavy o Zemské soudcovské radě. Rozhodující část rady podle nové úpravy volí parlament namísto soudců. Od té doby prosadila vládnoucí strana Právo a spravedlnost ještě další změny justičního systému.

Polská justice je podle eurokomisařky Věry Jourové nejen Evropskou komisí viděná jako zasažená politickým vlivem, který je neblahým důsledkem reformy. „Mnoho lidí a politiků znalých věci jsou velmi znepokojeni polskou reformou,“ zdůraznila v únorových Dvaceti minutách Radiožurnálu.

Už první kroky podle Jourové dávaly znát, že reforma v Polsku se dostává za rámec standardů potřebných pro zachování právního státu a ke kterým se všechny státy zavázaly. Varšava tvrzení Bruselu odmítá.

Mluvil jste o polském příkladu. Má česká justice důvěru veřejnosti?
Myslím si, že určitě podstatně větší než v Polsku. Zatím u nás není významná politická strana, která by se chtěla se soudy vypořádat tak, jako to dělají v Polsku. Když se podíváte na průzkumy, mají zejména nejvyšší soudy trvale dvoutřetinovou důvěru. To nemá žádná jiná ústavní instituce. Ale stále je to něco, co je křehké a musí se o to pečovat.

Nejsme bez vad, někdy chybujeme, ale když už se něco stane, musí být vidět, že máme nejen mechanismy k tomu, jak to eliminovat, ale také je umíme používat. Nemůžeme čekat, až to za nás někdo vyřeší. Pokud si v tom neuděláme jasno sami, nemůžeme se divit, že to politici udělají o nás bez nás a způsobem, který se nám třeba vůbec nemusí líbit.

V Polsku jsou kritické hlasy proti justici zástupné. Ve skutečnosti jde o to, aby si politická moc soudy podrobila. Soudci status nezávislosti potřebují hlavně kvůli těm, o kterých rozhodují. Aby měl sebechudší člověk jistotu, že ho bude soudit někdo nezávislý a nestranný.

Když si ale vezmeme právě Alexandra Sotoláře, který upravoval soudní protokoly… Myslíte, že takový člověk má dostatek sebereflexe na to, aby ve funkci sám skončil?
To je jako v životě. Když se ten člověk neumí chovat a neví, co je přijatelné, musí to slyšet od druhých. Pak se možná pod nějakým neformálním tlakem kolegů k něčemu rozhoupe. Ale nejde mlčet s tím, že je to věc jeho a nadřízeného…

Jako soudci o sobě říkáme, že žádného nadřízeného nemáme a jsme první mezi sobě rovnými. Nečekejme tedy, že nám někdo z vnějšku bude říkat, jak se máme chovat.

Měli by na něj tedy víc tlačit kolegové, aby talár odložil?
Přesně tak. Měl by to slyšet. Dokonce si myslím, že by to měl slyšet v první řadě od kolegů a kolegyň, než aby si v médiích četl komentáře o nemístné solidaritě a shovívavosti. Tohle všechno je pro nás smutné čtení.

Kauza soudce Sotoláře

Soudce Alexander Sotolář manipuloval protokoly v kauze opencard. Do výpovědí svědků a obžalovaných vpisoval v některých případech celé věty, případně obracel význam toho, co řekli. Podle vrchního soudu si tak, zjednodušeně řečeno, pomáhal k tomu, aby výpovědi seděly na skutky, za které obviněné později odsoudil.

Sotolář dvakrát uznal bývalého pražského primátora Tomáše Hudečka (dříve TOP 09) a další někdejší radní vinnými z porušování povinností při správě cizího majetku. Vrchní soud oba Sotolářovy rozsudky zrušil. Případ dostala na starost nová soudkyně. Hudeček je už pravomocně osvobozen. Podle nového verdiktu nerozhodli radní svévolně, ale na základě odborných stanovisek.

Podle úterního verdiktu kárného senátu může soudce Sotolář dál soudit a odvolán bude jen z funkce předsedy senátu Městského soudu v Praze. Je to podle vás dostatečný trest?
Tohle je samozřejmě etická otázka – nekomentovat rozhodnutí jednoho z mých kolegů, který předsedal šestičlennému senátu, který rozhodoval. Oni jistě vzali v úvahu řadu věcí, o kterých já třeba ani nevím. Pozoruhodné je to, že hlavním kárným žalobcem byl předseda městského soudu Libor Vávra. A ani on nepožadoval nejvyšší sankci. I on to do jisté míry rozmělnil. Nějak to vysvětloval a trochu i omlouval.

Vlastně to ani nepojmenoval tím zásadním způsobem, že to patří mezi nejhorší soudcovská selhání a že tam není jiná alternativa, než aby soudce přestal soudit. I když mluvil o gigantické ostudě. Možná si pak kárný senát řekl, že nebude papežštější než papež, když ani žalobce se toho nedomáhal.

Domáhala se toho ministryně spravedlnosti za ANO Marie Benešová.
Ano, ale klíčový tam byl ten žalobce a Sotolářův bezprostřední nadřízený. Možná že i tohle vedlo k závěru kárného senátu. Ale neznáme všechny rozsáhlé důvody.

Jaké horší věci tedy může soudce udělat? Co jiného než upravování protokolů by ho mělo postavit mimo službu?
No právě. Protokol o hlavním líčení je veřejná listina. Když je něco veřejnou listinou, tak to samozřejmě je i pod nějakou právní ochranou a vycházíte z toho, že údaje v ní jsou pravdivé. Zásah do toho, jakkoliv motivovaný, tedy každopádně patří mezi vážné delikty. Zase z druhé strany je i kvůli tomu soudní líčení kontradiktorní a veřejné, aby mohly strany sporu věci prověřovat. Zvukový záznam byl celou dobu k dispozici. A už to, že soudce přepis zvukového záznamu do písemného protokolu vyhotovil s velkým odstupem…

Obhajoba a obžaloba to možná měly zkontrolovat už dříve. Dožadovat se zpřístupnění onoho přepisu zvukového záznamu hlavního líčení v době, kdy řízení ještě probíhalo… To je k zamyšlení. Fakt je totiž ten, že si nadřízené soudy zpravidla nenasadí sluchátka a neposlouchají záznamy ze čtyřiceti jednacích dnů. Oni prostě spoléhají na poctivost toho přepisu. Tady byla narušena i zásadní důvěra mezi instancemi. Na co se pak má soud, který rozsudek přezkoumává, spolehnout, když je protokol o hlavním líčení zmanipulován?

Josef Baxa | Foto: Michaela Danelová | Zdroj: iROZHLAS.cz

Ve svém tweetu nejmenujete, ale fakticky píšete hlavně o třech soudcích – Alexandru Sotolářovi, Stanislavu Bernardovi a Eriku Ambrusovi…
… pak jsou tam ještě ti dva soudci, kteří mají problémy s alkoholem za volantem. Jedná se o soudce Bohuslava Petra, což byl donedávna místopředseda a dlouhá léta předtím předseda Krajského soudu v Českých Budějovicích, a místopředsedkyni Krajského soudu v Ústí nad Labem Markétu Lehkou. Tím, že se tyto případy zkoncentrovaly do poměrně krátkého časového období, může si veřejnost myslet, že to nejsou ojedinělé výjimky, nýbrž neblahý stav justice.

Který z těch činů může důvěru veřejnosti v justici ovlivnit nejvíc? Když vezmu nákup levných pozemků, ovlivňování protokolů a alkohol za volantem…
Na twitteru zazněl názor, že ve srovnání s falšováním protokolů je nějaký chlast za volantem skoro banální věc. Největší poklesky jsou samozřejmě v těch věcech, které se soudcovské funkce týkají bezprostředně. Soudcovské rozhodování je poctivé a důsledné hledání pravdy. Nepostupuje-li soudce poctivě, zklame základní společenské očekávání spojené s výkonem této funkce.

Nadto i ve chvílích, kdy na sobě soudci nemají talár, si musí uvědomit, že nejen soudí jiné, ale oni sami jsou posuzováni svým okolím, společností… Možná že ti lidé vkládají důvěru v soudce ne proto, že čtou jeho rozsudky, ale že vidí, jak se chová. Jestli je to slušný člověk a dodržuje pravidla. Soudci nejsou andělé. Když ale udělají nějaký přešlap, tak musí být schopni to vysvětlit.

A to se kolegům vysvětlit podařilo? Soudce Ambrus vysvětloval, že nízkou cenu pozemku domluvil s původním majitelem pozemku. Koupil ho ale od dvou kontroverzních právníků a neví už prý proč. Soudce Bernard si zase nepamatuje podrobnosti z cesty na fotbalové Euro.
To se kolegům věrohodně vysvětlit úplně nepodařilo. Jde o to, aby soudce rozptýlil pochybnosti, nebo z toho musí vyvodit vlastní zodpovědnost. Neupírám nikomu z nich právo na spravedlivý proces. Ať se samozřejmě brání jako každý jiný občan, ale na druhou stranu každý soudce je součástí toho systému a musí velmi citlivě zvažovat, jestli používat všechny prostředky, které má k dispozici.

Neříkám, že se soudce nesmí soudit, ale musí vědět, že to může být veřejností vnímáno tak, že je uvnitř a zároveň systém používá jakoby z vnějšku. To znamená, že tam má výhodnější postavení, všechny tam zná…

Kauza soudce Ambruse

Soudce městského soudu v Praze Erik Ambrus koupil pozemek ve vsi Přemyšlení na okraji Prahy až stokrát levněji než majitelé ostatních zdejších parcel. „Kdybych neměl čisté svědomí, tak bych to nekoupil,“ vysvětloval v rozhovoru pro Radiožurnál.

Ambrus má na starosti insolvence, pozemek v roce 2015 koupil od dvojice kontroverzních právníků. Jeden z nich je dnes stíhán za ovlivňování soudců, druhý měl podle policejních odposlechů pracovat pro lobbistu Ivo Rittiga a jeho spolupracovníky.

I tohle bychom měli mít na paměti a měli bychom se snažit vstupovat do právních vztahů s tím, abychom se vyhnuli konfliktům, které by pak bylo potřeba řešit pomocí tradičních procedur soudu. Neexistuje žádný telefonní seznam, co se smí, co se nesmí. Povinnosti jsou velmi obecné, ale navazují na ně různá etická pravidla. Život se vyvíjí a přicházejí nové fenomény nejen v právu, ale i v životě. Právě proto pořád opakuji, že je důležitá diskuse o tom. Soudce může mít nějaké pochybnosti, nejistotu, jak se zachovat, pokušení… Přece víme, že život není černobílý, buď je to v pořádku, nebo je to kárný delikt.

Chcete tu diskusi sám iniciovat?
Jsem soudcem více než tři desetiletí. Nemám žádné osobní ambice v tom smyslu, že bych se měl stát nějakým justičním karatelem. Ale moje názory jsou dlouhodobě známé, tak jsem si říkal, že bych tohle téma nějak zvedl. Možná dostanu nafackováno, ale to mi vůbec nevadí. Chci, abychom v nekonečném zápasu o udržení důvěry neprohrávali zbytečně. Musíme přemýšlení o našem chování a přístupu k výkonu funkce i k chování v běžném životě učinit trvalou součástí naší práce.

A pomůže nám to samozřejmě i v rozhodování. Abychom mohli přidat svou hodnotovou a etickou výbavu tam, kde nebude verdikt jednoduchý, kde nepostačí jednoduše vyhledat nějaké paragrafy. Proto má být u soudce vždy přítomen výrazný lidský rys člověka moudrého, slušného a charakterního. Kvůli tomu u soudu nerozhodují automaty a roboti. Moudrý soudce musí umět účastníky trpělivě vyslechnout, případ spravedlivě posoudit, včas rozhodnout i srozumitelně a přesvědčivě vysvětlit, a hlavně působit na lidi, aby si vyslovená pravidla sami osvojovali. Nejen proto, že je vyslovila nějaká státní autorita, ale činitel požívající společenskou důvěru. To by mělo být generální ambicí každého soudce.

Když si vezmeme příklady soudců, jejichž problémy vylezly na povrch... Máte pocit, že jsou to ojedinělé případy?
Odhaduji, že ano. Soudců jsou v Česku zhruba tři tisíce. Před kárný soud jich ročně přijde zhruba dvacet. To není málo, ale zase jich nemůže být dvě stě, což by ukázalo na nějaký problém s jejich výběrem a výchovou. Ale vedle toho si můžeme představit nějaké soudcovské delikty, které se před kárným senátem nikdy neoctnou, a to z různých důvodů. Mimo jiné i proto, že v jejich okolí je velká tolerance a přivírání očí.

To je zase úkol pro soudní funkcionáře. Nedohlédne tam ministr spravedlnosti, policie… Právě kolegové a také předsedové a místopředsedové soudů, kteří jsou nejblíž, by měli nastolit náročnou atmosféru a důsledně, byť třeba zpočátku měkce, reagovat i na malé prohřešky. Nejen sledovat statistiky o výkonnosti a řešit problémy správy soudní budovy. Aby to nebylo dlouho nic, a pak se najednou spustí sekera, protože stav je neudržitelný. I to je důležitá součást výkonu jejich funkcí.

Martin Štorkán Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme