„Jen u nás v rotě bylo pět bratrských párů, bohužel někteří zahynuli nebo jsou zraněni. Do armády vstupují celé rodiny, protože my víme, proč jsme tady, bráníme rodnou zemi,“ říká dvaatřicetiletý usměvavý chlapík s přezdívkou Vousáč s opravdu velmi ozdobným, lehce ryšavým plnovousem.

Pochází z Ivanofrankovské oblasti na západní Ukrajině, je velitelem třetí střelecké roty a do armády vstoupil hned po velké ruské invazi, stejně jako jeho osmadvacetiletý bratr Dub, velitel druhé střelecké roty. „Náš otec také bojoval jako dobrovolník od roku 2014. Máme ještě třetího bratra u 10. brigády na Donbase, ale momentálně nevíme, kde přesně je.“

Vojáci stojí u rozstřílené školy asi sedm kilometrů od fronty, ze které doléhají tlumené výbuchy. Je pod mrakem, stepí profukuje studený vítr, chlapi pokuřují. Čekají tu na materiál. Přestože skoro všichni bojují už třetím rokem, a mají před sebou další těžké boje, nepůsobí odevzdaně.

Přitom Dub byl za celou dobu doma pětkrát obvykle na necelý týden. Jeho bratr Vousáč dostal jeden opušťák navíc, aby se mohl oženit. A povedlo se. „Dítě už je na cestě, s mojí účastí a teď už to jde samo,“ rozesměje se velitel roty a ukáže prstýnek na ruce. „Narodí se na konci roku, bude to chlapec.“

‚Stejný pohled na válku‘

Bratři bojují každý v jiné rotě, aby při fatální akci nepadli nebo nebyli zraněni oba najednou. „Do armády jsme vstoupili hned druhý den války. Bratr byl granátometníkem, takže já se stal velitelem o trochu dřív,“ říká Vousáč.

„Chodili jsme do stejné školy, máme stejný výcvik, stejný pohled na válku, na armádu, jsme z jedné rodiny a není nic lepšího,“ doplňuje mladší Dub, který ale bratra převyšuje skoro o půl hlavy.

Je to dvoumetrový hromotluk s dobráckým výrazem ve tváři a podle něj do brigády přicházejí stále další vojáci: „Nemám pocit, že by lidí bylo málo. I když samozřejmě země má ještě velkou rezervu.“

To se týká i střeliva a munice, kterého je podle Vousáče dost, i když i tady platí zlaté pravidlo. „Můžeš mít zbraní a střeliva kolik chceš, ale stejně ho bude vždycky málo. O připravované ofenzivě samozřejmě víme, ale Rusové tu narazí na tvrdý odpor.“

Vousáč mluví nesmlouvavě, a vojenskou botou nakopává kamínky na cestě: „Nechceme, aby tahle válka se vším tím ničením a smrtí přišla až k nám domů. Proto jsme tady a budeme tu stát až do vítězství. Máme ztráty, lidé umírají, jsou zranění, ale stojíme pevně, opravdu pevně. Od té doby, co držíme pozice, jsme nepustili ani centimetr ukrajinské půdy.“

Zdálky to možná zní pateticky, ale tváří tvář každodennímu zabíjení a hrozbě smrti to tihle chlapi berou naprosto vážně. Jejich bratr ve zbrani a řecko-katolický kaplan 102. brigády s přezdívkou Askold souhlasně mručí.

Obvykle si stále prozpěvuje vlastenecké písně, kouří tmavé cigarety a trpělivě poslouchá „své chlapce“. „Jsem sice kněz, ale bojuju také. Musím být chlapcům nablízku, takže s nimi chodím na nulu. Na celou brigádu jsem sám a funguju spíš jako psycholog. Snažím se vést i bohoslužby, když je čas,“ vysvětluje.

‚Musíme vyhnat Rusy‘

Askold církevním jménem Michael, je také z rodiny, která celá bojuje na frontě. Jeho syn působí ve stejné brigádě, ostatní jsou jinde.

„Druhý syn je na Donbase a dcera se zetěm bojují v Kurské oblasti v Rusku. Takových rodin znám nespočet. Je to běžné. Všichni víme, proč tu jsme. Musíme vyhnat Rusy, kteří chtějí náš národ zlikvidovat. Proto je musíme zabíjet,“ tvrdí.

Vojáci si přebírají osobní dodávku, kterou jim daroval česko-ukrajinský spolek Spark, který vybírá peníze ve sbírce na portálu Donio. Polovina mužstva se loučí, auto se ale za okamžik vrací, protože jeden z mužů zapomněl v druhém voze samopal.

Vojákovi přejede po tváři pobavený úsměv. Zasměje se i otec Michael, zapálí si další tmavou cigaretu, brouká si pod vousy další píseň a snaží se kolem sebe optimismus. Ten tady potřebují úplně všichni.

Ľubomír Smatana Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít