Vojín Čorny zabil u Avdijivky devět Rusů a má medaili. ‚Měl jsem jen samopal a dva granáty,‘ popisuje
Ukrajinský voják Ivan Čorny působí na první pohled trochu nesměle, je mu 26 let, a když mluví o válce, smutně se usmívá. Těžko by někdo řekl, že tento mladý muž při jedné akci u Avdijivky sám zneškodnil se samopalem a dvěma granáty devět ruských vojáků a dalších pět s kamarádem zajal. Za to dostal od prezidenta Volodymyra Zelenského nejvyšší státní vyznamenání Hrdina Ukrajiny.
Vojín Čorny dál slouží na frontě v 10. útočné brigádě, ale na ruské okupanty útočí jako pilot dronů.
Provoz na hlavní silnici mezi Kramatorskem a Izjumem je řídký, stejně jako lesík, který se táhne podél cesty. Zastavujeme na rozbité krajnici a čekáme. Přijíždí civilní auto s polskou poznávací značkou, vystupuje voják, zdravíme se, ukáže rukou a odjíždíme za ním na vedlejší polní cestu.
Po pár set metrech parkujeme mezi útlé stromky pod maskovací sítí a dva vojáci se představují. Oba pilotují drony, ten starší má 29 let, jmenuje se Dima, ten o tři roky mladší je Ivan Čorny. Své jméno netají, protože vloni dostal od prezidenta Zelenského nejvyšší státní vyznamenání Hrdina Ukrajiny, ukázal se i v televizi a jeho identita je dostatečně známá.
„Tady nefotit, nepřítel by mohl naše stanoviště pomocí dronů odhalit,“ vydává praktické pokyny Dima, ačkoliv vůbec netuším, co by se dalo v lese fotografovat a hledat. Vojáci mají jen uniformy, žádné vesty ani výstroj. „Na frontu je to asi patnáct kilometrů. Tady máme základnu, odtud vyjíždíme do akcí,“ upřesňuje zarostlý, ale mladě vypadající muž zachumlaný v maskovací bundě a s kapucí přes hlavu.
Jde první, a zničehonic se mezi stromy objeví val a v něm dveře. Dima otevírá a po schodech sestupuje do obrovské místnosti obložené čerstvými dřevěnými prkny. Zvedám ruku a strop je ještě o metr výš. U jednoduše sbitých stolů z prken sedí dva muži a sledují monitor. Jeden mačká joystick. „Jen trénují, na vyslání dronů je to daleko.“
Ivan Čorny vytahuje mobil a ukazuje akci, která mě zajímá. Dron zaznamenal jeho vítězný boj proti ruské přesile. „Tady byli čtyři, tady tři a tady další. Měl jsem jen samopal a dva granáty.“ Na monitoru je vidět, jak Ivan postupuje a likviduje nepřítele. „Devět bylo potvrzených. Když se setmělo, předstírali jsme, že je nás víc a ve dvou jsme jich zajali pět. Při výslechu udali svoje pozice a naše drony tam zničily jejich techniku.“ Ivan už to jistě vyprávěl mnohokrát, mluví věcně, bez emocí, ale i tak je zvláštní pozorovat na první pohled nenápadného muže, který musel během jednoho dne zabít devět lidí. „My tady pracujeme.“
Dronoví operátoři
Ivan mě vede chodbou do další místnosti, kde v rohu stojí jednoduchý kavalec a v policích rozličné nářadí a součástky ke dronům. U stolu tiše přede 3D tiskárna. Vypadá to na dílnu a mladý bojovník potvrzuje. „Tady ale nespíme, jezdíme nocovat jinam.“ Ivan bere do ruky stabilizátor a ukazuje, jak a kam dává výbušninu. „Cukrátko pro Rusy,“ usměje se zeširoka. Do další místnosti mě ale Ivan nepouští, nemusím vidět všechno.
Ukrajinci asi odpálili britské rakety Storm Shadow na Kurskou oblast, jejich zbytky našli Rusové
Číst článek
Překvapuje mě, že Ivan slouží od začátku války stále v hodnosti vojína a ani vysoké vyznamenání z rukou prezidenta, které má stejnou hodnotu jako v Česku Řád bílého lva, jeho postavení v armádě nezměnilo. Čekal bych povýšení a Ivan se zase zasměje. „Já taky, ale o tom rozhoduje velitel.“
Ivan nedostal ani speciální opušťák, lidí je málo a po slávě v Kyjevě se vrátil na frontu. „Letos jsem byl doma jednou.“ Vojáci mají nárok na 28 dnů dovolené za rok, mohou si ji vybrat postupně, ale prakticky si takhle dlouhou dovolenou dokáže vybrat málokdo. „Máme spoustu práce, abychom vyhnali nepřítele.“
Dima celou historii svého spolubojovníka zná, ale seznámili se až tady v rotě. To, že je Hrdina Ukrajiny, nehraje podle Dimy v současných bojích žádnou roli. „Je to prostě voják, který získal velkou kořist. Když dostal medaili, tak u toho byli novináři, Ivan byl populární, mluvil o tom na univerzitě, ale jinak je to normální voják. Pracuje tady, a dělá to co my všichni,“ říká.
Jakou práci přesně dělají a jak to na jejich úseku vypadá, vojáci nekomentují. „Létáme s drony a ničíme nepřítele.“ Dima ani nechce říct, kolik spotřebují dronů, ale to spíš proto, že je to různé a nárazové. „Teď zrovna máme dronů dost, ale čím víc jich bude, tím lépe.“
Do podzemního stanoviště operátorů dronů z 10. brigády jezdí z Prahy i Ukrajinka Lesja Kopčuková. Vojákům vozí speciální batohy na drony, které šijí dobrovolníci podle jejího návrhu na pražském Smíchově. „Všechno vymýšlím po domluvě s vojáky, aby to pasovalo,“ říká matka tří dětí, která žije v Praze přes dvacet let, a prsty s ohnivě nalakovanými nehty otevírá jednotlivé kapsy na batozích.
Ivan pokyvuje spokojeně hlavou. „Nám to výrazně zjednodušuje práci, když chodíme létat na pozice.“ Celý batoh je přizpůsobený tak, aby vojáci mohli nosit patnáct FPV dronů relativně pohodlně daleko od místa vysazení. „Kapsy pro baterie jsou izolované speciálním materiálem, aby se v zimě nevybíjely,“ vysvětluje černovlasá žena. Kvůli pomoci vojákům založila s přáteli Spark Spolek a na materiál vybírá prostředky ve veřejné sbírce na portálu Donio.
Ivan Čorny má za sebou těžké boje, smrt viděl hodně zblízka, ovšem chová se naprosto přirozeně, skromně. Válka je nutnost, kterou si nevybral, ale vnutili mu ji Rusové. Je mu 26 let, skoro tři roky bojuje a nestihl se ani oženit.
„Před válkou jsem žil v polské Vratislavi a pro zábavu hrál malý fotbal o šesti hráčích. Dokonce mi za to trochu platili, ale jinak jsem měl běžnou práci, která mě živila. Jakmile ale Rusové zaútočili, vrátil jsem se a vstoupil do armády. Tady si do míče nekopnu, není čas. Před každou akcí seřizujeme drony, chystáme výstroj vybavení, máme spoustu úkolů. Naší prioritou je zabíjet Rusy a chránit naši zemi. Na fotbal bude čas potom,“ vypráví.
