Obamův poločas - dokument Víta Pohanky
20. ledna 2009 panovalo ve Washingtonu vysloveně mrazivé počasí. Přesto se na širokém prostranství mezi budovou amerického Kongresu a jehlanem Washingtonova památníku sešly skoro dva miliony lidí.
Další desítky milionů jen ve Spojených státech byly svědky inauguarace historicky prvního amerického prezidenta tmavé pleti prostřednictvím televize a internetu:
„Já, Barack Hussein Obama, slavnostně přísahám, že budu vykonávat úřad amerického prezidenta věrně a budu podle svých nejlepších schopností uchovávat, chránit a bránit ústavu Spojených států. K tomu mi dopomáhej Bůh.“
Přísaha se po pravdě řečeno moc nevyvedla. Nemohl za to ani tak Barack Obama, jako předseda Nejvyššího soudu John Roberts, který popletl slovosled. Za několik dnů si pro jistotu s prezidentem obřad v Bílém domě zopakovali, aby nikdo nemohl platnost slibu napadnout. Ale to byl spíš úsměvný incident.
V inauguračním projevu dostál Barack Obama zcela své pověsti vynikajícího a inspirativního řečníka:
„Všichni už chápeme, že se nacházíme v krizi. Válčíme proti rozsáhlé síti násilí a nenávisti. Naše hospodářství výrazně oslabila chamtivost a nezodpovědnost některých lidí. Ale také naší kolektivní neochota učinit nepříjemná rozhodnutí a připravit naši zemi na novou dobu. Mnoho lidí ztratilo domov a zaměstnání. Podniky se hroutí, zdravotnictví je příliš drahé a školy příliš často selhávají. Způsob, jakým využíváme energii, posiluje naše soupeře a ohrožuje planetu.“
„Obtížněji změřitelný, ale neméně vážný je propad naší sebedůvěry po celé zemi. Neodbytný strach, že je úpadek Ameriky neodvratný a příští generace se bude muset podstatně uskrovňovat. Já vám dnes říkám, že problémy, před kterými stojíme, jsou skutečné, vážné a je jich hodně. Nebude snadné se s nimi vypořádat a nebude to trvat krátkou dobu. Ale věz, Ameriko, že se s nimi vypořádáme,“ zdůraznil Obama.
Hektické týdny a měsíce
A bojovné rétorice odpovídaly i první hektické týdny a měsíce po Obamově nástupu do Bílého domu. Jedním z prvních kroků novopečeného prezidenta bylo nařízení zavřít do jednoho roku kontroverzní vojenskou věznici na Guantánamu. K tomu se ještě dostaneme. Nejvíc času ale věnoval Barack Obama od samého počátku ekonomice: v Kongresu přesvědčoval demokraty a republikány, aby neváhali a urychleně schválili stimulační balíček, který počítal s injekcí stovek miliard dolarů na povzbuzení ekonomické aktivity.
Jenže republikáni označili iniciativu za seznam typicky liberálně demokratických přání jak utrácet státní peníze, za mrhání, které nepostaví americkou ekonomiku na nohy. Prezident přiostřil rétoriku a velmi rychle bylo jasné, že v Kongresu jeho představy o nadstranické politice, zmiňované snad na každém předvolebním mítinku, naprosto ztroskotají.
Legislativu se podařilo prosadit, ale silou demokratické většiny. Ve Sněmovně reprezentantů pro ni nezvedl ruku jediný republikán, v Senátu tři.
Americká média v každém případě už 17. února konstatovala, že prezident po pouhých 4 týdnech v úřadě podepsal podle svých slov nejrozsáhlejší plán na obnovu ekonomiky v amerických dějinách. Měl přijít na necelých 800 miliard dolarů.
Stimulační balíček
Barack Obama zdůrazňoval hlavně investice do infrastruktury, které stimulační balíček přinesl. Ale na ty jde jen asi sedmina z celkové částky. Drtivou většinu prostředků polykají daňové úlevy, dávky v nezaměstnanosti, zdravotnictví a školství.
Podle čísel z loňského podzimu vláda utratila na tyto prostředky nikoli původně slibovaných 780, ale celkem už 860 miliard dolarů a účet pořád roste. Není asi divu, že je většina americké společnosti nespokojená.
„Stimulační balíček měl přinést pracovní příležitosti pro Američany. Prezident Obama řekl, že nezaměstnanost nepřekročí 8 procent. Poslední oficiální údaje se zmiňují o 9,5 procentech. Je zřejmé, že tenhle plán nevyšel tak, jak ho inzeroval Bílý dům. Někteří lidé tvrdí, že balíček vytvořil víc pracovních míst, než se podařilo prezidentu Bushovi za celých osm let jeho vlády,“ říká Thomas Schatz, ředitel nevládní organizace zvané Občané proti vládnímu plýtvání, která ve Washingtonu bedlivě sleduje výdaje federálních úřadů a institucí a publikuje o tom populární materiály, a pokračuje:
„Tomu ale neodpovídají statistiky ministerstva práce. V soukromém sektoru naopak od začátku působnosti stimulačního balíčku počet pracovních míst klesal. Popularita tohoto opatření klesá každý měsíc, nezaměstnanost neklesá. A lidé nevidí po všem tom vládním utrácení žádné výsledky. Podle našeho posledního průzkumu považuje 68 procent Američanů stimulační balíček za vyhozené peníze. To je mimořádné číslo,“ uvedl Schatz.
Pro pořádek: list New York Times a stanice CBS si nechaly udělat vlastní průzkum. Podle něj si 29 procent Američanů myslí, že opatření pomohlo, 21 procent říká, že nepomohlo a 44 procent má za to, že neměl na ekonomiku žádný vliv.
To nejsou možná tak dramatická čísla, jako uvádí Tom Schatz. I ona ale potvrzují, že většina Američanů nyní s odstupem necelých dvou let považuje stimulační balíček buď za neúčinný, nebo dokonce kontraproduktivní. Vláda, včetně prezidenta Obamy, ale neustále opakuje, že bez masivní finanční injekce by byla nezaměstnanost ještě podstatně horší. Tom Schatz to zpochybňuje:
Odrazy jen ve státní sféře
„Problém stimulačního balíčku spočívá v tom, že peníze utrácí vláda. Ne soukromý sektor. Zaměstnanost ve státním sektoru opravdu stoupla, ale v soukromém naopak klesala. A to je to, co vidí lidé mimo Washington. Tohle prožívají ve svých komunitách."
"Ekonomika se jakž takž plouží dál. Roste, není v recesi, ale je to takové slabé ozdravení, které s sebou nepřináší pokles nezaměstnanosti. A takhle také Američané stimulus vnímají: jako něco, co údajně vytvořilo pracovní příležitosti. Ale oni to ve svém okolí nikde nevidí,“ říká Tom Schatz z organizace Občané proti vládnímu plýtvání.
Skalní stoupenci prezidenta Obamy by nejspíš takové hodnocení výsledků stimulačního balíčku odmítli, jako tendenční. Prezident přece musel něco udělat, aby se ekonomika nepropadla ještě víc. Pozorovatel takříkajíc zvenčí, americký novinář působící dlouhodobě v Praze Erik Best, je v každém případě smířlivější:
„Myslím si, že bychom se na to měli dívat ze dvou hledisek. Když se na to díváme krátkodobě, myslím si, že balíček určitě pomohl, protože některé banky byly na pokraji krachu, některé i zkrachovaly; některé průmyslové podniky byly také na pokraji krachu. Balíček určitě pomohl zachránit ekonomiku i některé podniky krátkodobě."
"Když se na to díváme dlouhodobě, tak ta situace vypadá trochu jinak. Balíček a další stimulační efekty jenom oddálily základní problém, a to je zadlužení Spojených států. Když ten dluh je tak velký, tak je čím dál větší problém vůbec dluhy splatit. Podniky, státy a vláda tím pádem nemají peníze na další potřebné záležitosti," dodává Eric Best.
Klesající popularita
Bez ohledu na krátkodobé nebo dlouhodobé dopady je ale skutečností, že snažení Baracka Obamy nepřineslo takové zlepšení, jak voliči doufali, a to se odráží na klesající popularitě prezidenta.
„Je to významný indikátor. Dřív si lidé v Americe dělali starosti například s inflací. To bylo v sedmdesátých a začátkem osmdesátých let. Ale teď je pro většinu Američanů hlavním problémem nezaměstnanost," říká Frank Newport, editor publikací renomovaného Gallupova ústavu.
"My tady v Gallupově ústavu předpovídáme, že v příštích několika měsících může nezaměstnanost začít klesat a celkově se situace zlepší. Ale máte určitě pravdu v tom, že tvorba pracovních míst je teď klíčem ke zlepšení ekonomiky v očích většiny Američanů. Sledujte proto pozorně vývoj nezaměstnanosti, bude to rozhodující faktor vývoje popularity Baracka Obamy,“ míní Newport.
Jestliže se jeho první Obamovy měsíce v úřadě nesly ve znamení snahy oživit churavějící ekonomiku, postupně se americký prezident soustředil na řešení problému, který s hospodářstvím úzce souvisí: americký systém zdravotního pojištění. Na podzim roku 2009 jsem si jednou o víkendu přivstal a natáčel reportáž o – aspoň na americké poměry - hodně nezvyklé zdravotnické akci:
Zdravotní pojištění
„Je neděle, osm hodin ráno. Před klinikou vysoké školy Montgomery College v městečku Rockville v Marylandu už od tmy spořádaně čekají lidé kteří se chtějí nechat očkovat proti viru H1N1, tedy chřipce zvané prasečí. Fronty jsou v Americe neobvyklé, ale tahle stojí za to. Vine se dobrý kilometr daleko, na pořádek a organizaci dohlíží místní policie. Pro mnoho Američanů je právě taková fronta příkladem, jak by zdravotnictví vypadalo, kdyby se ve Spojených státech zavedlo povinné pojištění pro všechny občany bez rozdílu. Tak jak ho známe v Evropě a ve většině ostatních vyspělých zemí,“ zní z tehdejší reportáže.
Důchodci Allen a Kathy čekali na místě už od 5 hodin ráno, do fronty se mohli zařadit asi ve čtvrt na osm. Odhadem se tak dostali na zhruba osmdesáté místo a měli tedy jistotu, že na ně vyjde jedna 5 000 dávek vakcíny, kterou bezplatně poskytl stát. Pro někoho byl bylo bezplatné očkování důkazem, že se stát dokáže o své občany postarat, když má vůli.
O reformu zdravotního pojištění se už v té době sváděl na půdě Kongresu nelítostný politický boj. A pro odpůrce státních zásahů byly podobné fronty předobrazem zdravotnictví, do kterého se míchá vláda. Laická i odborná veřejnost se přitom ve velké většině shodovala na tom, že se s americkým systémem lékařské péče něco dělat musí.
"Reforma je podle mě potřebná ze dvou důvodů: je hodně nepojištěných, momentálně 47 milionů lidí. Největší důvod, proč jsou nepojištění, je cena pojištění, která je vysoká," uvádí doktor Pavel Klein, původem Čech, ketrý je v Americe ředitelem centra pro léčbu epilepsie a poruch spánku.
Abychom byli konkrétní: Spojené státy vydávají na zdravotnictví asi necelou pětinu hrubého domácího produktu. Poměrně je to zhruba dvojnásobek průměru v hospodářsky vyspělých zemích. Vypovídají o tom čísla Organizace pro hospodářský rozvoj a spolupráci. Slušné pojištění pro čtyřčlennou rodinu vyjde ve Spojených státech kolem 15 000 dolarů za rok, tedy přes tisíc dolarů měsíčně. Pokud na ně nepřispívá zaměstnavatel, je to pro mnoho rodin příliš velká zátěž.
To je jeden za tří hlavních důvodů, proč je 47 milionů Američanů bez pojištění. Další nepojištěnou skupinou je odhadem 12 milionů nelegálních přistěhovalců. A třetí lidé, kteří se prostě pojistit nechtějí, i když by na to měli.
Asi největší odpor budil záměr prosadit ustanovení, že Američané budou mít od roku 2014 povinnost si nějaké zdravotní pojištění sjednat.
"Ze dvou důvodů. Ten první je filozofický. Americká společnost je založena na individualismu a osobní zodpovědnosti. Američané preferují učinit vlastní rozhodnutí sami," říká doktor Pavel Klein, český emigrant, který v Americe působí od osmdesátých let minulého století a pokračuje:
"Za druhé specifický. Návrhy, které jsou teď v parlamentu, staví celý problém na hlavu. Místo toho, aby se dosáhlo lacinějšího pojištění a lepšího zdravotního systému, by se podle současných návrhů došlo k tomu, že zdravotní pojištění bude dražší, včetně individuálního pojištění, a kvalita zdravotnictví bude nižší."
Bez ohledu na odpor značné části veřejnosti, republikánů a dokonce i některých demokratů ale Barack Obama a jeho nakonec doslova protlačil legislativu o rozsahu asi 2000 stran Kongresem.
Nutné kompromisy
Musel přitom přistoupit na některé kompromisy: zcela za své například vzala myšlenka, že by zdravotní pojištění mohl poskytovat stát. Podle kritiků z levého křídla demokratické strany je proto reforma bezzubá a nedostatečná.
Když se ale koncem března 2010 schylovalo k rozhodujícímu hlasování, shromáždily se před Kongresem tisíce demonstrantů a dávaly najevo naprosto opačný názor:
„Zdravotnictví se sice potýká s problémy, ale kvůli tomu ho nemusíme celé naprosto rozložit,“ říkal mi například vojenský veterán – důchodce Ted Haslett z Marylandu. A podobně jako ostatní demonstranti mluvil o tom, že reforma přinese socialistické zdravotnictví, které bude mít pod kontrolou vláda, bude neefektivní a celkově se dostane do všeobecného úpadku.
Uvnitř ve Sněmovně reprezentantů naopak skandovali stoupenci reformy populární heslo Obamovy předvolební kampaně: Yes, we can - Ano, dokážeme to.
Výsledek hlasování byl těsný. „219 pro, 212 proti. Zákon byl schválený,“ mohl pak oznámit David Obey, demokrat z Wisconsinu. A za pár dnů se v Bílém domě slavnostně podepisovalo:
„Dnes, skoro po století neúspěšných pokusů. Dnes, po víc než roce diskusí. Dnes, když byly sečtené všechny hlasy, se reforma zdravotního pojištění stane zákonem Spojených států amerických. Za několik okamžiků, až tenhle zákon podepíšu, vystřídá rétoriku realita. Zákon, který podepisuji, zahájí reformu, o které snily generace Američanů, pochodovaly za ni a toužily po ní. Bude trvat 4 roky, než se všechny části reformy uskuteční, protože je chceme zavádět zodpovědně. Musíme to udělat správně. Ale mnoho ze zoufale potřebných reforem začne platit hned, ještě letos.“
Prezident Obama sice za reformu sklízí ovace příznivců: splnil přece jeden ze svých hlavních volebních slibů. Ale je to tak jisté? I podle optimistických předpovědí změny jenom zpomalí rychlost, s jakou náklady na zdravotní péči v Americe rostou. Nezmění skutečnost, že zůstává bezkonkurenčně nejdražší na světě.
Státy reformu žalují
Několik desítek států naopak napadlo u soudů zmíněné ustanovení o povinném pojištění. Přinejmenším Virginie uspěla, o jednom z klíčových bodů reformy budou rozhodovat odvolací soudy a je možné, ne-li pravděpodobné, že poslední slovo bude mít soud nejvyšší.
A zkuste se zeptat starého praktika, co si o reformě myslí. Bob Rowland je pediatr v důchodu, bydlí v městě Chesapeake ve Virginii. Potkal jsem ho na setkání Obamových odpůrců sdružených v hnutí Čajových dýchánků. Ptal jsem se ho, jestli na reformě přece jen nevidí něco dobrého.
„Ke zdravotní reformě? Ne! Nic! Nula! Zero! Nic takového mě nenapadá. Víte co? Zkusím se zamyslet.“ A pak Bob mlčí a zírá trochu teatrálně do stropu.
Reforma ale přece mimo jiné počítá s tím, že by za pár let měly mít zdravotní pojištění desítky milionů Američanů, kteří dnes žádné nemají. Není aspoň tohle tohle pozitivní?
„Je hodně lidí, kteří se rozhodnou obejít bez pojištění. Většinou mladých lidí, kteří nejsou nemocní. Mají PRÁVO nemít pojištění, když ho nechtějí. My tady v Chesapeaku máme dobročinnou kliniku, kde je péče zdarma. Ty lidi, kteří si pojištění nemůžou dovolit, tam můžou jít. Lékaři tam pracují dobrovolně ve volném čase, stejně tak ošetřovatelé a ošetřovatelky. Ti všichni tam zadarmo poskytují péči lidem, kteří si to nemůžou dovolit. Není to tak, že bychom se nestarali. Ale my prostě nechceme, aby nám někdo jiný říkal, co můžeme nebo nemůžeme dělat v naší vlastní zemi,“ říká Bob Rowland, pediatr ve výslužbě. Samozřejmě, každá podobná reforma má nutně své odpůrce, někdy vášnivé.
Jenže plánované změny ve zdravotnictví americkou společnost rozdělují jako máloco jiného: podle zprůměrovaných výsledků veřejného mínění s nimi souhlasí asi 41 procent Američanů, 47 procent jich je proti. Úspěšností reformy si není jistý ani novinář Erik Best:
Statistika slibů
„Ten základní problém, myslím, je, že Spojené státy čekaly příliš dlouho. Myslím si, že kdyby před 20 lety přišel prezident a řekl: máme občany, kteří nemají zdravotní péči, musíme s tím něco udělat, tak by jim to možná bylo proti srsti, ale Američané by s tím souhlasili. Problém té současné reformy je podle velkého množství Američanů v tom, že je již drahá a že zasahuje do pravomocí jednotlivých států a že je čím dál větší růst federální vlády do úrovně jednotlivých států.“
Floridský List Saint Petersburg Times provozuje internetové stránky zvané PolitiFact. Na nich podrobuje zkoumání různá tvrzení politiků a to jestli plní sliby. Deník za tuhle užitečnou aktivitu mimochodem dostal před dvěma lety Pulitzerovu cenu. Podle jeho hodnocení splnil Barack Obama za první dva roky v úřadě 134 předvolebních slibů, porušil 38 a v 41 případech uzavřel kompromis. Na 221 dalších slibech se teprve pracuje.
Jak je ale vidět i na případě reformy zdravotního pojištění, může být takové jednoznačné hodnocení přinejmenším zavádějící.
Nezavřené Guantánamo – otevřený problém
Jedním - hodně viditelným - slibem, který prezident Obama podle všech kritérií splnit nedokázal, bylo zavřít věznici na Guantánamu do jednoho roku po nástupu do Bílého domu. Ne, že by se o to nesnažil.
„Namísto toho, aby pomáhalo boji proti terorismu, se Guantánamo stalo symbolem, který pomáhá Al-Káidě získávat teroristy pro své cíle. Samotná existence Guantánama pravděpodobně udělala teroristy z víc lidí, než kolik jich tam kdy bylo zadržovaných," prohlásil Barack Obama a pokračoval:
"Namísto toho, aby vězení na Guantánamu pomáhalo zajišťovat naši bezpečnost, oslabuje ji. Stalo nástrojem nepřátel a ztěžuje spolupráci s našimi spojenci v boji proti soupeři, který operuje v desítkách zemí. Je dražší udržovat vězení na Guantánamu otevřené, než kolik bude stát jeho zavření, se všemi komplikacemi, které se k tomu budou vázat."
"Proto jsem soustavně říkal, že má být zavřené, už v průběhu celé prezidentské kampaně. A proto jsem také nařídil jeho zavření do jednoho roku.“
Tahle slova pronesl prezident Obama v květnu 2009. To už začalo být zřejmé, že zavřít kontroverzní věznici nebude tak jednoduché, jak si zřejmě původně představoval. Důvodů je víc, ale ten hlavní spočívá v nechuti Kongresu spolupracovat.
Přinejmenším část vězňů chce vláda přemístit do věznice s maximální ostrahou na území Spojených států. Aby to mohla udělat, potřebuje na to miliony dolarů a zákonodárci opakovaně uplatnili své právo dané ústavou a odmítli takový krok financovat.
Podle posledních informací tak na Guantánamu zůstává kolem 170 vězňů. Celá léta bez řádného soudu. Nevládní organizace zasazující se o lidská práva jsou pochopitelně zklamané.
„Je to symbol neschopnosti Spojených států dodržovat vlastní zákony,“ říká nekompromisně Andrea Prasow z washingtonské pobočky organizace Human Rights Watch. O smyslu Američanů pro spravedlnost a dodržování vlastní ústavy myslet leccos, ale podle novináře Erika Besta není právě otázka Guantánama v jejich očích prostě důležitá.
„Je to součást většího problému. Obama přišel s tím, že zruší určité věci prezidenta Bushe. Mezi nimi byla otázka Guantánáma. Postupně ale převzal politiku, kterou prosazoval Bush, a zašlo to tak daleko, že minulý týden Dick Cheney, bývalý viceprezident, skoro chválil Obamu za to, že změnil rozhodnutí ohledně určitých bezpečnostních otázek,“ myslí si americký novinář žijící v Praze.
Spojenci v Evropě a Praha
A podobně jako Guantánamo až tak nezajímá americkou veřejnost, je po dvou letech zjevné, že vládu prezidenta Obamy až tak nezajímají její tradiční spojenci v Evropě. Oficiálně sice ujišťuje, že ano. Ale při jedné ze svých návštěv ve Washingtonu se český prezident Václav Klaus přesvědčil podle svých o tom, že se Amerika snaží budovat vztahy hlavně v Asii.
„Pro Ameriku je relevantním kontinentem, nebo subkontinentem, o kterém nonstop mluví, Čína. Evropa v podstatě není podstatná, zejména ekonomicky. To byl explicitní výrok," konstatoval prezident Klaus a dodal:
"Takže pokud někdy naši politikové mají pocit, že jsme kdysi byli pupkem světa, myslím na počátku 90. let, a že pro Ameriku jsme byli docela klíčovou zemí, a dneska najednou je pocit, že se to vytratilo, tak já jim říkám, to je normální, to tak nutně muselo být. Tehdy to byla výjimka. Pochopil jsem, že to není vůči střední Evropě, ale Evropě jako celku, a to je velký poznatek.“
Z českého pohledu je samozřejmě významné, že Barack Obama stačil za dva roky své vlády navštívit dvakrát Prahu. Ale poprvé to bylo kvůli setkání s evropskými státníky, když Česká republika předsedala Evropské unii. Podruhé loni na jaře kvůli podpisu smlouvy START s Ruskem o omezení jaderných zbraní. Nebyly to tedy čistě bilaterální návštěvy.
Vzájemné vztahy do značné míry poznamenalo rozhodnutí Washingtonu zrušit plán na výstavbu radaru v Brdech a protiraketové základny v Polsku. Jenže po pravdě řečeno, to byly z pohledu Washingtonu spíš epizody, které jsou mimo zájem běžných Američanů.
Centrum zájmu jinde
Pokud ty něco v zahraničí zajímá, tak je to hlavně Afghánistán, kam Barack Obama poslal velké posily, a to mu na popularitě neubralo, říká aspoň Frank Newport, editor Gallupova ústavu:
„Je to tak. Pro George Bushe byla válka v Iráku velkým minusem. Válka v Afghánistánu hodnocení prezidenta Obamy v tuhle chvíli moc nepoznamenává. Názory Američanů na smlouvu START jsme zkoumali a veřejnost byla pro její podpis a ratifikaci."
"Lidem se to líbilo: snižovat počty jaderných zbraní zní prostě dobře a Baracku Obamovi může ratifikace jen pomoct. V tuhle chvíli tak není vidět, že by zahraniční politika negativně ovlivňovala názory Američanů na Baracka Obamu. Samozřejmě, může dojít k nějaké mezinárodní krizi, kterou nebude podle veřejnosti zvládat a to mu může uškodit. Ale v tuhle chvíli bych neřekl, že má dění v zahraničí špatný vliv na jeho podporu,“ míní Newport.
Poselství o stavu unie v poločase
Barack Obama zakončuje první polovinu své vlády projevem o stavu Unie v americkém Kongresu. Formálně ho vítá nový předseda Sněmovny reprezentantů republikán John Boehner. Už jeho přítomnost na podiu jasně signalizuje, že v Kongresu nastaly nové časy. Demokraté výrazně prohráli listopadové volby, ztratili kontrolu nad Sněmovnou reprezentantů, zmenšila se jejich většina v Senátu.
Prezident Obama sám mluvil přímo o volebním výprasku. Několik týdnů to vypadalo, že Bílý dům pod jeho vedením ztrácí směřování. Jenže netrvalo dlouho a Barack Obama uzavřel s republikány v Kongresu kompromis o prodloužení daňových úlev pro bohaté.
Za tu cenu pak těsně před Vánoci dosáhl mimo jiné ratifikace smlouvy START, prodloužení výplaty dávek v nezaměstnanosti a také třeba zrušení zákazu otevřené služby homosexuálů v armádě, což byl další z jeho předvolebních slibů. A jeho počínání ve funkci podle posledních průzkumů zase schvaluje víc než polovina Američanů.
Teď ve zprávě o stavu Unie znovu předvádí to, co umí nejlíp: Přesvědčivě a inspirativně mluví o tom, že Amerika musí předstihnout zbytek světa v inovacích, kvalitě vzdělání a modernizaci infrastruktury.
Barack Obama sice zatím zaostává za očekáváním, které budil před dvěma lety. Ale zůstává mu příslovečný tah na branku a to je v americké politice možná to nejdůležitější.
Američtí komentátoři si libují ve sportovní terminologii: podle ní se dá říct, že Obama chytil druhý dech a do druhého poločasu nastupuje viditelně s plným nasazením.
