Výhružkám smrti se snažím nevěnovat pozornost, říká ukrajinský aktivista, který bojuje za práva gayů
Mezi mnoha problémy, které současnou Ukrajinu trápí, situace tamní homosexuální komunity lehce zapadne. Pro řadu LGBT Ukrajinců je to ale někdy doslova otázka života a smrti. Své o tom ví aktivista a novinář Maxim Eristavi, který jako jeden z velice mála ukrajinských gayů mluví o své orientaci veřejně. Odpovědí na to jsou vyhrůžky smrtí, ale i podpůrné dopisy od lidí, kteří podobnou možnost nemají.
Jste jeden z mála Ukrajinců, který se netají tím, že je homosexuál. Je to bezpečné?
Bohužel ne. To, že jsem jediný otevřeně homosexuální novinář v zemi se 45 miliony lidí, mě mrzí každý den, protože takhle by to být nemělo. Přiznat to a mluvit o tom veřejně, bylo ale vynucené rozhodnutí. V zemích jako Ukrajina vám to - jako veřejné osobě - dává větší bezpečí. Pro lidi, kteří ale nejsou novináři čí veřejně známí, to ale není možnost. Nemají ten luxus „vyjít ven“ před svou rodinnou a přáteli, protože je to pořád velice nebezpečné.
Co tím nebezpečím myslíte?
Nemám růžové brýle. Ale Ukrajinci umírají za evropskou budoucnost a hodnoty, říká novinář tři roky po Majdanu
Číst článek
Nemluvím o homofobii a útocích, které jsou všude, i v těch nejrozvinutějších zemích. Mluvím o systému, který nemá žádné nástroje pro ochranu gayů a dalších menšin před zločiny z nenávisti. Ukrajina na to žádný zákon nemá. Pokud vás napadají, a i když najdete na policii někoho, kdo by vám pomohl, nemají žádné nástroje, jak to udělat. Nemohou to zaznamenat, nemohou potrestat útočníka, protože zákon na to není. To se týká jenom osobní bezpečnosti. Pak jsou zde otázky rovnoprávnosti, občanských prav, nebo dostupnosti zdravotní péče.
Říkáte, že vaše otevřená homosexualita vás svým způsobem chrání. Nepřinesla zároveň ale útoky?
Mám štěstí, že od doby, kdy jsem to přiznal, mě nikdo nenapadl. Pochopitelně to ale nese spoustu veřejné šikany, slovných útoků a výhružek smrtí. To je ale něco s čím se musíte vypořádat.
Vám vyhrožují smrtí?
Samozřejmě. Je to docela běžné. Vždy to má komponent sexuality, občas se to ale váže k médiím, někdy k politickým názorům, a někdy je to prostě jenom homofobní.
Jak často je dostáváte?
Existuje organizovaná armáda trollů, kteří na internetu napadají nezávislé ukrajinské novináře. Jejich obětmi jsou zejména novináři televize Hromadske (Eristavi je jedním ze zakladatelů Hromadske - pozn. red.). Frekvence záleží i na tom, jestli se děje něco jako gay pride, a vy se objevujete v médiích častěji, to je můžete dostat několik za den. Jsou ale i tichá období, kdy nedostanete několik týdnu žádnou, nebo jenom jednu za měsíc.
Říkáte to klidně, ale tohle přeci není úplně normální...
Není a nemělo by to takhle být. V mnoha zemích máte nástroje, můžete podat oznámení na policii a pokusit se zjistit, kdo za tím stoji. Online prostor je naneštěstí plný lidí, kteří píší nechutné vzkazy, někdy i výhrůžky smrtí. Jednou věcí je, že na Ukrajině takovou právní ochranunemáte, druhou online kultura. Snažím se tomu nevěnovat příliš velkou pozornost. Zatím se je (hrozby) nikdo nepokoušel naplnit. Takže pokud jsou jenom na internetu, je to dobré.
Je zde i nějaká druhá strana? Píšou vám například lidé, kteří svou homosexualitu tají?
Určitě. To je věc, která vás pohání vpřed, a já mám štěstí, že takové zprávy dostávám. Někdy mi posílají povzbuzující dopisy i ze zemí jako Afghánistán nebo Omán, kde lidé ani nesní o tom, že by dělali to, co můžu dělat já.
Povzbuzuje vás to, abyste pokračovali, protože se zdá, že boj za rovnoprávnost a občanská práva je všude podobný a lidi trápí stejné problémy. Překvapilo mě to, protože jsem si nikdy nepředstavoval, že toho máme tolik společného. A nemluvím jenom o gayích, ale o lidech, kteří zápasí s jakoukoliv diskriminací.
Co jím odpovídáte?
Někdy člověku, který se trápí a nemůže o tom mluvit se svými nejbližšími, stačí jenom přátelský pozdrav. Já sám dostávám hodně přátelských pozdravů ze západních zemí, kde lidé nemají stejné problémy. Někdy dokonce i z Česka. Říkají banální věci – jako, že to bude lepší a že to měli stejně takové, ale zlepšilo se to. Cením si to, nejvíce si ale cením lidi, kteří chtějí skutečně pomoct. Mnoho lidi přijelo na gaypride ze zahraničí, to bylo extrémně důležité. Další volají politikům a ptají se jich na dodržování slibů. Nemyslím, že lidé si uvědomují, kolik toho mohou udělat.
Jednou jste řekl, že dosáhnout rovnoprávnost na Ukrajině bude lehčí než v jiných zemích. Proč si to myslíte?
Žil jsem dva roky v Rusku a cestuji po východní Evropě, takže vím, jaká je situace v Gruzii, Ázerbájdžánu, Arménii, Rusku, Bělorusku a Ukrajině. Myslím, že na Ukrajině to bude nejjednodušší kvůli odlišnému přístupu veřejnosti. V Rusku je to více součástí státní ideologie, na Ukrajině je to spíše problém nedostatku diskuse a osvěty. Často narážíme na lidi, kteří o tom nic nevědí a neznají ani žádné gaye. Jejich reakce většinou nejsou agresivní, možná nerozumí konceptu, ale jsou zvědaví a chtějí se dozvědět více, protože o tom často slyší. Někdy mě velice povzbudí, že dokážeme dělat pokroky jenom mluvením a za poslední dva roky jsme pokročili o obrovský kus. Ukazuje to, že v tomhle boji se dá zvítězit.
Změnil v tomhle nějako situaci Majdan?
Revoluce nám pomohla hodně. Mnoho lidi přijelo na gaypride, protože je pobuřovaly výhružky neonacistů a pravicových extremistů proti poklidnému shromáždění, což je něco, na co jsou lidé po Majdanu velice citliví.
Gay komunita ale nikdy veřejně nevystoupila na podporu revoluce. Vy sám jste to označil za její velkou chybu. Proč?
Když Majdan začal, mnoho neziskovek se rozhodlo nevystupovat na něm veřejně. Neznamená, že tam nebyly. Byly tam, ale nikdy to nedeklarovaly. Doufaly, že Majdan přinese liberální demokracii a oni už nebudou muset vystupovat a ulehčovat nepřátelům revoluce označovat ji za „revolucí gayů“, jak ji nazývali(svržený prezident Viktor) Janukovyč a ruská propaganda. Když ale skončila aktivní fáze revoluce, ukázalo se, že okamžité změny nepřišly, pořád je hodně práce a aktivisté začali volat po rovnoprávnosti. A lidé se začali ptát – kde jste byli během revoluce, když umírali lidi? Neviděli jsme žádné vlajky ani gaye.
Když mluvím o veřejnoprávnosti, lidé mi říkají, že mají své problémy, proč by se měli zajímat o někoho, koho ani neznají. Říkám jim, že znají spoustu gayů a jenom proto, že se k tomu nehlásí veřejně, neznamená to, že neexistují. O možnost být vidět na Majdanu a ukázat, že to, za co bojují je totožné, se ale přišlo.
Zmiňoval jste, že se situace v posledních letech zlepšila. Jak vypadá dnes?
Ukrajina loni měla první úspěšnou, nenásilnou gay pride, které se účastnil rekordní počet lidí – nejenom aktivistů, ale také běžných lidí a členů parlamentu. Takže myslím, že situace se dramaticky mění.
Je to důležité pro občanská práva gayů i pro celý region. Ostatní země včetně Ruska to pozorně sledují. Pokud uspějeme, bude to mít efekt v mnoha zemích, možná dokonce i ve střední Evropě, kde řada lidí o svá práva opět přichází.
Maximu Eristavimu je třicet let a pochází z východní Ukrajiny. Jako novinář se podílel na vzniku nezávislé internetové televize Hromadske a o situaci na Ukrajině psal do řady zahraničních médií jako je Politico, New Republic nebo DailyBeast. Je jedním z mála veřejně známých homosexuálů na Ukrajině a živě se věnuje tématu života tamní LGBT komunity, což mu vysloužilo pravidelné výhružky násilím a smrtí.
