Německo má tendenci udotovat všechny ostatní země. Bojíme se toho, říká šéf Ocelářské unie

Zákon, díky kterému chtějí Spojené státy stamiliardami podpořit zelenou transformaci firem, vyvolává obavy mezi evropskými výrobci a zpracovateli oceli. Starosti jim dělá i evropský Green Deal. Bez ocelářského průmyslu se ale Česko ani Evropa neobejde. „I zelená transformace energetiky a ekonomiky bude vyžadovat spoustu oceli. Třeba větrníky se ze dřeva nevyrobí,“ říká Daniel Urban, předseda představenstva Ocelářské unie.

Rozhovor Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Hutnictví a výroba oceli. Roztavený kov se nalévá do odlévací formy

Většina oceli vyrobené v Česku míří do Evropské unie, dalšími odběrateli jsou Spojené státy nebo Saúdská Arábie | Zdroj: Profimedia

Jak je ocelářský průmysl pro Česko důležitý?
Ocelářský průmysl určitě má význam. Je to základní odvětví, na kterém závisí stavebnictví, výroba automobilů, strojírenství. To znamená silné exportní odvětví v České republice.

Co to znamená silné exportní odvětví? Dá se to kvantifikovat?
Export oceli z České republiky má hodnotu asi 130 miliard korun za rok. Většina jde do Evropské unie, ale 15 až 20 miliard korun jde na trhy, jako jsou Spojené státy, Saúdská Arábie nebo třeba Velká Británie.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si celé Peníze a vliv. Moderuje Jana Klímová

Je tenhle průmysl důležitý z pohledu zaměstnanosti?
Už to není, co to bývalo v 90. letech, ale pořád máme nějakých 20 tisíc přímých zaměstnanců. Plus dalších 70 až 80 tisíc v subdodavatelských firmách. A samozřejmě je výrazná koncentrace těch lidí v Moravskoslezském kraji.

Úplně upřímně – má smysl udržovat tento průmysl, který je energeticky náročný? Má v době, kdy se řeší ochrana klimatu a snižování emisí CO2, smysl tento průmysl udržovat uprostřed Evropy, uprostřed Česka?
Určitě ano, protože ta poptávka po oceli v budoucnosti nezmizí. Poptávka tady pořád bude. Ať už si vezmeme válku na Ukrajině, tak Česko má silný obranný průmysl, který potřebuje hodně oceli. Ale i zelená transformace energetiky a ekonomiky bude vyžadovat spoustu oceli, ano. Větrníky se ze dřeva nevyrobí.

Nestojíme o zelenou dotační válku mezi USA a Evropou, varují oceláři

Číst článek

Co jsou teď klíčové zdroje energie pro ocelárny, železárny a další náročné výroby?
Hutě jsou tak energeticky náročné, že mají svoje elektrárny nebo teplárny, protože potřebují nejen elektřinu, ale i stlačený vzduch, páru a další média, ale část té spotřeby dokupují ze sítě, to znamená, že mají také externí dodavatele.

Mají tedy svoje elektrárny. A na jaké palivo jedou?
Mají různé kotle. Je to směs uhlí, zemní plyn, biomasa.

Záležet bude na dostatku elektřiny

Uhlí je surovina, které se chce celá Evropa v rozpětí let 2030 až 2038 zbavit. Podle poslední studie České elektroenergetické přenosové soustavy může odchod od uhlí způsobit, že ubude elektřiny. Dalším důvodem je rostoucí spotřeba způsobená právě tím, že tyto velké výroby budou přecházet na elektřinu, která měla nahradit například plyn. Co tyto scénáře znamenají pro váš průmysl? 
My z toho máme obavy, protože dekarbonizace průmyslu včetně ocelářství se v podstatě rovná elektrifikaci. Pokud přestaneme používat koks, který se vyrábí z černého uhlí, tak buď budeme ocel vyrábět v elektrických obloukových pecích, anebo budeme železnou rudu redukovat vodíkem.

Nový evropský průmysl. Unie řeší omezení spotřeby plynu, budoucnost vidí v obnovitelných zdrojích

Číst článek

Jestli dneska ty dvě velké české hutě spotřebují asi dvě TWh – pro představu Česko spotřebuje asi 70 TWh za rok – tak s obloukovými pecemi už by to bylo asi pět TWh. A pokud bychom měli redukovat vodíkem, tak na výrobu vodíku bychom potřebovali až 20 TWh.

Mohu jen jednoduché vysvětlení toho, co to je „redukovat vodíkem“?
Dnes se železná ruda redukuje koksem, kde je uhlík, který na sebe váže kyslík, který je v té železné rudě. Tím se pročišťuje surové železo, ze kterého se pak dělá surová ocel. Ten vodík nahradí koks, a to tak, že na dva atomy vodíku se naváže ten kyslík a vznikne voda. To znamená, že nejsou žádné emise CO2, které my dneska vypouštíme, protože to ty chemické a fyzikální reakce prostě vyžadují.

Mluvil jste o tom, že cílem je elektrifikace této výroby. Třeba ostravská Liberty už staví dvě elektrické pece. Znamená to, že přecházíte na elektřinu, přestože víte, že jí nebude dost? Jak o tom uvažuje tento průmysl?
Jsme optimisté. Doufáme, že elektřina nakonec bude. Samozřejmě firmy mají i vlastní plány na výstavbu fotovoltaiky nebo i nějakých větrníků, ale spotřeba je tak velká, že to nelze utáhnout z vlastních zdrojů. Takže spoléháme na to, že Česko postaví nové jaderné reaktory, rozjede se tady konečně OZE (obnovitelné zdroje energie – pozn. red.) a elektřiny bude dost i na ten průmysl.

Spoléháte zároveň na plyn? Scénáře České elektroenergetické přenosové soustavy, které počítají s tou velkou spotřebou, s přechodem na elektromobilitu a s elektrifikací průmyslu, ukazují, že se zároveň, myslím, dokonce ztrojnásobí spotřeba zemního plynu…
No, ono asi kohokoliv z energetiky se zeptáte, tak vám řekne, že ty obnovitelné zdroje nás samy o sobě neuživí. Ve chvílích, kdy nefouká nebo nesvítí slunce, tak budeme potřebovat zálohu. A tou je dneska jenom zemní plyn. Nic jiného neexistuje. Dokud někdo nevymyslí takové bateriové úložiště, které by dokázalo zachránit celou síť, tak musíme spoléhat na ten zemní plyn.

Takže ocelářský průmysl dál počítá i s velkou spotřebou zemního plynu. Je to tak?
Počítáme s tím, že se bude elektřina v Česku vyrábět ze zemního plynu. A my pak ještě máme jeden drobný problém: když se válcují výrobky ze surové oceli nebo z polotovarů, tak ty polotovary se nahřívají zemním plynem.

Ekonom Marek: Vykrýt celou předchozí spotřebu zemního plynu z Ruska nejde změnou z roku na rok

Číst článek

My to zatím neumíme nahřívat něčím jiným, protože třeba indukce je na ty objemy, ve kterých my to děláme, nedostatečná. To znamená, že budeme muset najít cestu, jak zřejmě používat vodík anebo nějaký jiný syntetický plyn, až nastane situace, kdy už nebude možné používat ani ten zemní plyn.

Vodík není řešením

Některé ocelárny v zahraničí mají plán, že přejdou na palivo vodík. Je to reálné v Česku? Existují tady také podobné projekty?
Myslím, že v tuto chvíli vidíme v nějakém střednědobém horizontu jako naše řešení elektrické pece. U vodíku to nevidím, že by přišel dřív než v roce 2040. Potřebujete na to skutečně hodně elektřiny. Nevíme, jestli bychom si to vyráběli tady v Česku, nebo zda bychom třeba vodík dováželi z Německa, které počítá s tím, že bude vyrábět vodík z přebytků větrné elektřiny. Z našeho pohledu je to stále hudba budoucnosti.

Když to tedy shrnu, tak samotné obnovitelné zdroje nejsou pro průmyslové výroby oceli a železa řešením?
Pro průmysl, jako je ocelářství nebo chemie, nejsou obnovitelné zdroje v tuto chvíli dostatečné.

Váš průmysl je pod tlakem i kvůli tomu, že od roku 2030 bude mít jenom polovinu emisních povolenek zdarma oproti tomu, kolik dostává dnes. Říkáte, že vás to obrovsky zatíží. Není to ale smysl té cesty? Jaký jiný tlak na průmysl vyvinout, aby opravdu investoval do čistých technologií?
Určitě ano. Smyslem emisních povolenek je motivovat průmysl, aby snižoval emise, a tím pádem snižoval náklady. My se samozřejmě hlásíme k tomu, že chceme dekarbonizovat, ale abychom to udělali, tak potřebujeme, aby byly splněny nějaké podmínky. Jako příklad uvedu elektřinu. Kdyby dneska ty dvě české velké hutě nakrásně chtěly instalovat obloukové pece, tak nemohou, protože do hutí není dostatečný přívod elektřiny.

Takže jsme závislí na České elektroenergetické přenosové soustavě nebo na české vládě, aby nám pomohla postavit do těch hutí velmi vysoké napětí. Teprve potom můžeme přejít na výrobu v obloukových pecích. Pak potřebujeme šrot. Čekáme, že v Evropě poroste poptávka po šrotu, protože západní hutě přemýšlejí podobně. Ale když se podíváme na Evropskou unii, tak ta masivně vyváží šrot třeba do Turecka, což z našeho pohledu nedává naprosto žádný smysl ani strategický, ani environmentální. Přepravovat miliony tun šrotu je prostě nesmysl.

Obnovitelné zdroje s výkonem do 50 kW nebudou potřebovat stavební povolení, novelu schválil Senát

Číst článek

Proč se to podle vás dělá? 
Dělá se to, protože v Turecku za ten šrot zaplatí víc. My samozřejmě potřebujeme i dost času na to, abychom dekarbonizovali. Když jsem třeba zmiňoval vedení velmi vysokého napětí, tak to trvá v České republice postavit třeba 10 let. Takže časový horizont je velmi dlouhý. A nám přijde, že ten tlak z Bruselu nezohledňuje reálné možnosti průmysl dekarbonizovat. A říkáme, že je nesmysl, aby se ocel dovážela z Číny, z Ameriky nebo z Brazílie. Pojďme si ji vyrábět tady. Viděli jsme za covidu, co všechno neumíme a co je dobré mít tady doma.

Aby vám nekonkurovaly země, jako je Čína nebo Indie, které nemají tak přísné závazky na snižování emisí, tak na to se připravuje zavedení uhlíkového cla pro dovozy do EU, a to už od roku 2026. To považujete za nedostatečné?
My jsme po tom volali, ale trošku se bojíme, aby to bylo skutečně účinné. Aby to tyto třetí země neobcházely.

Jak by se to dalo obcházet? 
Tak například řekněme, že jste čínská firma, máte pět hutí, z nich je jedna supermoderní a ostatní čtyři jsou zastaralé a emitují spoustu CO2. Tak do Evropské unie budete vyvážet z té supermoderní, nebudete platit žádné uhlíkové clo a ten zbytek výroby vrhnete na domácí trh nebo na jiné trhy. Dnes vidíme, že třeba ruská ocel se dostává do Evropské unie přes Turecko. Ti lidé jsou chytří a možnosti tu jsou.

Uvedl bych v téhle souvislosti dvě čísla. Když mluvíte o Indii, tak v Unii se vyrábí ocel s nejnižšími emisemi na světě. Je to 1,8 tuny CO2 na tunu oceli. V Indii se vyrábí ocel s emisemi čtyři tuny CO2 na tunu oceli. To znamená, že přesouvat výrobu do těchto zemí je naprostý nesmysl. Nám někdy přijde, že ten tlak na dekarbonizaci je příliš rychlý a že skutečně hrozí to, že se ta výroba přesune. A my i vidíme, že ztrácíme konkurenceschopnost. Loni byl podíl dovážené oceli na spotřebě v Evropské unii nejvyšší v historii – 30 procent. 

Čím to bylo? Je to tím, že se zavírají výroby v Evropě?
Je to tím, že byly šíleně drahé energie a spousta hutí byla mimo provoz. A ti konkurenti ve třetích zemích mají levnější energie, ale zároveň mají jednodušší podnikání, protože nejsou svázáni takovou regulací jako my. Pro ně byl ten evropský trh velmi atraktivní, protože byly, alespoň v prvním pololetí, vysoké ceny oceli, a tím pádem oni vyváželi.

Evropa vs. zbytek světa

Jedna věc jsou země, jako je Čína a Indie. Teď se ale ke konkurentům zřejmě přidávají i Spojené státy. Ty chtějí pomocí jejich protiinflačního zákona, který podporuje zelenou transformaci, svým firmám nalít v přepočtu přes osm bilionů korun. Třeba Volkswagen se, pro zajímavost, nechal slyšet, že uvažuje o postavení gigafactory ve Spojených státech právě kvůli těmto finančním pobídkám. Co to znamená pro evropské ocelárny? Nemůže to přispět k jejich  konci?
Je to určitě velké nebezpečí, protože ten americký zákon pamatuje na celý hodnotový řetězec. Jsou tam třeba dotace na elektromobily, které počítají s tím, že ta dotace bude vyplacen,a pouze pokud auto obsahuje, myslím, víc než 75 % americké oceli a podobně. Takže my se na to díváme s velkými obavami a jsme trošku v rozpacích z reakce Evropské komise, která byla přichycena v nedbalkách.

Na evropský průmysl doléhá asijská a americká konkurence. Unie se chce bránit balíkem opatření

Číst článek

Ale Evropská komise připravuje nějakou změnu…
Oni teď zahájili ofenzivu nějakých legislativních návrhů, ale nevidíme tam nějaké skutečné „maso“. Je to takové deklaratorní, ale vesměs oni úplně neví, jak reagovat.

Jeden z návrhů byl, že by se rozvolnila i dotační politika v rámci zemí Evropské unie. To by vám pomohlo?
To je specialita Německa a my se toho bojíme, protože Německo má tendenci udotovat všechny ostatní. A myslím si, že ten pocit nemá jenom střední a východní Evropa, ale má ho třeba Itálie nebo Španělsko.

A jakou cestou by tedy Evropská komise měla jít, aby odpověděla na americkou ofenzivu? 
To je velmi složité. Myslím, že Američané na to jdou dobře, protože chtějí dotovat ocelářství, ze kterého vychází spousta dalších odvětví. Takže komise by se měla soustředit na ta odvětví, která emitují nejvíc CO2, snažit se napomoci k dekarbonizaci a udržet je tady.

Jak jste zmínila ten Volkswagen, tak firma BASF také oznámila, že bude investovat v Americe, a už ne v Evropě. Toto jsou takové varovné signály, které skutečně musíme brát vážně, nebo se úplně zhroutí základna naší evropské prosperity v těch posledních třiceti letech.

Je to tedy pro vás velká konkurence? Víte třeba už o nějakých projektech, které  by se do Spojených států přesunuly?
Je to konkurence. Mimo jiné tam jsou dotace třeba na zelený vodík. Ten jejich vodík by byl najednou velmi, velmi levný, a tím pádem hrozí, že nějaké projekty, které se připravují v Evropské unii, by šly do Ameriky. Ale my nechceme dotační válku mezi Amerikou a Evropou. Podporujeme, aby se země dohodly a vytvořily pro ty produkty nějaký společný zelený trh. Aby si vzájemně uznávaly, že ta ocel je vyrobená zeleně a efektivně, a neútočily jedna na druhou.

Ruda z Ukrajiny se dál vozí, situace je ale složitá

Jak hodně zasáhla trh s ocelí i její výrobu ruská invaze na Ukrajinu? Rusko bylo velkým zdrojem energií, ale i různých dalších surovin. A zrovna tak Ukrajina.
Určitě nás to zasáhlo hodně, protože třeba Ukrajina byla zdrojem téměř veškeré železné rudy, kterou české hutě kupují. A to, že se blízko těch dolů válčí, a to, že se teď po železnici musí přepravovat válečný materiál nebo obilí z Ukrajiny, obrovsky komplikuje logistiku přepravy vstupních surovin pro naši výrobu.

Výpadek dodávek železné rudy z Ukrajiny může zkomplikovat velké dopravní stavby

Číst článek

A vozí se dál z Ukrajiny?
Vozí se dál. Ale je to skutečně složité. Nebylo. Nepomáhá tomu ani fakt, že na Ukrajině mají širokorozchodnou železnici, takže se všechno musí v Černé nad Tisou překládat. Středoevropské hutě, včetně Rakouska, včetně U. S. Steel Košice zkouší nakupovat suroviny z Austrálie, z Kanady, ze Spojených států. To je samozřejmě komplikovanější, protože cesty z přístavů, ať už polských, nebo na jihu třeba rumunských, jsou velmi, velmi přetížené. Logistika je prostě opravdu složitá.

A Česko tedy využívá dál tu ukrajinskou rudu?
Česku využívá rudu z Ukrajiny, ale třeba uhlí se dneska bere už běžně ze zámoří. Z Ruska jsme brali třeba antracit, což je takový speciální produkt, který se přidává do vysoké pece. Takže i to jsme museli nahradit. Náhradní zdroje hledáme postupně. Spoustu věcí jsme museli vyřešit za pochodu a myslím, že jsme to zvládli, že to funguje.

Za vyšší ceny, nebo zafungoval trh? 
Doprava je samozřejmě po moři a pak po železnici dražší, to je jasné.

Když to shrneme na závěr, má ocelářský průmysl v Česku šanci přežít zelenou transformaci?
Já jsem optimista a věřím, že ano.

Jana Klímová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme