Městu tu zůstalo přesně tak, jak jsme ho ten druhý červencový týden loňského roku opustili. Jen se vyměnily tváře na plakátech a hlavní festivalová pamětihodnost utržila další nános historie.

Stane se to nejspíš každému, kdo do Varů mimo týdenní filmovou přehlídku nezavítá a jehož představu ulic tohoto západočeského města vždy v mysli plní davy lidí a pouliční stánky prodávající vše od kávy a trdelníků přes burgery a festivalový merchandising.

Není těžké rozeznat, jaká zvláštní bublina zcela oproštěná od reality se tu kolem Thermalu a přilehlé kolonády každý rok vytváří. Pražáci s odbytím prázdnin opustí metropoli a s ní i všechny své problémy uspěchané každodennosti. Ve Varech je prioritou sehnat vstupenky na film a najíst se pod 200 korun na osobu.

Ve festivalové bublině se všichni sejdou nabití kvintesencí léta. A je upřímně jedno, jestli u toho na sobě mají společenské šaty, triko s kraťasy nebo jednorožčí overal. Stačí, aby měli rádi film – nebo se po večerech chtěli pořádně zřídit.

Vary jsou vysoce anonymní prostor, kde i přesto máte stejnou šanci potkat své sousedy a přátele z dětství jako áčkové až céčkové české celebrity. Ty od vás ovšem ve většině případů bude dělit cedule s nápisem „privátní prostor“. (Je důležité zmínit, že žádný festivalový dav není dost hustý na to, aby schoval bujnou kštici Dominika Feriho.)

Skutečnost pronikne mezi filmové návštěvníky jen málokdy. I v tak rozmanité mase je ale vždy už na první pohled očividná. Prozradí ji ten lázeňský hrnek nenápadně připravený v rukou, ruský přízvuk a lehce vyděšený výraz tváří v tvář zástupům před kinosály.

Mít své konstanty desítky kilometrů od domova je nicméně třeba. Podruhé ve Varech už tak dobře vím, kde se ukrývá samoobsluha, která zachrání mou peněženku před protržením, nebo fastfood, kam se nechám mezi filmy zlákat. I že se tu normálně vyskytují lidé, kteří nepřijeli kvůli novému Pawlikovskému nebo Loznicovi – a znalci kultury také zrovna nejsou („To moderuje ten Erben, ne?“).

Koneckonců je mi jasné také to, že ve finále nepůjdu na těch 40 zajímavě znějících snímků, co jsem si vypsala do diáře. I že podlehnu a koupím si to hipsterské jídlo za 170 korun v jednom ze sponzorských parků.

Konstanty jsou uprostřed boje o místa na projekcích příjemným doplňkem. A možná hlavně díky nim tu těch 10 dní ve zdraví přežijeme.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít