Takové, v níž už se nebude moci spolehnout na pomoc či radu (jakkoliv symbolickou) své kdysi největší hvězdy. A zároveň takové, která se bude i nadále potýkat s podobnými problémy, které zažívala Nečasova vláda. Tedy ta, v níž Schwarzenberg ještě coby předseda TOP 09 získal podruhé křeslo ministra zahraničí.

Přehrát

00:00 / 00:00

Apolena Rychlíková: TOP 09 – se Spolu anebo nijak

S Karlem Schwarzenbergem odešla celá jedna historie strany. A byla s marketingovým i politickým využitím Schwarzenberga coby „ikony“ neodmyslitelně spjata.

Přestože původně byl Schwarzenberg politickým koněm Zelených, po domluvě s dalším pragmatikem, Miroslavem Kalouskem, ze sebe nechal udělat hlavní tahák nově vznikající strany, která sice deklarativně byla konzervativní, ale pomocí vizuálu od Davida Černého to dokázala – alespoň pro část lidí – na čas skrývat.

Byly to doby, kdy se důsledkem asociálních reforem Nečasovy vlády do ulic hnaly stovky tisíc lidí, kdy popularita vlády a důvěra v ni padly skoro na samé dno. Když po takovém pokusu ohlásil Schwarzenberg kandidaturu na prezidenta, bylo jasné, že to není volba o něm, ale referendum o celé vládě, v níž působil.

A to – jeho politické zkušenosti, rozhledu i schopnostem navzdory – nemohlo dopadnout jinak, než jak to dopadlo. Zvolením Miloše Zemana prezidentem.

Prostor pro změnu?

Schwarzenberg se pak na léta stal symbolem tohoto období, fungoval jako hromosvod, ačkoliv hlavními architekty tehdejší ekonomiky škrtů byli hlavně Miroslav Kalousek a Jaromír Drábek.

Bohužel pro samotného Schwarzenberga se tak finále jeho politické kariéry spojilo s obdobím, které většina obyvatel lidí upřímně nesnášela, a které také dalo vzniknout Babišově populismu. Na druhou stranu: sám Schwarzenberg se v posledních letech stal hlasitým kritikem černobílého a dogmatického přemýšlení svého vlastního politického dítěte.

Ať už šlo o jeho dlouhodobě nesmlouvavou kritiku Izraele nebo vymezení se proti primitivní rusofobii, která se od velké Putinovy invaze stala de facto společenskou normou. Na druhou stranu však nedokázal zkritizovat sexuální násilí, kterého se dopouštěl Dominik Feri, což bylo pro hodně lidí velkým zklamáním – zcela pochopitelně.

Tak jak tak: s pádem Nečasovy vlády se dolů začaly řítit i preference strany. Zachránila ji až koalice Spolu. A znovuzvolení Pekarové Adamové do čela TOP 09 úpadek nezmění. To ona přece patří k nejvíce neoblíbeným postavám na české politické scéně.

Bez Spolu by TOP 09 možná ani nebyla v parlamentu, rozhodně by pak neměla svých stávajících čtrnáct poslanců a výrazné ministerské posty. Je jasné, že většina straníků o zranitelnosti své politické pozice až moc dobře ví. I proto vlastně nemají prostor pro nějakou skutečnou změnu.

Musí jen vyčkávat, jak dlouho jim bude Spolu krýt záda a tvářit se u toho, že je TOP 09 nepostradatelnou stálicí na naší politické mapě. Právě v kontrastu k mnohdy rozporuplnému, ale úctyhodnému životu svého bývalého předsedy je však jasné, že představa o vlastní důležitosti je spíš zbožné přání současného vedení TOP 09, nikoliv realitou.

Autorka je publicistka a dokumentaristka

Apolena Rychlíková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít