O pravdě, lásce a Václavu Havlovi

Jméno Václava Havla u nás už asi natrvalo zůstane spojené s výrokem: „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.“

Komentář Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Dramatik Václav Havel | Foto: Filip Jandourek | Zdroj: Český rozhlas

Stalo se z něj heslo, které jedni milují, oceňují a hlásí se k němu. Jiní se mu posmívají, parodují je a považují za „morální kýč“. Málokdo se však zamýšlí nad tím, co vlastně ta slova znamenala ve chvíli, kdy zazněla poprvé, a jak jim můžeme rozumět dnes, aniž bychom se nechali svést jejich otřepanou povrchností.

Přehrát

00:00 / 00:00

O pravdě a lásce

Nedávno se o takový výklad pokusil jeden filosof a já jsem si při jeho přednášce uvědomil některé souvislosti, které mu unikly prostě proto, že je mladší a nezažil to, co pro nás starší v té době bylo samozřejmostí.

Když totiž Havel mluvil o „lži a nenávisti“, měl především na mysli komunistickou ideologii hlásající třídní nenávist, která měla pohánět dělnickou třídu proti kapitalistům. Po převzetí moci se však obracela proti každému, kdo se s touto ideologií neztotožňoval.

Původce této ideologie, Karel Marx, si totiž nepřál, aby jeho učení bylo pouhým pokusem o pravdivý výklad světa, ale chtěl, aby se, pravda nepravda, stalo nástrojem jeho proměny. Na pravdě jako shodě našich poznatků se skutečností mu vlastně vůbec nezáleželo. Jejím kritériem byla praxe, přesněji to, zda nauka poslouží revoluci a následujícímu udržení moci, nebo jí uškodí.

Vladimír Iljič Lenin Marxovo učení zdokonalil tak, že dělnické třídě určil jako vůdkyni komunistickou stranu, která svou historickou roli může splnit, pouze pokud bude ideově naprosto jednotná. Zavedl v ní tedy takzvaný demokratický centralismus. Ten ukládal členům povinnost obhajovat názor, který přijalo vedení strany, i když s ním nesouhlasili.

Jinými slovy, pravdu komunistům nahrazovalo usnesení stranického vedení. Kdo se postavil proti, byl zrádce, s nímž se nediskutovalo, ale který musel být zlikvidován – fyzicky či politicky – podle okolností.

Boj bez použití síly

Připomeneme-li si tyto dobové souvislosti, ukazuje se, že Havlův výrok znamenal něco jiného, než mu podsouvají jeho odpůrci. Říká, že komunistický režim založený na lživé, nenávistné a násilné ideologii není možné porazit jinou takovou ideologií, ale pouze jejím opakem. Jinak bychom měli pod jiným názvem totéž.

Rakušanová: Havel mi řekl, že největší chyba byla, že nevyhodil Klause z Občanského fóra

Číst článek

Mnohé revoluce skončily neúspěchem, protože nahradily jeden tyranský režim jiným, ještě horším. A obavy, že by se mohla i sametová revoluce zvrhnout v krvavé vyřizování účtů, byly oprávněné, protože nepotrestaných zločinů komunistický režim napáchal příliš mnoho a protože viníci a oběti žili stále vedle sebe.

Havlova výzva tedy obsahuje i apel proti užití síly. Říká vlastně, že je to láska a pravda, co musí zvítězit. Nikoli násilí poháněné hněvem, byť pochopitelným a oprávněným. K tomu je ovšem třeba dodat, že z jeho výroku nelze nijak vyvodit, že by se sám stavěl do role toho, kdo je majitelem pravdy a lásky.

Věděl dobře, že ten, kdo si o sobě myslí, že pravdy dosáhl a že už ji vlastní, žije ve lži a že láska se pozná až po ovoci, tedy podle skutků. Tušil také, že porazit prolhaný a nenávistný komunistický režim do důsledků je úkol na generace. Někomu je smutno, že ani po třiceti letech nemůžeme říct, že pravda a láska zvítězily nad lží a nenávistí. Jediné, co s tím může dělat, je přiložit ruku k dílu.

Autor je filozof a pedagog.

Daniel Kroupa Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme