Svět není divadlo, jak si myslel Shakespeare. Je to kuchyně, tvrdí mexický režisér Ruizpalacios

V průběhu filmového festivalu Be2Can navštívil Česko mexický režisér Alonso Ruizpalacios. Představil svůj film V kuchyni. Odehrává se ve vytížené restauraci blízko Times Square a přibližuje dramata, které se tam odehrávají. S režisérem jsme mluvili o jeho filmu ze zákulisí gastronomie, ale také o zločinu v mexickém muzeu anebo nepopulárních mexických policistech.

Rozhovor Mexico city Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Režisér Alonso Ruizpalacios na tiskové konferenci k filmu V kuchyni

Režisér Alonso Ruizpalacios na tiskové konferenci k filmu V kuchyni | Foto: Nadja Wohlleben | Zdroj: Reuters

Pracoval jste sám někdy v kuchyni?
Ano, pracoval. Když jsem studoval v Londýně herectví, pracoval jsem v centru města u Picadilly Circus v Rainforest Café, což byla taková turistická past. Přivydělával jsem si tam na školné. 

Stačí dobrý příběh, dvě postavy, jedna lokace a dá se za to i vyhrát Oscar, říkají ocenění mladí filmaři

Číst článek

Nejdřív jsem myl nádobí a pak jsem povýšil na číšníka. A tam jsem taky narazil na hru Arnolda Weskera Kuchyň, která se stala základem mého nového filmu. Díky ní jsem líp chápal, jak kuchyně fungují a taky pro mě byla práce snesitelnější.

Kuchyně restaurací jsou hodně specifické místo, odkud se dívat na současný svět. Ve vašem filmu tam vidíme tvrdou práci, imigranty, soupeření, love story…
Myslím, že kuchyně jsou fascinující. Film se soustředí na místa, která nenabízí žádnou vysokou gastronomii spíš jen jídlo o stupínek výš nad rychlým občerstvením. Nechtěl jsem natočit food porn film. Spíš naopak. Doufal jsem, že se podíváme za oponu toho, co se v restauracích děje. Většinou nevíme, co se děje, když nám jídlo míří na stůl.

Kuchyně restaurace je mikrokosmos pozdního kapitalismu. Jsou založené na velkém tlaku na výkonnost, jsou tam lidé z nejrůznějších částí světa, kteří ale nemají čas se pořádně poznat. Shakespeare řekl, že svět je divadlo. Wesker řekl, svět je kuchyně. Všichni přicházejí a zase rychle odcházejí, aniž by měli čas se poznat.

Zmínil jste, že jste studoval herectví. Jaký význam to pro vás má dnes, kdy pracujete například s předními herci, Gaelem Garcíou Bernalem (na filmu Muzeum) nebo s Rooney Mara (V kuchyni)?
Umožňuje mi to si při režírování představit, co asi zažívají. A zbavit se strachu. Hodně mých kolegů a kolegyň se herců bojí. Schovávají se na place za monitory anebo radši řeší velmi technické záležitosti. Nevědí, co hercům říct. Já myslím, že mluvím jejich jazykem.

Krvavá, kontroverzní a satirická Substance umožňuje chechtat se v kině zděšením

Číst článek

Studoval jsem herectví, vzal jsem si za ženu herečku. A věřím v herectví. Tím chci říct, že umělecké filmy, alespoň tedy u nás v Mexiku, hodně využívají neherce. Myslím, že to je částečně nepochopení herectví. Já si cením hereckého řemesla, obdivuju, že umějí zmizet v postavě anebo přinášejí kus sebe samých na plátno.

Raúl Briones je nebinární osoba, mám pravdu?
Máte.

Bylo to pro váš film nějak důležité? Pro budování jeho postavy nebo pro romantickou linii?
Ne, myslím, že je to něco, s čím se musí potýkat spíš on sám. Proces tranzice zahájil už před několika lety. Jeho postava ve filmu je dost macho. Raúl čerpal ze svých životních zkušeností před tranzicí bez toho, aby mu to nerušilo jeho současný život. Je to výborný herec.

Na premiéře filmu na Berlinale Raúl řekl něco, co se mnou dost pohnulo. Zmínil, že se musel vrátit ke své agresivní maskulinní energii. Kromě jiného se kvůli tomu během náročného natáčení zranil. Když jsme film dotočili, cítil se trochu jako troska. A tvrdí, že jestli tohle znamená být mužem, tak „díky, já už fakt nechci“.

Jeden z vašich předcházejících filmů je Policejní film, což je hybridní film, trochu dokument, trochu hraný snímek. Co vás přimělo k tomu se do toho pustit?
Vždycky mě zajímala hranice mezi spontánně snímaným dokumentární děním a připravenou fikcí. V každém filmu je kousek z obojího. V realitě vyprávění, ve fikci kus reality. Snažím se to přijmout a udělat z toho přednost filmu. Jako režisér se ze všeho nejvíc snažíte krotit chaos a náhodu a udělat z toho vyprávění.   

Hlavní postavy filmu jsou dost sympatický policista a policistka. Jestli se nepletu, tak policie ale není v Mexiku moc oblíbená instituce, když to řeknu hodně diplomaticky…
To tedy rozhodně není.

27:45

Z hecu je Oscar! Studenti filmové školy v Písku převálcovali konkurenci a jedou si pro ocenění

Číst článek

Proč jste tedy filmy pojal takhle?
To bylo součástí tvůrčí výzvy. Film začal výzkumem korupce v mexické spravedlnosti. Policisté jsou jakousi první bariérou mezi lidmi a zákonem. Potřebovali jsme někoho, kdo bude mít sympatickou lidskou tvář, nebude jen reprezentovat nějakou chladnou image instituce. Tu přece tvoří lidi. A my jsme potřebovali najít odpověď na otázku, kde se mezi nimi ta korupce bere.

Našli jsme Teresu. Dnes už u policejního sboru nepracuje, ale policii milovala. Té práci se strašně věnovala a stejně jí to lámalo srdce. Zacházeli s ní hrozně. Lidé jsou prostě plní protikladů.

Poprvé jsem se s vaší filmografií setkal při sledování Muzea. To je film o kulturním dědictví, o zločinu, současném Mexiku a dospívání. Proč jste si vybral tohle téma? Muzeum, kuchyně a policie, to vás tak zajímají instituce?
Takhle jsem o tom nepřemýšlel. Ale můj syn mi říká, že mám nejnudnější názvy filmů na světě. V kuchyni, Muzeum, Policejní film. Asi má trochu pravdu.

Muzeum bylo trochu jiný příběh. Přepisoval jsem cizí námět. Ten film vypráví o loupeži v muzeu. Ta se skutečně stala na Vánoce roku 1985. Skupina mladíků z předměstí ukradla 150 kusů prehispánského umění.

Ještě nejsem, kým chci být. Český film roku je fascinující portrét i nejsoučasnější cesta půlstoletím

Číst článek

Ponořili jsme se do tohoto příběhu, který má hodně rovin. Když ty historické objekty zmizely, návštěvnost muzea se zněkolikanásobila. A zloději vůbec nevěděli, co s lupem dělat. Prodat se to nedalo. A navíc je to příběh o dospívání.

A teď prý připravujete western?
Ano.

O čem bude? Můžete o tom už teď mluvit?
Jde o adaptaci románu skvělého argentinského autora Juana Joseho Saera. Připravuju film podle jeho knihy odehrávající se za Mexicko-americké války v roce 1847, během které Mexiko přišlo o polovinu svého území. Příběh vypráví o doktorovi, doprovázejícím tři mentálně hendikepované pacienty zpátky do jejich sanatoria v Texasu. Je to meditace na téma hranic a jejich nestálost.

Pavel Sladký Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme