Když slyším češtinu, zažívám 'metafyzický orgasmus', říká autor bestselleru Gottland

Proslavil se bestsellerem o Češích z pohledu Poláka, teď v rámci nového projektu hledá životní pravdy. Nejen o jeho nové knize, liberálním Polsku a Martě Kubišové mluvil iROZHLAS.cz s novinářem Mariuszem Szczygielem na letošním Světě knihy v Praze.

Rozhovor Praha (Aktualizováno: 19:07 19. 5. 2017) Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Polský novinář a spisovatel Mariusz Szczygiel | Foto: Nakladatelství Dokořán

Na besedě, která rozhovoru předcházela, hovořil Mariusz Szczygiel o rozdílech mezi Čechy a Poláky. Česká kultura je podle něj kulturou pochybností, zatímco Poláci jako katolíci znají pravdu.

„My jako věřící máme odpovědi na všechno. To je snadnější život. Dovedete si to představit? Zatímco česká kultura má jen samé otázky. Každý Čech by si tak měl najít svého Poláka, aby mu na ně odpověděl," žertoval.

V rozhovoru pro Českou televizi jste před několika lety řekl něco, co se mi hrozně líbilo. Že jste zalíbení v českém jazyce poprvé našel u Heleny Vondráčkové, ale impulz, abyste se ho naučil, vám dala až Marta Kubišová.
Ano. Když jsem sem přijel poprvé v životě – to byl rok 2000 a mně bylo 35 let – tak jsem dělal v polštině rozhovor s Helenou Vondráčkovou, která mi vyprávěla o Martě Kubišové. Vůbec jsem nevěděl, kdo to je. A tak jsem se ptal v Polsku, ale tam ji také nikdo neznal. Zjišťoval jsem proto, jestli vůbec polský rozhlas alespoň jednou pustil nějakou její píseň. A ne, nepustil. Říkal jsem si, že musím o Kubišové napsat reportáž, ale musím s ní nejdřív mluvit.

Řekli mi, že umí trochu anglicky – já anglicky nemluvím vůbec. Říkal jsem si 'Ježíš, čeština je tak skvělá, je pro mě jako hudba, tak se naučím česky.' A za rok už jsem s paní Kubišovou mluvil.

Marius Szczygiel je polský novinář a spisovatel. V České republice je znám především jako autor bestselleru Gottland, který prostřednictvím reportáží mapuje novodobou českou historii z pohledu Poláka. Ke svému čechofilství se vrátil ještě v knihách Udělej si ráj a Láska nebeská. Jeho nejnovější román Projekt: pravda mapuje Szczygielovo hledání životní pravdy, skrz nějž se vyrovnává se smrtí nejlepšího přítele. Szczygiel mluví česky, a tak byl i rozhovor veden v češtině.

Také jste v tom rozhovoru zmiňoval, že když slyšíte češtinu, že je to pro vás takový „metafyzický orgasmus". Platí to stále?
Ano, pořád, když slyším češtinu, mám metafyzický orgasmus. Možná je to způsobeno tím, že je to jediný jazyk, který jakž takž ovládám. Trošku ještě mluvím rusky a znám deset anglických slov.

A jaká to jsou slova?
To záleží na situaci. (směje se)

Hledání životní pravdy

Ve vaší nejnovější knize Projekt: pravda zjišťujete od lidí po celém světě jejich životní pravdu. Je to už ukončený projekt?
Ne, je to teprve začátek. Projekt: pravda, to je takový můj osobní projekt, který spočívá v tom, že ho budu dělat až do konce svého života.

Je mi 50, tak předpokládám, že budu žít ještě dalších 35 let. A po tu dobu bych chtěl mít každý týden malý text o pravdě. Ale co to znamená pravda? Pravda je pro mě myšlenka, nějaké pravidlo, ke kterému člověk dospěje v průběhu svého života. Proto se ptám lidí – vyptávám se v taxíku, v hospodě, píšu e-maily nebo prostě oslovím někoho, kdo mi přijde vhodný – jestli mají nějakou myšlenku, kterou řídí svůj život.

Občas je to zajímavé. Nejde ale jenom o to, co mi někdo řekne. Občas se stane, že se zúčastním nějaké akce, někde jsem, něco vidím nebo zaslechnu zajímavý rozhovor u vedlejšího stolu v hospodě a to se pro mě stane zdrojem pravdy. Občas se chovám jako reportér a občas jako... Estébák není to správné slovo (směje se), ale prostě člověk, co sleduje a naslouchá.

Takže možná i trochu psycholog?
To nevím, i když mám pocit, že někdy dojdu k psychologickým závěrům. Občas se to stává třeba tak, že někomu přečtu příběh z minulého týdne. Když slyším člověka, který se mi zdá zajímavý, tak řeknu: 'Prosím tě, přečtu ti, co jsem napsal tenhle týden. Řekni, jestli je to dobré.' A vím, že to často odstartuje jeho vlastní příběh.

'Spisovateli, který nebrečí se čtenářem, se nedá věřit,' říká autor Volání netvora

Číst článek

V Polsku jsem docela známý, protože jsem několik let moderoval v televizi talk show. Občas se tak stává, že nastoupím do vlaku a někdo mě osloví. 'Dobrý den, pane Mariuszi Szczygieli, vy se mě asi budete vyptávat!' A já říkám: 'Na co?' A on říká: 'No, na životní pravdu!' Říkám: 'Ano, ale nejdřív bych vám řekl, kam jedu.'

Jeden muž pak udělal rozhovor skoro sám se sebou. Jeho pravda byla taková, že žádnou pravdu nemá. To je taky pravda. Ačkoli to byl člověk, který se stěhoval z Varšavy do malého města, protože se mu zdálo, že je tam levnější bydlení. To město se jmenovalo Grudziądz. Tak jsem se ho ptal, proč Grudziądz? A on řekl: 'Proč ne?' (směje se)

Jsem takový vtíravý typ člověka, ale zase spíše sympaticky vtíravý. Dotyčný mě nemůže nemít rád, a tak se vždycky snažím dělat svou práci něžně. Kamarád mi třeba řekl, že hledal šroubeček do holicího strojku. Říkal jsem mu: 'Máš už ten šroubeček?' A on: 'Mám. Hledal jsem ho ve dvou městech. Byl jsem v několika obchodech a našel jsem ho u staršího pána, na předměstí, který o tom šroubečku vyprávěl tak zajímavě, že jsem viděl, jak je šťastný, že ten šroubeček má.' Tak říkám: 'Prosím tě, a není teda tvoje životní pravda, že i nejmenší šroubeček nám může přinést štěstí?' A on: 'Ano, to si řekl za mě, ale to je moje životní pravda, to musím říct manželce!'

Líbila se vám někdy některá z těch životních pravd natolik, že jste si z ní pro sebe něco vzal? Nebo vám třeba jenom utkvěla v paměti?
(dlouze přemýšlí) Že můžeme a že je dobré využít každou smrt pro život. Nebo mi jednou vyprávěla nějaká paní u popelnic – já vyhazoval věci, ona je sbírala – že každý musí mít důstojný konec, i věci.

No, posbíral jsem už spoustu pravd. (nadšeně vyjekne, když ho napadne další) O, to je taková legrační pravda! Jednou jsem v baru potkal dva kluky, bylo jim asi 20 let. Zeptal jsem se jich na životní pravdu a oni mi řekli... No, nevím, jestli je tohle úplně vhodné. Oni ale byli hodně opilí, takže je to pravda opilého kluka. Víte, jaká je? Nejlepší je natáhnout si na penis dvě gumy najednou. Je to bezpečnější (směje se).

A můžu se zeptat, pokud to není nezdvořilé, jaká je vaše životní pravda?
Moje životní pravda je, abych žil takovým způsobem, aby mě někdo držel za ruku, až budu umírat. Jsem nevěřící, ale myslím, že bychom měli do smrti jít dobrou, důstojnou, správnou cestou. A v té větě „aby mě někdo držel za ruku" je všechno. Samozřejmě nejsem naivní. Nemůžu si myslet, že mě někdo bude držet za ruku, když umřu při autonehodě. To ne. Jenom ten princip. Žít takovým způsobem, abych měl přátele, abych měl lásku a lidi, kteří mě mají rádi.

Novinář, který nepíše o hororech

Už je to 10 let, co vyšla vaše nejznámější kniha Gottland. Zaujal vás potom ještě příběh nějakého jiného Čecha, kterého jste do té knihy nezahrnul?
Ne. (zamyslí se) Ne, protože když mi něco chybělo, tak jsem o tom napsal do Udělej si ráj, což je takové pokračování Gottlandu. A to už je asi všechno. Možná bych přidal něco o metafyzických básnících.

Ale ne, řeknu vám pravdu. Ta moje česká kapitola už je celkem uzavřená... I když vlastně v České republice je ještě jedna žena, která by mě docela zajímala. Už si nepamatuju, jestli žije v Pardubicích nebo v Plzni, ale je to lékařka, odbornice, už nevím na co, která byla kdysi v Americe velmi známou pornohvězdou. Pak ale měla autonehodu a je na vozíku. To by mě moc zajímalo – lékařka na vozíku, která točila porno.

Musím se zeptat také na vaši oceňovanou reportáž o starém případu s týraným chlapcem. Láká vás napsat podobnou reportáž znovu, třeba z českého prostředí?
Mě podobné případy vůbec nezajímají. Nejsem novinář, který by psal o hororech. To byl tehdy tak drsný příběh... Lidé mě potom oslovovali a nabízeli mi několik desítek podobných příběhů, ale mě to vůbec nezajímalo. Bylo to poprvé a už nikdy nic podobného nenapíšu.

Nejnáročnější reportáž Mariusze Szczygiela

Případ z roku 1981 se týkal týrání šestiletého chlapce. Toho vychovával jeho otec, mladý inženýr, a nevlastní matka, učitelka. Oba chlapce pravidelně násilně trestali – jednou za to, že si nekoupil nové tkaničky, podruhé zase proto, že nepovlékl správně peřinu. Týrání trvalo dva a půl roku. Nevlastní matka byla za zabití chlapce odsouzena k 15 letům vězení, nakonec ale byla po 10 letech propuštěna za dobré chování. Na svobodě se téměř neuvěřitelně stala opět učitelkou, dokonce pracovala jako poradkyně ministerstva školství. O kauze Szczygiela informoval neznámý člověk, který mu v průběhu několika měsíců posílal další indicie a jehož jméno ani pohlaví autor v textu nezmiňuje. Reportáž šokovala celé Polsko a vynesla Szczygielovi řadu novinářských cen.

Tehdy šlo o učitelku, která svému nevlastnímu synovi, kterému bylo šest let, udělala tři roky osobního Auschwitzu. Musel jsem to napsat, protože ta žena pracovala pro ministerstvo školství, hodnotila jiné učitele a pedagogy a říkala, že z té práce neodejde.

Už víc o takových věcech psát nechci. Ani o takových případech nečtu. Nemám to rád. Mohl jsem tu reportáž psát měsíc, místo toho jsem kolem ní chodil sedm měsíců, protože to pro mě bylo příliš drsné. Soudní spisy a protokoly jsem musel číst s vínem, abych byl vždycky trochu přiopilý.

Zjistil jste někdy identitu člověka, který vám zasílal přes e-mail indicie k případu?
Ano, byla to žena.

Byla spojená s tím případem?
Ne, to byla žena, která byla v době smrti toho chlapce stejně stará jako on. Slyšela o tom v rozhlasu a zapamatovala si to. Zapamatovala si jméno toho chlapce a té vražedkyně. Celé dětství se pak bála, že tatínek zemře a ona zůstane s nevlastní matkou, která ji pak také zabije. V tom byl zdroj jejího zájmu.

Když se pak objevil internet, začala si hledat, co nevlastní matka toho chlapce dělá. Zjistila, že je znovu učitelkou a že pracuje pro ministerstvo školství. Proto mě oslovila, abychom na tom spolupracovali.

'Vládnoucí strana má příliš málo hodnot'

Vy jste v Polsku velká liberální figura. Ve Varšavě máte Institut reportáže a také kavárnu, které platí za liberální kulturní centra. Jak vznikly?
Nejspíš proto, že jsem nevěřící. Proto jsem možná také liberál. Polsko je pod takovým vlivem církve, že by podle mě měl rozumný člověk být liberální.

To knihkupectví spojené s kavárnou, které se jmenuje Vroucí svět, vzniklo z nápadu tří reportérů. Reportáž, to je totiž takový levicový nástroj. Pravice nepíše reportáže. V Polsku je pravá strana katolická – má odpovědi a všechno ví. A reportér je člověk, který se musí dozvědět, který neví a musí zkoumat realitu. Reportéři v Polsku mají srdce na levé straně. Teprve hledáme odpověď, oni už ji mají. Vládnoucí strana už svou odpověď má: čest, vlast a Bůh.

Mně se zdá, že je těch hodnot příliš málo (směje se). Myslím, že jich je víc. Proto je to takové liberální místo. Máme spoustu přednášek, autorských čtení, promítáme filmy a dokumenty... Takže je to opravdu takové kulturní centrum.

Vím, že nejste politický reportér, ale zajímá mě váš názor jako novináře. Sledujete současnou vládní krizi v Česku?
Nesledoval jsem to, ale známí už mi všechno řekli. Je to u vás stejně hloupé jako v Polsku.

A co říkáte na postavu Andreje Babiše, který byl ministrem financí a zároveň vlastníkem několika významných celostátních novin?
Když se na něj dívám, říkám si, jestli se tady vůbec něco změnilo od totality. Tehdy totiž existovali lidé, takové persony, které ve svých rukou držely všechno – formálně i neformálně, oficiálně i neoficiálně. Babiš mi trochu připadá jako první tajemník KSČ, který chce mít vliv na všechno.

Když jsem s ním před pěti lety četl rozhovor v Reflexu, tak vypadal chytře a že opravdu má klíč k politice. Kritizoval politickou vrstvu způsobem, který se mi líbil. Ale vidíte, ta pravda je pořád stejná. Když je někdo venku, tak je normální. Ale jak vstoupí dovnitř, stává se jedním z nich.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější:

Nejčtenější na Facebooku

Nejčtenější na Twitteru