Pro Národní galerii vytvořila obří plátna. 'Každý v tom může vidět, co chce,' říká německá výtvarnice
Barevné plochy, kterým neutečete - i tak se dají vnímat velkoformátové obrazy německé výtvarnice Kathariny Grosseové. Pro Národní galerii v Praze vytvořila výstavní projekt s názvem „Zázračný obraz“. Stěny dvorany Veletržního paláce zaplnila od podlahy až k prosklené střeše. Národní galerie její výstavou zahájila novou sezónu. Než začal slavnostní „Grand opening“, odpovídala německá umělkyně Radiožurnálu.
Řekla jste, že k vystavení vašeho díla musí galerie projevit odvahu. Proč si to myslíte?
Myslela jsem tím hlavně ředitele Národní galerie, protože jsme vymysleli velký projekt a on mě zase tak dobře nezná. Instituce, které se rozhodnou dát umělcům takové možnosti v tvorbě i prostoru, jednoduše jdou do rizika, že se to nebude líbit. Stejně tak jsem riskovala já, je to samozřejmě velká výzva, ale vytvořit něco konkrétního pro jeden specifický prostor je svým způsobem svazující. Na druhou stranu mě to pohltilo, mohla jsem se věnovat něčemu úplně novému. Ve svojí tvorbě to považuju za důležitý krok a jsem opravdu ráda, že mi Jiří Fajt s kurátorem Adamem Budakem dali důvěru.
Zajímalo by mě, jak jste o tom celém přemýšlela. Přijela jste se podívat na prostor, který je přece jen trochu neobvyklý – a zadání znělo vymyslet originál přímo pro Prahu. Je tu prosklený strop, specifické světlo… Kde všude jste hledala nápady?
Mě samozřejmě inspirovala už výchozí situace, snažila jsem se přijít na co nejvíc věcí, které mi tu připadají mimořádné a nikde jinde je nenajdete. A pak jsem se ptala sama sebe, do jaké míry to může rozvíjet mě jako umělkyni. Láká mě zkoušet věci, které neumím, neznám. Když mám pracovat s konkrétním prostorem, myslím, že je to nedílná součást mojí práce. Tak se to mohlo dělat dřív. Potlačit místnost, namalovat obrazy, pak je někam pověsit. Musím s prostorem komunikovat a brát ho jako součást práce.
Vytvořila jste dílo, které jste nazvali Zázračný obraz. Má to být pro návštěvníka nějaké vodítko? A dá se vůbec tento typ umění vnímat jako něco konkrétního? Jsem tu mezi obrovskými plátny plnými barev teprve chvíli – a člověk se tu musí zorientovat, rozkoukat. Úplně prvoplánově bych to asi dělila na pravou stranu, kde najdu přírodní obrazy, rybu, papouška, na levé straně postavy, náznak městské krajiny… Člověk asi má tendenci vytvářet si takové kontrasty v hlavě. Berete taková vysvětlení, nebo chcete návštěvníka popostrčit ve smyslu – jen ať trochu přemýšlí a vidí, co chce.
Je to přesně jak říkáte, každý v tom může vidět, co chce. Moje práce myslím nespadá do kategorie konkrétních významů, ale funguje tak, že diváka probouzí, inspiruje. Z reakcí vidím, že lidé takovou věc třeba vidí poprvé a překvapí je to. A přesně tak bych si to přála.
Jako svoje poslání vnímám, že je potřeba malovat tak, aby moje dílo mohlo v dnešní společnosti plnit konkrétní funkce. Podívejte se kolem sebe, všude je neskutečná spousta obrazů – a většinu z nich vnímáme na jednom jediném povrchu, na monitorech a displejích mobilních zařízení. Mám pocit, že skutečný a hmatatelný namalovaný obraz má povrch, který nějakým způsobem podněcuje naši tělesnou inteligenci. Tímhle trochu extrémním dílem chci dosáhnout toho, aby se člověk vlivu obrazu nemohl fyzicky bránit a nechal ho na sebe působit.
Ptá se vás na to asi každý, ale co vaše technika? Co vás vedlo k tomu vzít průmyslové pistole a odhodit štětce?
Neodhodila jsem je úplně, někdy ještě se štětci maluji… Co mi přišlo rozhodující, byla rychlost, s jakou se dá díky průmyslové pistoli pracovat, živelně tvořit. Zásobník barev je v podstatě nekonečný. Je to nástroj, který daleko lépe než tradiční techniky funguje jako součást těla, prodloužená ruka.
Můžu mít tři nebo čtyři metry vysoký stojan a malovat celý den na obrovské plochy, jako bych pracovala s akvarelem. Připadám si přitom, jako bych mohla poposkočit v čase. Není to sled jednotlivých kroků, které na sebe logicky navazují. Dostávám se do úplně jiných rozměrů, což mě na téhle tvorbě fascinuje asi nejvíc.
Ptám se proto, že jsem na internetu viděla video, jak jste přetvořila celou opuštěnou průmyslovou stavbu v ostrov barev, umělecké dílo, úplně měníte kontext toho místa. Pomalovat celou stavbu zvenku vám trvalo několik dnů. Jak dlouho jste pracovala na plátnech, která teď visí tady v Národní galerii?
To vím celkem přesně, byly to celé čtyři měsíce. Bylo to trochu složitější, protože hodně rozhodovala i forma, jakou to zpracovat, jaké vrstvy prostoru dvorany vůbec odkrýt a co naopak zastínit. Byla to hodně komplexní práce.
To video, co jste viděla, jsem dělala v Rockaway v New Yorku, byl to přesně ten typ práce, u které se musíte přenastavit na jinou formu malby. Tady v Národní galerii je mnohem víc vrstev. Malování potřebuje čas. A právě ten je pro mě strašně důležitý – ve všem, čím se zabývám. Dává mi to v díle jednotu, stejně jako prostor, o kterém jsme už mluvily, nebo velikost ploch, na kterých pracuji.
