Božský. Ironický a stylový
Podhled zpod řidítek motocyklu. Kompozice, čekající na to, až se do záběru vztyčí hlavní postava. Zpomalený záběr. Nájezd. Ostrý nadhled. Titulek, který rotuje kolem oběšence. To je jen několik málo z mnoha výrazných stylistických prostředků, které používá italský filmař Paolo Sorrentino k vykreslení politika Giulia Andreottiho (Toni Servillo) ve filmu Božský.
Jde o jednu z klíčových - a kontroverzních figur - italské politiky 2. poloviny 20. století, pokřivené postavy s těžko rozšifrovatelnou sítí politického dosahu, jejíž kariéru (premiérem byl Andreotti sedmkrát!!!) lemuje řada mrtvol.
Nesledujeme politický thriller ani biografický film v pravém slova smyslu. Paolo Sorrentino žánry miluje, ale pracuje s nimi tak, že trvá především na kinematografičnosti jejich povrchu. Obsah následuje styl. Ten je na prvním místě. Stejně jako v Sorrentinově starším snímku Následky lásky (uveden byl na festivalu Cinepur Choice 2007) tu máme postaršího hrdinu s těžko rozšifrovatelnou maskou a osobní historií, exkluzivní záběrové kompozice v často luxusních interiérech, všudypřítomný chlad, vizuální metafory, které obrazovka televize spolehlivě zavraždí, ironii a mimořádný elektronický soundtrack. Minule Lali Puna, nyní producent Teho Teardo, ale také Vivaldi.
Z režisérova týmu, který vytváří neobvykle dynamickou podívanou, je nutné dál jmenovat minimálně kameramana Lucu Bigazziho, střihače Cristiana Travaglioliho, a taky celé zvukařské oddělení - zvuk je plný efektů i momentů, ve kterých se synchronizace zvuku a obrazu rozchází.
Kategoricky stylový přístup k věci má svá velká pro a velká proti. Sorrentino zboří příběh. Začne stavět na jiných základech. Na kadenci obrazů osamění, chrámových kopulích, vybuchujících automobilech a lapidárních dialozích, v podstatě bonmotech.
Sorrentino například angažuje do svého filmu hvězdu první velikosti Fanny Ardant a její téměř jedinou, napětím koncentrovanou scénu setkání s obávaným politikem rozdělí nepodstatnou moskevskou epizodou a několika dalšími vsuvkami. Trochu drzost, ale hlavně koncepční nekompromisnost. Proč? Sorrentino nestojí o to, aby vytvářel napětí dějem. Chce především, aby napětí vznikalo mezi samotnými obrazy a jejich náladami. Je to riskantní přístup. Taky mu na filmové ploše 110 minut, které popisují komplikovanou italskou politickou mašinérii několika desetiletí, několikrát těžce nevyjde. V několika momentech pak film začne působit rozkouskovaně a Sorrentino jako režisér, který jde po klipových efektech. Jindy se svět filmové politiky tříští stejně jako ten skutečný a je fér nedávat nám filmem iluzi, že se vyznáme v té skutečné. Ta se podle Božského dělá se spíše menšími než většími ideály jako pravý opak hesla Fiat iustitia, pereat mundus. Zhynout může pravda nebo spravedlnost, náš svět musí trvat.
Český divák si pak nejspíš vzpomene z poslední doby na Gomorru, rovněž destruující příběh, je tu ale ještě lineárnější snímek legendárního Marca Belocchia Dobrý den, noci. Pojednává o únosu dalšího křesťanského demokrata Alda Mora. Zaprvé pomáhá pochopit politický kontext věcí a za druhé je dalším stylistickým mantinelem současné italské kinematografie, která těmito filmy dokázala tnout do živého v politické i kinematografické rovině.
Škoda jen, že zatímco Dobrý den, noci distribuoval omezeně Národní filmový archiv (NFA), Božský se dostává do českých kin v prapodivné distribuci společnosti Atlantis, která ho doslova utopila hned po premiéře. Pokud vám ale Božský přece jenom zkříží plátno vašeho kina, běžte se o výjimečném Sorrentinově přístupu k věci přesvědčit. Další příležitost k setkání totiž může vypadat jinak. Se Seanem Pennem Sorrentino chystá svůj první americký film This Must Be The Place.
