Neil Young - dalších pětašedesát
Kanadský (i když od sedmdesátých let v Kalifornii usazený) písničkář Neil Young slaví 12. listopadu 65. narozeniny. U této příležitosti si připomeneme jeho pestrou, víc než čtyřicetiletou hudební kariéru, během níž vydal přes tři desítky alb. Nositel Řádu Kanady, dvou čestných doktorátů a řady nejrůznějších ocenění neměl jen umělecky silná a produktivní období. Zatím vždycky se ale dokázal vrátit na výsluní, například i se skvělou letošní deskou Le Noise.
Neil Percival Young se narodil 12. listopadu 1945 v kanadském Torontu. Dětský obdivovatel Elvise začal záhy hrát na ukulele, pak na ukulele-banjo a baryton ukulele - jak sám později glosoval: „všechno ostatní, jen ne na kytaru". Na střední škole přišly první bandy, ale seriózní kariéra začala až s přesunem do Los Angeles ve druhé polovině šedesátých let. Tam vznikli Buffalo Springfield, Youngova první důležitá kapela, která sice existovala poměrně krátce a stihla jen tři elpíčka, přesto patří k nejvlivnějším tělesům své dekády. Po jejich rozpadu Young v roce 1968 vydal své první, eponymní sólové album a brzo se přidal k hvězdnému folkrockovému triu Crosby, Stills and Nash, se kterými přes jisté umělecké neshody prožil období jejich největší slávy. Zároveň se paralelně věnoval i svým dalším projektům s kapelami Crazy Horse a The Stray Gators. V roce 1972 přišel (dodnes v Youngově kariéře jediný) singl dobyvší první místo americké hitparády - skladba Heart of Gold.
První polovina sedmdesátých let byla poznamenána smrtí několika Youngových kolegů v souvislosti s drogami. Sám si nicméně mezi mnoha hosty zahrál při slavném posledním vystoupení kapely The Band, a Martin Scorcese, který koncert natáčel, musel později neochotně vystřihnout záběry, na kterých Youngovi z nosu viditelně visí chrchel kokainu.
Na konci sedmdesátých let se Young opět vrátil do první ligy, zejména díky úspěchu alba Rust Never Sleeps. Následovala ovšem dekáda, kterou sice sám Young označuje jako umělecky obzvlášť svobodnou, nicméně jeho experimentální desky, na nichž se trochu neuvěřitelně objevují vokodéry, syntezátory a bicí automaty, zdaleka nepatří k jeho nejhodnotnějším. Jeho label Geffen se s ním dokonce soudil, protože podle nich byla Youngova hudba „nedůstojná jeho samého".
PODÍVEJTE SE NA: Neil Young - Le Noise - The Film
Další návrat na výsluní přišel v devadesátých letech s vlnou popularity alternativního rocku přezdívaného grunge. Nové hvězdy jako Eddie Vedder nebo Kurt Cobain citovaly Younga jako důležitý vliv, syrovější kytarová alba ladila s estetikou doby. Se členy Pearl Jam dokonce natočil album Mirror Ball a v roce 1996 opatřil geniálním improvizovaným soundtrackem Jarmuschovu filmovou klasiku Dead Man.
Nové milénium oslavil Young rychlým sledem alb a silným příklonem k aktivismu. Jednak politickému (ovlivněnému 11. zářím a následnou bushovskou politikou), jednak ekologickému (mimochodem jezdí Lincolnem přestavěným na alternativní pohon). Dlouhodobě se taky věnuje charitě, sám je otcem dvou postižených dětí. Neilu Youngovi se daří stále znovu poctivě hledat (a nakonec objevovat) nové cesty. Co přát k pětašedesátinám muži, který loni kraloval festivalu Glastonbury a letos vydal jednu ze svých naprosto nejlepších desek? Snad dalších pětašedesát.
