Bunkr u Bělé pod Pradědem je útočištěm pro bezdomovce. Musejí však ctít určitá pravidla

Kdysi to bylo lehké opevnění vojáků, dnes je útočištěm pro bezdomovce. Řeč je o jednom z takzvaných řopíků, bunkrů na území Bělé pod Pradědem. Už několik let tam žije bezdomovec Libor.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Reaktivovaný předválečný řopík u Vranova nad Dyjí | Foto: Naďa Reviláková

Šestatřicetiletý Libor si bydlení docela obstojně zařídil. Vodu bere z asi sto metrů vzdálené studánky, kterou si sám vykopal. V pevnosti má improvizovanou umývárnu, kuchyňský kout, matraci, polštář, peřinu, rádio…

„Snažil jsem se to takhle zvelebit. I když je to bunkr, tak abych se cítil jak doma,“ popisuje.

Přehrát

00:00 / 00:00

O tom, jak se žije bezdomovci v bunkru u Bělé pod Pradědem, natáčela redaktorka Andrea Švubová

Ani na zimu své bydliště neopouští, proto nechybí ani kamna. „Letos je taková zima, že je to pohoda,“ říká muž bez domova, který v bunkru s úzkými chodbami pobývá už pátým rokem.

Řopík je vojenské lehké opevnění z druhé světové války. V Česku je jich asi 5000. Ministerstvo obrany je nepotřebuje, a tak se bunkrů postupně zbavuje. Necelá tisícovka už má své nové majitele.

Pevnůstky se převádějí na obce, kluby vojenské historie či jiné neziskové organizace. Jen Bělá pod Pradědem na Jesenicku jich vlastní 16. Některé pronajala myslivcům, v jiných má sklady a jeden se právě proměnil na azyl bezdomovců.

Libor není první, kdo bunkr obývá, už před ním se tam vystřídala celá skupinka bezdomovců. Obec je v bunkru toleruje, podle starosty Bělé pod Pradědem však obyvatelé bunkru musejí dbát na určitá pravidla, zejména na pořádek.

„Kdyby nám dělal binec, tak tady nebude,“ podotýká starosta Bělé Miroslav Kružík, podle nějž se Libor skutečně snaží místo udržovat.

Denně nachodí i 25 kilometrů

Libor podle svých slov kdysi bydlel v normálním bytě. To ještě pracoval. Pak přišel o práci a začaly problémy.

„Rodiče, i když jsem vydělal peníze, je propili, takže nakonec jsem skončil takhle, a to jsem byl rok ve stanu,“ přiblížil svůj osud.

Lidem se Libor nevyhýbá, každý den chodí do několik kilometrů vzdáleného Jeseníku, někdy prý dokonce dvakrát. Odhaduje, že tak denně nachodí kolem 25 kilometrů. „Takže spotřebuju i jedny, dvoje boty za měsíc třeba,“ líčí.

Libor už bydlel i v azylovém domě, ale život v bunkru blízko přírodě mu prý vyhovuje víc. K ideálu to však zřejmě má pořad dost daleko. „Žije se mi tady tak, že by bylo lepší, kdyby se mi tady tak nejradši nežilo,“ konstatuje.

Andrea Švubová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme