Komplikace pro paralympiky - nejasná pravidla nebo slučování kategorií
Klasický dopingový skandál se ještě na paralympiádě v Londýně neobjevil, ale to neznamená, že se vždy hraje úplně fér. Jednak kvůli tomu, že v některých disciplínách vlastně nejsou tak úplně jasně daná pravidla, a pak také hodně emocí vzbuzuje slučování kategorií a tzv. reklasifikace.
Nejdiskutovanějším závodem londýnské paralympiády se stala dvoustovka mužů, na které se očekávalo jasné vítězství Oscara Pistoriuse, kterého ale předběhl Brazilec Alan Oliveira - podle jihoafrického atleta díky tomu, že má mnohem delší běžecké protézy.
Jenomže pravidla nastavená Mezinárodním paralympijským výborem jsou tak nejasná, že se proti nim Oliveira vlastně neprovinil.
Nepříjemně se ale nejasnosti v regulích dotkly i české výpravy - koulařka Eva Kacanu neprošla do užšího finále, protože jí byl teprve zpětně uznán nejdelší pokus, který rozhodčí nejprve označili za neplatný. Podle všeho proto, že se tyč, o kterou se koulaři při vrhu opírají, moc pohnula.
„Nikde není stanoveno, jak moc se tyč může pohnout, je to pouze na rozhodčím. Ta tyč prošla call roomem, řekli, že je v pořádku. Já nejsem žádný drobeček a tyč se vždycky určitým způsobem pohne," zlobí se Eva Kacanu, která tak v Londýně neobhájila zlato z Pekingu.
Ne úplně férové podmínky mají také cyklisté, před letošní sezonou totiž došlo ke sloučení některých kategorií, což závodníky s menším postižením značně zvýhodňuje.
„Některé kategorie jsou dané. Pokud má člověk amputovanou nohu pod kolenem, je to jasné a nikdo s ním nikam nehýbe. Ale pak jsou hendikepy, které jsou těžko zařaditelné a závodníci pendlují z kategorie do kategorie podle toho, jak se jim daří - a když se jim daří moc, jiný závodník proti nim podá protest a hýbe se s tím," přibližuje cyklista Jiří Ježek, který na velodromu získal stříbro ve stíhacím závodě.
Tzv. reklasifikací, která určuje, zda jsou ve správné kategorii, procházejí plavci a letos málem připravila o start na paralympijských hrách hvězdnou Američanku Victorii Arlenovou.
Zvláštní pohled se včera naskytl i fanouškům na olympijském stadionu při patnáctistovce žen se zrakovým postižením, když dvě atletky kroužily po oválu bez traséra - a cíl protnuly daleko před ostatními.
„Hrubě nefér je už to, že jsou mezi zrakově postiženými tři kategorie, když smysl mají pouze dvě - jedna potřebuje traséra a běží s ním a druhá, které ho nepotřebuje. Bohužel existuje ještě třetí, B2, které traséra nepotřebují, ale jsou v kategorii, která je nám blíž. Pro ně je to samozřejmě výhoda," vrtí nesouhlasně hlavou trenér české nevidomé atletky Miroslavy Sedláčkové Michal Procházka.
