Trenéři veslařů ujedou na kole za den až 90 kilometrů podél trati
Kolik kilometrů by asi najezdil fotbalový trenér, který by se chtěl při utkání na kole pohybovat podél postranní čáry, aby byl svým hráčům co nejblíže? To se zatím nikdo nepokoušel zjistit. Pokud se ale týká těch, kteří provázejí veslaře na jejich dvoukilometrové trati, tam už se do podobných počtů můžeme pustit.
„Trenér tady určitě dostane také do těla, protože když chce sledovat všechny důležité závody, tak je to někdy 80, 90 kilometrů za den. Ve čtyřdenním součtu to bývá kolem 300 kilometrů,“ napovídá ústřední trenér Přemysl Panuška.
Faktem je, že trenérský peloton na břehu se pohybuje tempem, které by trénovaný cyklista považoval za nedůstojné. Naproti tomu hlasivky dostávají při té několikaminutové cestě od startu k cíli pořádně zabrat. „Mám zkušenost, že dvakrát zařvu a pak vůbec, tak si to trochu šetřím případně na finálové jízdy.“
Pokud se týká trenérů majících na starost jednotlivé posádky, ti sotva mohou taktizovat a říkat si, dnes mě ještě nemusí být tolik slyšet. I když například trenér Tomáš Kacovský není přesvědčen o tom, že jeho přítomnost na břehu může nějak zásadně ovlivnit vývoj závodu.
„Je to spíš takové psychické uvolnění pro toho trenéra. Že k tomu něco řekne. Ten závodník už to má v hlavě tak rozmyšlené, že tam už nemůže skoro nic změnit.“ Ovšemže každý závodník je jiný. Jeden spoléhá na to, co prodebatoval se svým trenérem ještě předtím, než se vydal na start.
Někteří se naopak snaží vnímat i to, co slyší na trati
A do této skupiny se počítá také skifařka Jitka Antošová. „Určitě to na trenérovi záleží hodně, každý závod jede vedle mě, takže mi většinou řekne nějaké technické věci podle toho, co zrovna vidí, že by bylo potřeba.“
„Je to mistrovství se vším všudy,“ dodává trenér Přemysl Panuška. A tedy i s trenéry, na které čeká při zítřejších finálových jízdách zvláště náročná prověrka hlasivek i pevných nervů.
