‚Ženy nemají buňky na matiku.‘ I nevhodné vtipy jsou sexuální obtěžování, míní univerzitní ombudsman
U starší generace přetrvávají v otázkách sexuálního obtěžování stereotypy, zatímco mladí jsou více v kontaktu se světem a jsou citlivější, říká v rozhovoru pro iROZHLAS.cz ombudsman z Technické univerzity v Liberci (TUL) Petr Pavlík (ČSSD). Právě na této vysoké škole za poslední rok skončili kvůli nevhodnému chování se sexuálním podtextem dva pedagogové.
Akademicky se věnujete tématům genderu či rovnosti žen a mužů, máte přehled o tom, jaký je stav potírání a edukace v oblasti sexuálního obtěžování na vysokých školách. Dokázal byste zobecnit, jak na tom české univerzity jsou?
V posledních letech je v tom docela výrazný pohyb. Dlouhou dobu až do posledních dvou tří let, než začaly výrazné studentské iniciativy, jsme v tomto tématu byli vyloženě středověk.
Petr Pavlík
V současnosti působí kromě postu ombudsmana na TUL i jako zástupce vedoucí Katedry genderových studií Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze, kde vyučuje kurzy zaměřené na metodologii sociálních věd, filozofii vědy a prosazování principů nediskriminace. Ve svém výzkumu se věnuje primárně prosazování rovných příležitostí žen a mužů a transformaci vědy v ČR. Je místopředsedou Výboru pro institucionální zabezpečení politiky rovných příležitostí Rady vlády pro rovné příležitosti žen a mužů. V minulosti byl náměstkem na ministerstvu školství i předsedou pražské organizace ČSSD.
Jde o iniciativy typu Ne!musíš to vydržet na DAMU, iniciativy vznikly i na filozofické fakultě, na naší fakultě humanitních studií je safe space – studentský spolek, který se snaží tyto věci tematizovat. A je to dobře, protože se objevují kauzy. Na naší fakultě to byla kauza Vaněk, která také výrazně rozvířila vody.
Kdy jste se dostal k řešení prvních případů?
Zhruba před dvanácti lety mě oslovil tehdejší děkan mé domovské fakulty humanitních studií s tím, že měl případ, který potřeboval vyřešit. Věděl, že dělám gender, tak mě oslovil, jestli bych mu nepomohl.
Sestavil jsem komisi odborníků a odbornic, dali jsme mu doporučení, jak to v té době řešit, a na to konto jsem si uvědomil, že tu vlastně nebyly žádné precedenty.
Jak jste tedy jako průkopník postupoval?
Navrhl jsem, co by se mělo na univerzitách změnit a zavést a všichni se mi vysmáli. Akademický senát Univerzity Karlovy, malý senát, všichni. Že nic takového není třeba.
Argumentoval jsem tím, že je to na západních univerzitách úplně běžné. Tak jsme se rozhodli, že jako akademici uděláme výzkum. První tuzemský výzkum o sexuálním obtěžování ve vysokoškolském prostředí. Standardní výzkum s velkým dotazníkovým šetřením, s rozhovory a součástí projektu bylo i to, že jsme vyrobili příručky pro vedení škol a pro studující, kde jsme shrnuli, jaké jsou možnosti, co zavést či jak se to řeší v zahraničí.
‚Přisedl si a dal ruku na moje stehno.‘ Po stížnostech studentek opustil libereckou univerzitu další pedagog
Číst článek
Jaké byly ohlasy?
Dva naši kolegové nás napadli přímo v tisku. Napsali do „Hospodářek“ pamflet o tom, že jsme novodobí estébáci a chceme omezovat akademické svobody. Před těmi dvanácti lety byla situace tragická, úplné odmítání. Naše příručky jsme rozeslali na všechny univerzity, všichni se tomu smáli. Dnes je po #MeToo, po případech psychiatra Cimického, po Ferim a dalších případech už situace jiná.
Už se o tom hodně mluví, řada univerzit na tom pracuje. Na některých školách už vznikly ombudsmanské pozice.
Práce ombudsmana
Jste ombudsmanem na Technické univerzitě v Liberci. Odkdy tam pracujete?
Když jsem byl ještě náměstkem na ministerstvu školství, oslovil mě tehdejší rektor Zdeněk Kůs, protože věděl, že se v profesním životě zabývám rovností a diskriminací. Začal jsem proto spolupracovat s tamním ústavem pro nanotechnologie, tam jsem působil asi dva roky a od roku 2021 už jsem ombudsmanem pro celou libereckou univerzitu.
A jak to vypadá v praxi, žijete v Praze, takže jak často jste jim k dispozici?
Jakmile má kdokoliv nějaký podnět, komunikujeme přes e-mail a řeším to. Do Liberce jezdím pravidelně jednou za měsíc, ale v poslední době i častěji, protože když se něco objeví, tak tam jedu pohovořit si s lidmi napřímo.
Teď jsem tam také měl během podzimu přednášky, protože jedna z věcí, kterou jsem doporučoval, jsou přednášky pro studující a pro pedagogy. O tom, co to je diskriminace, co je bezpečné prostředí a tak dále.
Jak podněty vyhodnocujete?
Když mi přijdou, tak vyhodnotím, o jak závažný podnět jde, a zmapuji ho. Pokud je méně závažný, sejdu se s těmi lidmi, vysvětlím jim mantinely profese, co je a co není za hranou.
Pokud by to bylo něco vážnějšího, navrhnu sestavit komisi, protože to nechci rozhodovat sám, to by neměl rozhodovat jeden člověk, ale komisionální posouzení odborníků a odbornic – psycholožka, právnička, někdo z univerzity a tak dále.
Pokud by se jednalo o opravdu závažný problém, tak je to otázka pro orgány činné v trestním řízení.
Existovala chatka, ve které občas někdo zmizel, popisuje napadená žena z Masarykovy univerzity
Číst článek
Spolupracujete i s jinou univerzitou?
Ne. Sice mě oslovilo více institucí, ale říkal jsem, že na to nemám kapacitu a nechci být profesionálním ombudsmanem. Dělám to proto, že se akademicky věnuji genderu a rovnosti a je to pro mě důležitý vhled do praxe, ale nechci se tím nechat zahltit.
Na liberecké univerzitě jste externě. Je to výhoda?
Na různých univerzitách je to různé, už ve zmíněné příručce jsme doporučovali, že je lepší být externí, protože potom je tam větší legitimita a důvěra studujících i zaměstnanců. Ombudsman tak není napojen na struktury instituce.
Velký problém s nahlašováním je, že studenti jinak nemají důvěru, neví, jestli není ombudsman třeba propojený s děkanem a že se jim nakonec nevymstí, když něco nahlásí.
Není pak problém s tím, že jako externí zaměstnanec nemusíte být univerzitním vedením tak respektovaný?
Mám pocit, že v rámci univerzity jsem respektovaný rektorem i děkany, berou mě jako partnera a nikdo moji pozici nezpochybňuje.
Definice sexuálního obtěžování
Jak je v Česku vnímáno sexuální obtěžování? A ví vůbec společnost, co do jeho definice spadá?
Myslím, že se to mění. Je to otázka generační, citlivosti lidí a jejich nastavení. Žádný obecný mustr na to není. Řekl bych ale, že poměrně dost dlouho tady přežívaly představy, stereotypy a mýty o sexuálním obtěžování. Ale mýtů, které souvisí třeba s domácím násilím či se znásilněním, je u nás plno.
Určitá generace, možná bych to i specifikoval na starší lidi, to nevnímá tak urgentně jako mladší lidi, což je také vidět na aktivitách studentek a studentů. Řada pedagogů si zvykla na způsoby interakce se studenty, na určité způsoby přednášení, které už dnes nejsou přijatelné nebo tolerovatelné.
Feri jde k soudu, trvá na nevině. Pro ty ženy to byly dva roky pekla, shrnují reportéři
Číst článek
Můžete být konkrétnější?
Třeba sexuální vtipy během výuky. To v českém kontextu není úplně vzácná věc. A je to už něco, co konstituuje sexuální obtěžování v jeho širší definici. Problém v Česku je, že hodně lidí vůbec neví, co sexuální obtěžování je a spojují si to jen s těmi nejdramatičtějšími případy jako napadení nebo vydírání.
Poměrně dost lidí nevnímá jako obtěžování vytváření nepříznivého nebo nepřátelského prostředí, ve smyslu sexuálně laděných vtipů během výuky, který s výukou vůbec nesouvisí. Nebo nějaké poznámky.
A plno lidí také neví, že sexuální obtěžování není jenom o sexualitě, ale že v anglické definici „sexual harassment“ to sexual znamená sexualita, ale také pohlaví. Obtěžování na základě pohlaví. Když bude vyučující říkat ženám, vy se neučte matematiku, jste hloupé, ženy na matiku nemají buňky, tak už to konstituuje sexuální obtěžování. Vytváří to prostředí, které je nevhodné pro výuku a je nekomfortní pro danou skupinu.
Takový postoj má ale asi stále řada lidí…
Někdy je to otázka jen vysvětlení, že se doba změnila a je třeba změnit styl chování. Někdy je to hlubší důvod, třeba psychologický, kdy lidé mají potřebu takovéto věci dělat, aby ukazovali svou moc.
Když někdo systematicky obtěžuje studentky, jako to dělal s pacientkami Cimický, tak to není o tom, že má jiný standard, protože je starší, ale je to o tom, že to je prostě predátor.
Řekl bych, že ve starší generaci přetrvává více stereotypů. Mladší generace už je víc v kontaktu se světem, řada studujících cestuje ven a vidí, že na západních univerzitách se takové chování netoleruje, že tam jsou institucionální mechanismy, mají tam ombudsmany a tak dále. A když se vrátí, tak mají pocit, že i tady by se to mělo změnit.
Odkaz #MeToo
Zníte docela optimisticky, že by se v Česku takové chování nemuselo tolerovat…
Vezměte si třeba kauzu #MeToo. Když začali stíhat Harveyho Weinsteina, tak se přihlásily miliony žen, že se jich něco podobného týkalo také. Chlapi na to často reagovali překvapeně, že co to má být.
‚Přisedl si a dal ruku na moje stehno.‘ Po stížnostech studentek opustil libereckou univerzitu další pedagog
Číst článek
Český kontext byl specifický, tady začala parta starých chlapů psát články ve smyslu, že je to hysterie, ženské si vzpomněly po 30 letech, jsou to zlatokopky a takové kecy, které svědčí o tom, že vůbec neví, jaká je psychologie oběti. Ale také to svědčilo o tom, že se svým způsobem snažili bránit své teritorium a svou moc.
#MeToo tady neproběhlo jako na Západě, nějaký ohlas ale mělo. Pak přišly případy jako Cimický, u kterého také když přišla se svědectvím první herečka, tak jí skoro nikdo nevěřil. Najednou ale byla druhá, třetí, dvacátá. Jakmile je to víc lidí, tak už lidé začínají věřit.
Když se vrátím ke své pozici ombudsmana, právě proto je důležité, aby se studentky ozývaly.
Dá se čekat, že ještě vyjdou na povrch další případy jako teď ten nejnovější na liberecké univerzitě?
Určitě. V české společnosti je toho tolik, že se musí začít čistit. Případů už je dost a ještě jich nejspíš bude víc.
