Severokorejci se bojí smrti, i když jim slibují, že díky svaté trojici vůdce-strana-lid mohou žít věčně. Nová víra se bortí, ale dávná přežívá. A za dlouhých zimních nocí ožívají duchové v zásvětí i tisíciletí stará úcta k předkům, vzpomíná na tajemství posmrtného života v KLDR Severokorejec Pak I-sung. Čtenáři serveru NK News se přeběhlíků ptají na život v KLDR. Vybíráme jednu z publikovaných odpovědí.

Seriál Pchjongjang 7:30 28. listopadu 2017 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

„Strach ze smrti je univerzální: bojí se jí všichni a Severokorejci na tom nejsou jinak. Je ale pravda, že naše chápání smrti a diskuse jsou v něčem jedinečné.

Náboženství odjakživa nabízí lidem cestu, jak tenhle strach ze smrti překonat. Severní Korea na to jde maličko jinak: přes víru ve 'skupinu s jediným sdíleným osudem'.

Vůdce, strana, lid: trojjediné nesmrtelné

Co to znamená? Tahle víra káže, že vůdce, strana a lid jedno jsou - a že sdílejí společný osud, který trvá věčně. Proč? Protože tři prvky, které tuto jedinou skupinu tvoří, jsou nesmrtelné.  

V prvé řadě vůdce - nesmrtelná entita. Říká se, že Severokorejci dokážou recitovat fráze 'Velký vůdce Kim Il-sung (v zavedené české verzi Kim Ir-sen, pozn. red.) s námi žije věčně' nebo 'Velký Kim Čong-il žije věčně' jako verše z bible. Indoktrinace nám je vtiskne do mysli.    

Neumírá ani druhá složka skupiny, vládnoucí (Korejská) strana (práce). Uvnitř sebe samé prochází opakovanými cykly smrti a znovuzrození, ale jako celek přetrvává. A z podobných důvodů žije věčně i třetí složka - lid. Tudíž je nesmrtelná celá trojjediná skupina.

Další zásadní věc: politický život občana se pokládá za cennější než jeho fyzický život. Fyzický život totiž omezuje lidská délka dožití, ale politický život můžete prodloužit - anebo naopak zkrátit.

Tak třeba pokud se někdo zaslouží o vůdce, stranu a lid, 'skupina se společným osudem' ho za to odmění věčným politickým životem. Umožňuje to nesmrtelná podstata skupiny: věčný politický život je navždy zapsán v nesmrtelné paměti vůdce, strany a lidu.

A naopak když někdo spáchá čin, jímž vůdce, stranu a lid poškodí, tak tím svůj politický život ztrácí. Fyzicky sice dál žije, ale bez politického života nemá větší hodnotu než mrtvý člověk.

Podle této logiky jsou přeběhlíci, jako například já nebo diplomat Tchä Jong-ho, politicky mrtví. (Tchä Jong-ho je bývalý náměstek velvyslance KLDR ve Velké Británii, který loni spolu s rodinou uprchl do Jižní Koreje, pozn. red.) V okamžiku, kdy zběhnou na druhou stranu barikády, upadají do vegetativního stavu.

Otřesené sloupy víry

Otázka zní: opravdu tomu Severokorejci věří? Myslím, že z větší části ano. Když slyším o lidech, kteří se vrhají do hořících domů, aby zachránili portréty vůdců, vidím, že tahle propaganda pořád zabírá.

Přesto se základy téhle víry otřásají. Než Kim Il-song zemřel, neměla tahle teorie hluchá místa. Kdybyste poslouchali lidi, kteří žili v Kim Il-songově éře, zjistili byste, kolik jich věřilo, že je vůdce nesmrtelný. Některé lidi dokonce zabil šok, když se o jeho smrti dozvěděli.

Tenkrát (v roce 1994, pozn. red.) se klíčový předpoklad 'skupinové' víry začal otřásat. Kim Čong-il se však zvládl přizpůsobit okolnostem a dokázal zabránit úplnému rozkladu. Kim Il-songa uchoval v Paláci slunce Kumsusan (mauzoleum, kde spočívá nabalzamované tělo Kim Ir-sena, pozn. red.) a logiku vůdcovy nesmrtelnosti utvrdil tím, že se sám stal vůdcem.

Jenže pak Kim Čong-il zemřel a moci se chopil Kim Čong-un. A nemůžu si pomoct, ale od té doby se prasklina ve víře ještě zvětšila. Lidé, kteří chtějí překonat strach ze smrti dnes, se čím dál častěji vydávají jinými cestami.

Cesta duchů do podsvětí

Posmrtného života se přímo dotýkají například duchařské příběhy, které jsou v Severní Koreji hodně oblíbené, jakkoli se to režimu nelíbí a odsuzuje je jako báchorky a povídačky.

Když jsem byl malý kluk, tyhle historky nejčastěji vyprávěli staří lidé a já je strašně rád poslouchal. Zima je v KLDR dlouhá a světla málo (kvůli omezení elektrického proudu, pozn. red.). Staří lidé toho beztak moc nenaspí, a tak si za takových zimních nocí dělají radost jinak: brzy se navečeří a pak se schází u jednoho z nich doma, sednou si na vyhřívanou podlahu ondol a až do rozbřesku si vyprávějí.

Bohaté Severokorejky vládnou penězům i taxíkům. Řidičák nepotřebují, stačí jim sedadlo spolujezdce

Číst článek

Jejich příběhy o strašidlech mě vždycky fascinovaly, i když jsem po nich měl noční můry a bál se chodit potmě domů. Ale stejně jsem se druhý den ve škole nemohl dočkat, až je převyprávím spolužákům  - a někdy jim neodolal ani učitel. A někdy si ani učitel nemohl pomoct a poslouchal.

Dnes už vím, že logika a prvky těchto příběhů úzce souvisejí s náboženstvím, které je základem posmrtného života.  

Ze všech těch příběhů si nejlépe vzpomínám na tenhle. Stalo se to ve městě poblíž toho mého, kde žili dva lidé, oba jménem Ri Il-nam. Jeden chodil na základní školu a ten druhý už se dávno přehoupl přes šedesátku.

Za jedné zimní noci se děti proháněly na bruslích po zamrzlé řece, mezi nimi i malý Il-nam. Zničehonic se pod ním probořil led a on zmizel pod hladinou. Děti kolem viděly, co se stalo a dospělí se hned pustili do jeho záchrany, ale nemohli ho najít. Teprve po asi dvaceti minutách řeka malého Il-nama kus dál po proudu vyplavila.

Rychle ho vytáhli z vody a přenesli domů. Tam se Il-nam probral a začal vyprávět, co se mu v bezvědomí zdálo. Řekl, že se dostal do podsvětí a mluvil s jeho králem.

Král podsvětí si prý Il-nama prohlédl a podivil se: ‚Jak to, že vypadáš tak mladý, když jsi starý?‘ Il-nam se tak bál, že nebyl schopen slova, ale jeden z poslů, kteří ho do podsvětí zavedli, opatrně zamumlal: 'Je mu jenom dvanáct.' Nato král vykřikl: 'Což jsem vám neříkal, abyste mi přivedli 63letého Ri Il-nama?! Okamžitě to napravte!'

A králův výkřik mě vzbudil, řekl malý Il-nam.

Přesně v tu chvíli, jak se pak lidé dozvěděli, 63letý Ri Il-nam zemřel.

Těžko říct, co je na té historce pravdy. Ale podsvětí, které to dvanáctileté dítě popsalo, se velmi podobá tomu, co učí buddhismus. Takže ať už s tím příběhem přišly děti nebo si ho vymysleli dospělí, znamená to, že si posmrtný život nějak představovali.

'Táhni k čertu!'

Mimochodem, mezi Severokorejci není neobvyklé ani dělení posmrtného života na ráj a peklo - stejně jako to dělá křesťanství. Dokládají to i každodenní fráze. Stává se, že když se něco jednou za čas zadaří, řekne se 'Tohle je ráj!'. A jindy slyšíte 'Táhni k čertu!', když někdo někomu nadává.

V Pchjongjangu kdysi křesťanství kvetlo, přezdívalo se mu „Jeruzalém Východu“.  Možná se i právě tahle doba podepsala na dnešním jazyku Severokorejců.

Nicméně ze všeho nejvíc v životě Severokorejců zakořenila konfuciánská tradice, pěstovaná přes 500 let. (Konfucianismus jako státní náboženství zakotvila poslední královská dynastie Čoson, která Koreji vládla od konce 14. století do roku 1910, pozn. red.) Kult předků a vnímání posmrtného života jdou ruku v ruce. S konfuciánským pohledem na život po smrti se mezi Severokorejci setkáte nejčastěji.

A kromě toho jsou samozřejmě i tací, kteří existenci posmrtného života zcela odmítají.“

mls Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít