Belgii a Španělsko pojí staletí společné historie. Asi nejvýznamnější španělský panovník, císař Karel V. se narodil v belgickém Gentu a vyrůstal v Bruselu, kde je po něm ještě leccos pojmenované. Na jeho syna Filipa II. už Belgičané tak rádi nevzpomínají. Za jeho vlády vypukla krvavá válka, která sice přinesla nezávislost sousednímu Nizozemí, vykoupená ale byla i z pohledu dnešních otrlců obrovskými masakry.

Jeden takový připomněl během uplynulého víkendu starosta Antverp Bart de Wever. Před 441 se toto město na severu Belgie stalo obětí „Španělské zuřivosti“, jak se přezdívá několikadennímu plenění a vraždění španělských jednotek. De Wever toto výročí připomněl nejen jako historické memento, ale především jako zcela aktuální politický vzkaz.

Belgický politik je totiž současně lídrem strany vlámských nacionalistů N-VA, která podporuje katalánské separatisty a sama má v programu jako dlouhodobý cíl nezávislost Vlámska. Právě kvůli setkání s vlámskými „bratry“ údajně původně minulý týden Puigdemont s kolegy přijel a už v Belgii zůstali.

Oficiálně se do Bruselu vydali, aby katalánské téma dostali na unijní půdu, třeba známý belgický komentátor Jan Segers je ale přesvědčen, že si místo svého exilu vybrali právě kvůli Vlámům.

Asi nelze sesazené katalánské činovníky úplně podezírat z „vývozu revoluce“, na druhou stranu není názor belgického novináře bezdůvodný. V žádné jiné evropské zemi by se jim nedostalo takové podpory jako právě v Belgii, a to na nejvyšších místech. N-VA řídí nejen bohaté Vlámsko, ale je také členem federální koalice. A její zástupci – v rozporu se snahami o neutralitu frankofonního premiéra Charlese Michela – své preference ve sporu o Katalánsko horlivě veřejně demonstrují.

Vše odstartoval státní tajemník pro migraci a azyl za vlámskou stranu Theo Franken, když prohlásil, že by Puigdemont a spol. mohli v zemi dostat azyl. Belgie skutečně udělení azylu občanům EU umožňuje, pokud jim jsou doma odepřena jejich základní práva. Franken tak nepřímo zpochybnil právní stát ve Španělsku.

Následně vicepremiér a ministr vnitra Jan Jambon kritizoval věznění bývalých členů Puigdemontovy vlády a vše završil de Wever připomínkou frankistické minulosti španělských vládních lidovců. Touto provokací nebyl úplně originální. Krátce před ním španělského premiéra Rajoye k diktátorovi Francovi přirovnal šéf belgických socialistů a expremiér království Elio Di Rupo.

Současný předseda vlády Michel se tak ocitnul rovnou ve dvou ohních. Z jedné strany dští síru Madrid kvůli vyjádřením Michelových koaličních partnerů, víc ho ale nejspíš pálí to, že mu začíná doutnat půda pod nohama i doma. N-VA vstupem do vládní koalice uložila své separatistické cíle k ledu. S příchodem katalánských činitelů se ale vlámští nacionalisté výrazně aktivizovali a v poslední době není v Belgii slyšet skoro žádné jiné politiky.

Za necelý rok a půl se přitom v zemi mají konat volby – pokud do nich vůbec křehká vládní koalice kvůli současnému napětí vydrží pohromadě. Michel ujišťuje, seč mu síly stačí, že Belgie žádné krizi nečelí. Už i někteří poslanci ale veřejně mluví o tom, že Katalánsko není jen španělským problémem, ale i belgickým. A pokud Vlámové oživí své dávné touhy po samostatnosti, může mít unie druhé Katalánsko přímo ve svém srdci.

Filip Nerad Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít