Když ztrácíme tvář
Zvláštní vlastností těchto dní je rychlá proměna řady jistot, a také snadnost, se kterou tyto změny přijímáme. Třeba ztráta tak běžné věci, jako je pohled do lidské tváře. Podle neurologů se naše vnímání od narození formuje pozorováním tváří, bez této zkušenosti bychom byli jiní. Ovšem nejen mozek jednotlivců, i naše společná kultura je přizpůsobena tomu, že si vzájemně vidíme na tvář, ústa, oči nebo bradu.
Autoři detektivních a hororových filmů rádi používají účinek, který na nás má osoba bez tváře, i kdyby to byl jen muž v motocyklistické přilbě. Zakrytá tvář obvykle znamená nebezpečí. Asi se tím dá vysvětlit alergická reakce západních lidí na burky a nikáby v ulicích Paříže nebo Bruselu.
Odmítnutí ukázat tvář není chápáno jako projev zbožnosti, ale jako pokus odepřít druhému kontrolu nad tím, kdo jsme, co si myslíme, jak cítíme. Vlastně je to urážka, osobní, ale i politická – neochota sdílet s ostatními symbolický společný prostor.
Za rouškou
Ve Francii se v této souvislosti objevil pojem „vivre-ensemble“, společné žití, existování dohromady. Soubor lidí, kteří si nevidí do tváře, není společenství, ale nahromadění osob. Západní koncept společného života je – alespoň ve své ideální formě – založen na primárnosti našeho lidství, nikoli příslušnosti k pohlaví, rodině nebo jiné skupině. Bližní je ten, o jehož smýšlení se můžeme přesvědčit, dokonce, i když to není smýšlení přátelské.
Tato představa o obci, prostoru, který společně sdílíme, se náhle rozpadla s tím, jak jsme si přestali vidět do tváře. Zatím to vnímáme pozitivně, v tomto okamžiku ještě platí, že kdo si bere roušku, dává tím najevo, že je připraven podílet se na společném cíli, totiž ochraně před nákazou – je to vlastně ono „vivre-ensemble“, společné žití.
V tyto dny dokonce nad pocitem cizoty a ztráty kontroly převažuje jakési pobavení, skoro karnevalový pocit. Můžeme poměřovat um, s nímž si lidé spíchli to, co nedostali od úřadů, nebo se zasmát nad vzory, které jsou lidé ochotni nosit. Jsme v tom společně, přinejmenším dočasně.
Strážníci v Trutnově hlídají, jestli lidé nosí roušky. Rozdali pokuty a chtějí přitvrdit
Číst článek
Jenže co když se ukáže, že roušky budeme muset na ulici, v obchodě nebo autobuse nosit ještě měsíce? Nebo roky? Nebo vždy od podzimu do jara? Přestaneme o tom přemýšlet? Ztratíme citlivost vůči ztrátě kontroly nad svým okolím? Anebo si naopak vypěstujeme zvýšenou citlivost vůči pohybům těla, výrazu očí a hlasu?
Na vlastní tvář
Otázka zakrývání tváře byla v evropské debatě spojena ještě se zcela jinou sférou života, otázkou bezpečnosti. Policie si stěžovala na to, že při násilných demonstracích nebo fotbalových rvačkách nevidí pachatelům do tváře, a není tedy možné je stíhat. Zakrývání obličeje je tak v některých případech i zakazováno.
Toto téma navíc dostalo v poslední době jiný náboj. Z Číny neimportujeme jen viry, roušky a spotřební zboží, ale i technologie na sledování veřejných prostorů a myšlenku masivní elektronické kontroly. Ta je potenciálně nebezpečnější než nikáby. Tyto dva fenomény, totiž kontrola společnosti prostřednictvím nejsnáze identifikovatelné části těla a právo občana chránit se v éře vracejících se epidemií, se utkají. Který asi zvítězí? Možná to předznamenává konec jedné podoby „vivre-ensemble“.
Smáli jsme se „přecitlivělým“ východoasiatům a jejich rouškám nošeným i v ulicích Českého Krumlova. Teď už jim rozumíme trochu víc a jdeme v jejich stopách. Prožíváme vlastně velký experiment na vlastním těle, nebo možná na těle společnosti. Vlastně na její tváři.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Spor o výpověď bez udání důvodu může potopit vládní koalici
Jiří Pehe
Jak občanská sbírka zachraňuje pověst Slovenska
Kamila Pešeková
Penze – boj o reformu, která ještě není
Petr Holub
Naše ‚umčo‘ ve veřejném prostoru
Petr Fischer