Nápadů, jak „zastavit toho šílence“ a „zachránit Rusko“, tehdy padla spousta. Ale žádný z nich nebyl ten pravý. Až z někoho z nás vypadlo: „A co když je východisko náboženské?“

Přehrát

00:00 / 00:00

Jan Machonin: Utrpení a ušlechtilé vášně pravoslavných kněží

Ale i tomu jsme se svorně vysmáli: Jaképak náboženské východisko v zemi, kde církev posluhuje státu, je nositelkou těch nejtmářštějších představ o světě a kde se religiozita proměnila v prázdný rituál.

A dál bylo jenom hůř: Nedaleko za Moskvou vyrostl megalomanský a odpudivý patriarší Chrám ruských ozbrojených sil, kde se začaly žehnat tanky směřující na Donbas. A s ohledem na ty, kdo se odtud vraceli v zinkových rakvích, zavedli kanonisté Ruské pravoslavné církve nový typ světce: „spravedlivého válečníka“.

Žízeň po pravdě

Od té doby se na tom zdánlivě nic nezměnilo… Ale právě že jenom zdánlivě. Proměny a posuny v ruském církevním prostředí totiž nejsou příliš vidět.

Posteskl si nad tím už v 70. letech 19. století spisovatel Nikolaj Leskov ústy protopopa Savelije Tuberozova, hrdiny své kroniky Až se hnou vody:

„Zdalipak víš, jaký život vede ruský pop, onen ‚zbytečný člověk‘, kterého podle tebe možná zbůhdarma povolali, aby přivítal tvé narození, a povolají ho znovu, opět proti tvé vůli, aby tě doprovodil do hrobu? Zdali máš ponětí o tom, že bídný život tohoto popa není chudý, nýbrž přebohatý na neštěstí a dobrodružství? Nebo si snad myslíš, že pro jeho popské srdce jsou nedosažitelné ušlechtilé vášně a že nepociťuje utrpení?“

Kdybychom to měli napravit, museli bychom asi začít ránem 9. září roku 1990, kdy byl cestou na bohoslužbu sekyrou zabit otec Alexandr Meň. O tom, zdali ho má na svědomí dosluhující KGB, nebo antisemité z řad ruských nacionalistů – otec Alexandr byl totiž židovského původu –, se dodnes vedou spory.

Jisté je, že se svou snahou vrátit do biblického výkladu Ježíše Krista jako člověka žíznícího po pravdě a do farností věřící, kterým není lhostejná nespravedlnost, mohl být trnem v oku leckomu.

Idea, která stmeluje společnost

Ale abychom se dostali k dnešnímu dni: 17. únorа byl zatčen kněz Grigorij Michnov-Vajtěnko, když se u Soloveckého kamene v Petrohradu chystal odsloužit zádušní mši za Alexeje Navalného. Byl převezen na policejní stanici, během výslechu se mu udělalo nevolno a přivolaná záchranka konstatovala mozkovou mrtvici. Nyní je už naštěstí doma a celkem v pořádku.

Petrohradská metropolie od nemocného kněze dala ruce pryč. Otec Grigorij podle ní „není duchovním Ruské pravoslavné církve a všechna jeho prohlášení a výzvy je třeba ignorovat“.

Formálně má pravdu: Michnov-Vajtěnko z ní totiž skutečně dávno přestoupil do Apoštolské pravoslavné církve, která se hlásí k odkazu „podzemní církve“ sovětského období.

Ale církevním hodnostářům ve skutečnosti nejde o formality. Otec Grigorij, podobně jako řada dalších dodnes praktikujících kněží, klade důraz na aktivně žité křesťanství a usiluje o zapojení laiků do života církve. Jeho farnost dnes mimo jiné provozuje rozsáhlou pomocnou síť pro ukrajinské uprchlíky.

A je tu ještě jeden obecnější moment, který mě vrací k té dávno pronesené úvaze o „náboženském východisku“: Po smrti Alexeje Navalného se svobodná část ruské společnosti pustila do boje za to, aby bylo jeho tělo předáno jeho matce a aby mohlo být důstojně pohřbeno. Zdá se, že v době, kdy všechna řešení selhávají, se liturgický obřad může stát ideou, která lépe než co jiného stmeluje společnost.

Autor je rusista a publicista

Jan Machonin Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít