V Řecku se snažili školy udržet otevřené do poslední chvíle. Když se nakonec školy rozhodla vláda uzavřít, vysvětlovala to následovně: Vzdělávací instituce jako školy a školky mají na svědomí přibližně jedno procento přenosu a nákazy covidem-19. Problém tedy není ve výuce, ale ve shromažďování rodičů, kteří děti do školek a základních škol vodí a zase je vyzvedávají.

Přehrát

00:00 / 00:00

Thomas Kulidakis: Obětování vzdělání budoucnosti národa a prokletí online výuky

Kupříkladu na Kypru zase pro změnu přijali přístup ad hoc. To znamená, že když se nějaká škola ukázala jako potvrzený zdroj nákazy, respektive když se v ní shromažďovalo velké množství žáků a učitelů, kteří přišli do kontaktu s nakaženými, přišlo dočasné omezení nebo přerušení výuky. Stalo se tak v podstatě jen ve dvou okresech.

I v době nejpřísnějších karanténních podzimních opatření děti do školy chodit měly. Kyperským úřadům se dokonce dostalo kritiky médií, že je absurdní zakázat lidem chodit ven a posílat děti do školy, protože jen naiva si myslí, že si pak nepůjdou skupinově někam hrát. Buď jak buď, v obou zemích se vláda snaží děti do školy dostat a dostávat.

Generace nedouků

Takové chování je celkem pochopitelné a stěží ho jde označit za hazardování s veřejným zdravím. K významným přenosům totiž podle tamních úřadů nedochází při výuce, ale hlavně mimo ni. Obecně je v případě zavřených škol hazardní něco jiného. Rodiče, kteří ještě musí pracovat, případně nemají čas nebo potřebné vzdělání a znalosti, nemohou školou povinným ratolestem vynahradit plnohodnotnou výuku.

Praktická výuka je pak spíš než cokoliv jiného parodie na vzdělávací proces, a to i na školách vysokých. Když jsem osobně byl svědkem, jak v online výuce budoucím archeologům ukazují na fotkách, jak se lepí starověké amfory dohromady, pomyslel jsem si, že když to tak půjde dál, budoucí archeology nebudeme cenit ani tolik za nález a uchování vzácných artefaktů minulosti, jako spíš za to, že nic nerozbili a nezničili. A pomyslel jsem si, že doufám, že takto nestudují na dálku i zedníci.

Boj s moderními technologiemi je další stránka věci. Už zlidověly vtipy na téma, že výuka nejen nižších ročníků často připomíná duchařskou seanci. Médium, nazývané vyučující, volá a volá jméno, které údajně společně s ostatními slyší a možná by ho i rádi viděli. Případně vyučující vyzývá, aby se druhá strana ozvala. I toho jsem byl svědkem. Popravdě jsem byl rád, že jsem měl šanci absolvovat vzdělávací proces ne online, ale v realitě, s možností patřičné interakce se spolužáky i vyučujícími.

Stoupenci nejpřísnějších opatření často říkají, že se vše děje v zájmu humanismu, ochrany ohrožených skupin, v první řadě lidí staršího věku. A mají pravdu, starší spoluobčany i jiné ohrožené je potřeba chránit. Není ale přijatelné obětovat v zájmu takovéto ochrany ty, kteří mají být budoucností nejen národa, ale celého lidstva.

Nikdo se zdravým rozumem a správným sociálním cítěním nechce, aby lidé umírali nebo byli nemocní. Je ale jisté, že málokdo disponující stejným nastavením ducha může souhlasit se zvyšováním šance, že nám vyroste generace nedouků. Takový osud by svým potomkům jistě neradi přichystali i nejstarší.

Školy mají být otevřené, protože vzdělání je motor lidstva po stránce vědecké i sociálně-politické. Vždyť i teď na poražení viru pracují lidé, kteří dříve museli něco vystudovat. Zavření škol je další cihla do zdi tmářství – jeho druhý extrém vystihla píseň skupiny Pink Floyd The Wall a stejnojmenný hudební film.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Thomas Kulidakis Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít