Ve filmové adaptaci Rudišovy Národní třídy dostává melancholický rváč víc ran, než rozdává

Hynek Čermák ve filmu Národní třída | Zdroj: Falcon

Smutný rváč Vandam z nenatočitelné monologické novely Jaroslava Rudiše ožívá v tragikomickém příběhu člověka, který kdysi dal svou ranou do pohybu dějiny a teď se o to nejspíš bude znovu marně pokoušet celý zbytek života.

Recenze Jižní město (Praha) Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

„V tom městě ztratíš se jako v lese. Domy jako stromy vysoký jsou, ani nejde představit si, že od nich někdo má klíče.“

Tak začíná píseň Vlci u dveří od kapely Umakart. Když se rozezní k závěrečným titulkům nového snímku Štěpána Altrichtera, asi nikoho nenapadne, že by k tomu malému sídlištnímu příběhu, který jí předcházel, nebyla perfektní znělkou.

Ten melancholický sídlištní pop, jak stejnojmenné album, ze kterého skladba pochází, nazvala kritika, přitom stál už u samého vzniku Národní třídy. Spisovatel Jaroslav Rudiš – tentokrát také v roli scenáristy – přiznává, že se jí nechal inspirovat, když psal svou monologickou povídku o jednom smutném rváči, jak mu sám říká. Později se z ní stala divadelní hra, novela a nyní i celovečerní film.

OBRAZEM: Smutný rváč a jeho náhradní syn jedí guláš. Začalo natáčení filmu Národní třída

Číst článek

Inspiraci v ní nicméně nachází i režisér Altrichter, když sídlištní pražské Jižní město rámcuje do podoby svébytného společenského celku, z jehož vysokých panelových domů tak rád uniká do lesa.

Uprostřed toho je Vandam (Hynek Čermák), místní ranař, který svou přezdívku dostal proto, že denně dělá stejně jako belgická hvězda akčních filmů Jean-Claude Van Damme 200 kliků. Na „Jižáku“ a zejména pak v hospodě Severka má zapuštěné kořeny tak hluboko, že byste mu je museli vyrvat násilím. To je přeci jenom i jeho preferovaný způsob řešení problémů.

Ztracený je jedno slovo, kterým by se tento Rudišův tragický antihrdina dal nazvat. Ztracený v realitě, v níž má na první pohled své pohodlné místečko, ale kde ve skutečnosti přežívá prostřednictvím opakovaných každodenních úkonů. Ráno cvičí. Jde do práce. Večer tráví v hospodě, kde posedává na stejném místě. Vede ty samé silácké řeči. Jeho chráněnec Psycho (Jan Cina) tupě přitakává. Lucka (Kateřina Janečková) čepuje pivo. U hracího automatu sedí Vietnamec a pouští do ruchu místnosti otravnou melodii.

Celá ta groteskní jednotvárnost už pouze doznívá ve Vandamově slovní litanii: „Valej do tebe, že je mír. Ale mír je jen přestávka mezi válkama.“

Kateřina Janečková ve filmu Národní třída | Zdroj: Falcon

Tragédie Vandamovy postavy má dva zdroje. Upíná se k minulosti, starým válečným konfliktům i osobním emočním šrámům. O ty druhé se postaral hlavně jeho otec, který za sebou nechal pár hrozných bonmotů a v synovi potlačené trauma, jenž se dá docela hezky změřit propadlinou ve střeše starého auta, kterou Vandam odmítá opravit. A pokud jde o současnost, často si své štěstí dokáže kvalitně pošlapat sám.

Je zosobněním prohlášení „nejsem rasista, ale…“. Neustále se v něm přou protiklady. Je to vzdělaný městský buran. V jednu chvíli hrozí nakládačkou, ve druhé spěchá na pomoc své milované Lucce. Kumpán v hospodě na jeho adresu prozpěvuje, že je národním hrdinou, protože tehdy na Národní třídě někomu vrazil a rozpoutal tím revoluci.

Národní třída

tragikomedie
ČR, 2019, 91 min
Režie: Štěpán Altrichter
Scénář: ,
Hrají: Hynek Čermák, Kateřina Janečková, Jan Cina, Václav Neužil, Jiří Langmajer

Hodnocení: 65 %

Současná situace v zemi ale Vandama znervózňuje. Frustruje ho, že se pro něj osobně nic nezlepšilo, jak se kdysi slíbilo a slibuje dál. A tak mrská do boxovacího pytle – levačkou za tu pravdu, pravačkou za tu lásku. Doufá přitom nejspíš, že kdyby snad o někoho mohl opřít pěst, že by se zase něco mohlo přihodit. Naštěstí zrovna v tu chvíli nakráčí do Severky úředník (Václav Neužil), aby předeslal zkázu Vandamova útočiště.

Skrz jeho monolog, který ve chvílích vypráví sám do kamery, se samozvanému pánovi tohoto pražského betonového hradiště dostane divák pod kůži. Nebude se mu nejspíš líbit, co tam najde. Faktem však zůstává, že i díky přispění Hynka Čermáka tenhle přehnaně vulgární a násilný chlapík dokáže vzbuzovat sympatie a lítost.

Melancholickou atmosféru snímku pak už pouze dokresluje kamera Cristiana Prirjola (s přispěním druhé kamery Jana Baseta Střítěžského) a hudba německé dvojice Reentka Dirkse a Clemense Poetsche.

Někomu bude vadit, že se Národní třída nepouští do hlubšího sociálního komentáře, což z Vandamovy charakterizace nabízí. Jiní ale možná, podobně jako já, budou spokojeni s tím, co Altrichter s Rudišem dokázali z té prakticky nenatočitelné monologické novely přenést do filmové mluvy. Malý příběh velkého hrdiny. Alespoň jeho vlastníma očima.

Snímek Národní třída měl premiéru 26. září.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme