Jinte Deprez, známý jako J. Bernardt z velmi úspěšné belgické kapely Balthazar, vydal letos druhé sólové album Contigo, které naživo představí 8. prosince v pražském klubu Futurum. „Když sami napíšete hudbu a pak ji i živě odehrajete, je to osobnější. Je to sice o pár úrovní níž než s Balthazar, ale v dobrém. Když hrajete v aréně, ztratíte prvotní spojení s divákem,“ popisuje sólové koncerty J. Bernardt v rozhovoru pro Český rozhlas Vltava.

Rozhovor Praha 18:16 26. listopadu 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Jde turné k vaší nové desce Contigo podle plánů, užíváte si ho?
Je to ještě lepší, než jsme očekávali. První album Running Days bylo okázalejší a elektroničtější, novinka je orchestrálnější a filmovější. A dalo by se říci, že trochu smutnější.

Smícháním těch dvou alb nikdy nevíte, jak se koncerty vyvinou. Ukázalo se, že to může být svým způsobem až slavnostní. Je to krásný mix a přesně to, co jsem pro sebe chtěl. Nechtěl bych smutná vystoupení. A dokonce to fanoušci i my jako kapela cítíme stejně. Mám z toho radost.

3:39

Český muzikant Michal Horák odehrál turné v USA. ‚V Chicagu jsme přidávali pět písniček,‘ říká

Číst článek

Máte čas se někdy podívat do města, kde hrajete, když jsou turné tak nabitá?
Záleží. Tohle turné je návratem ke kořenům. Jezdíme celý den v malé dodávce, dorazíme vždy tak akorát včas. Nemáme bedňáky, všechno si děláme sami. To znamená, že máme jen omezený čas na památky. Občas máme hodinu nebo dvě nazbyt, takže si město rádi projdeme.

Vypadá to, že si čas v dodávce dost užíváte.
Ano, to víte, čím více se kapela rozroste, tím spíš potřebuje velký autobus a celou partu zaměstnanců. A najednou se z vás stane diva. Takové rozmazlené dítě, které si nepamatuje, jaké byly hudební začátky. Sólové projekty vás tak trochu spojí s tím, kdo jste byl jako teenager. Jde jen o to odjet pryč a zahrát si koncert.

Což je asi dost rozdíl proti Balthazar…
Určitě. Já mám ten proces rád. Celé to prostředí je jiné. Sólový projekt je pouze moje zodpovědnost. Když sami napíšete hudbu a pak ji i živě odehrajete, je to osobnější. Je to sice o pár úrovní níž než s Balthazar, ale v dobrém, vůbec to nemyslím zle.

Když hrajete v aréně, ztratíte prvotní spojení s divákem. Preferuji menší kluby, kde doslova cítíte pot fanoušků. Je to pak sdílený zážitek, který mi po těch letech s Balthazar chyběl.

‚Osekat myšlenky‘

V roce 2017 vám vyšlo první sólo album Running Days. Byl jsem z desky tehdy velmi nadšený a mám velkou radost, že už má následovníka.
Myslím si, že sólový projekt je něco, co vám jako muzikantovi navždy zůstane, i když je náročné dělat oba najednou. Je těžké se rozejít sám se sebou (smích), ale myslím si, že každý projekt si říká o něco jiného.

Například Contigo je o mém rozchodu, a pokud to chci hrát s kapelou, musím osekat myšlenky tak, aby to nebylo tolik osobní. Vytvořit z toho skupinovou věc.

Je hezké mít sólový projekt pro vyprávění vlastního příběhu, podle sebe a bez jakéhokoliv kompromisu a jsem za to rád. Ale pak vám začne chybět kapela, tak uděláte pár nahrávek s ní. To střídání je pro mě přirozené.

Jaký je podle vás mezi alby Running Days a Contigo rozdíl? Předpokládám, že obě vznikala trochu v jiných souvislostech.
Určitě je. Tehdy to bylo tak, že jsem se snažil vyhýbat příliš velkému počtu lidí okolo sebe, protože jsem zrovna vystoupil z kapely. Chtěl jsem to striktně dělat sám. Bylo to docela osamělé období jen s laptopem. V tu dobu jsem dokonce měl úraz boku, protože jsem přespříliš hrál na kytaru.

Tak jsem nechal kytaru kytarou a koupil si pár syntezátorů. Na albu je to hodně slyšet, jsem to v podstatě já, objevující nový žánr a snažící se udělat něco naprosto odlišného. Takže je to hodně založené na smyčkách, rytmech a podobně. Díky tomu jsem našel něco, co jsem mohl prozkoumávat dál a přidat to i do Balthazar.

Deska Contigo bylo něco úplně jiného. Byl jsem totiž v brzké krizi středního věku a chtěl jsem kolem sebe mít lidi, takže jsem to dělal takovým tradičnějším stylem. Tentokrát mi spíše šlo o text, už jsem nechtěl sám sebe hudebně přetvářet, chtěl jsem ze všeho, co jsem v předchozích letech vytvořil, udělat skládanku a stvořit žánr, ve kterém se budu cítit sebevědomě natolik, abych na něj byl schopen nazpívat svoje texty.

Hudebně je to taková sbírka všeho, co jsem doposud vytvořil. Jako dítě jsem hrával na housle a chtěl jsem se s touhle mojí stránkou znovu spojit, takže i houslové obsazení je veliké. Je to taková tradičnější cesta jak napsat a nahrát album ve prospěch textu, protože první deska byla skládaná pouze na laptopu.

V jednom z rozhovorů jste říkal, že v albu Contigo jde o jakýsi soundtrack k celému rozchodovému procesu.
Ano je, je to série deseti monologů k mojí ex podpořené spoustou filmové hudby pod nimi.

Také jste řekl, že jste inspirován Ennio Morriconem, ale dokonce i Royem Orbisonem.
Jako dítě většinou nenávidíte hudbu, kterou si pouští vaši rodiče doma a rebelujete proti ní. Moji rodiče si během mého dětství hodně pouštěli Ennia Morriconeho a Roye Orbisona. Zejména o Orbisonovi jsem si říkal, že není vůbec „cool“, vždyť je přece na světě spousta dobrých rockerů.

Dva bývalí bubeníci kapely Bee Gees zemřeli jen čtyři dny po sobě. Bryonovi i Petersonovi bylo přes 75 let

Číst článek

Ale v dospívání se váš pohled úplně přetvoří. A dnes je to pro mne velmi zajímavý umělec s velmi zajímavým hlasem. Zpívá o různých věcech stylem, který mi z dnešního pohledu zase přijde „cool“.

To mě v procesu zpracování rozchodu inspirovalo jít do toho naplno, nesnažit se být obětí, ale spíše se snažit romantizovat to, co se mi dělo. Je to velmi lidské. Když jsem jezdil na výlety, Roy Orbison hrál v rádiu a já si nahlas zpíval všechny jeho texty, byl to takový můj parťák.

A Morricone? Já vždycky chtěl být kovboj, vyrůstal jsem totiž na hudbě spaghetti westernu. Spousta jeho tvorby je mou velkou inspirací dodnes.

‚Sebe-sabotáž a léčení‘

Pomohl vám nakonec celý ten proces psaní a nahrávání se s rozchodem vyrovnat?
Rozhodně! Celé to album sem napsal spíše pro sebe, ani jsem nemyslel na vydávání nahrávky. Když jsem byl mladší, protáčel jsem oči v sloup nad umělci, kteří takové věci říkali, ale když jste v takové situaci, je tomu opravdu tak.

Je to můj způsob vyrovnání se situací, takový balanc mezi sebe-sabotáží a léčením. Velmi mi to pomohlo. Zároveň neustále oddalujete ten proces zotavení, protože o tom stále zpíváte.

59:36

The Cure vydali nové album Songs Of A Lost World. Od prvního singlu se mluví o návratu do nejlepší formy

Číst článek

Přeci jen ale písně hrajete často živě, nedotýká se vás to příliš znovu a znovu? Nebo už jste od toho odpojený?
Rozhodné nejsem odpojený, jen se z toho stane něco jiného. Když jsem to album vydal, spadlo ze mě veškeré břímě. Napsal jsem jej pro sebe a jsem šťastný, že se povedlo. Nevím, jak bych to udělal jinak, ale na tom nezáleží, protože takhle jsem to potřeboval.

Pak přichází na řadu to, že si desku poslechnou i jiní lidé, kteří mají svůj vlastní příběh. Už se z toho nestává jen váš příběh. Vím, že to zní trochu zjednodušeně, ale to je magie celého alba. Koncerty teď působí spíše jako oslava celého procesu zotavení, cítíte větší propojení s posluchači.

Proveďte nás trochu vznikem alba Contigo. Slyšel jsem, že vznikalo dva roky a že jste napsal padesát písní, ze kterých se vybíralo.
Ano i ne. Když píšete desku, vždycky napíšete více písniček, než se na ni dostane. Proto jste na album pyšný, jsou to ty nejlepší skladby ze všech napsaných. Před tím jsem poprvé poznal kreativní blok. Je zvláštní pocit, sedět u piana a nic neleze ven. Po rozchodu začaly nápady přicházet a nabalovat se.

Po patnácti letech turné jsem se chtěl vrátit zpátky do společnosti a znovu s ní navázal kontakt. Dal jsem si rok pauzu a pak jsem rok a půl psal. Taky to je sedmé album v rozmezí čtrnácti let, takže každé dva roky jedno.

Nemělo komerční záměr, jediný záměr bylo dostat mě přes tuto fázi, což byla zase naprosto odlišná praktika jak uchopit konečnou lhůtu vydání. Dnes, již po vydání, jsem šťastný, že se to takhle stalo, protože je velmi upřímné. Je dobré si pamatovat, proč hudbu děláme.

Jak jsem již zmiňoval, první album Running Days jsme byli jen já a počítač. Tentokrát jsem chtěl mít kolem sebe jakýsi pugét přátel, kteří přijeli na pár dní, poflakovali se, ale zároveň dělali hudbu.

Mám spoustu kamarádů, hudebníků, takže v jednu chvíli píšeme písničky pro mě a chvíli zase pro ně. Je to tak méně zaměřené jen na jednu věc, což bylo přesně to, co jsem potřeboval.

Posléze jsme to s mým producentem Tobym a pár přáteli šli do studia nahrát živě, což jsem dlouho nedělal. Bylo to krásné. Najednou ta hudba začne žít, začnete v tom vidět ten pravý význam. V porovnání s osamělými Running Days, bylo Contigo kooperativnější.

‚Propojení s vnitřním dítětem‘

Kdybych měl zmínit jen jedinou věc, která mě na albu Contigo zaujala, budou to smyčcová aranžmá. Vy sám hrajete na housle. Jak často se k hraní na ně dostanete?
Dnes už na housle tolik nehraji. Když jsme nahrávali, tak jsem zase začal hodně trénovat, cvičil jsem každý den. Jako dítě odpromujete jako houslista v osmnácti letech, ale upřímně jsem nebyl nijak významně dobrý, proto jsem začal hrát na kytaru, která je mnohem jednodušší a bezpečnější.

Bylo jasné od dětství, že se budete věnovat hudbě? Jaké jste měl v tomhle ohledu zázemí?
Ani nevím, jako dítě se koukáte na svět a dotýkají se vás věci, co s vámi nějakým způsobem rezonují. Pro mě byla hudba něco, s čím jsem se cítil bezpečně.

V mém životě byla muzika vždy, ale moji rodiče si tolik hudby nepouštěli. Jako teenager chcete oslovovat holky, ale já s nimi moc neuměl mluvit, tak jsem začal hrát na kytaru v kapele, což se zdálo, že funguje.

Zejména se mnou rezonuje klasická hudba, proto jsem začal hrát na housle. Na aktuální desce je tolik smyčců, objevovaly se i na nahrávkách Balthazar. Myslím si, že je to způsob propojení s vnitřním dítětem, co snilo o tom, že uspořádá symfonický koncert a také můj způsob jak si splnit sen a prosadit smyčcové aranžmá na popových albech.

Společně s jedním dirigentem jsme šli za orchestrem, což je velmi působivý zážitek, protože pár demo verzí jsem nahrával já, nebo je vytvářel na počítači, ale sledovat orchestr, opravdu to slyšet – zejména první píseň Rio, ale i poslední píseň Free, která zní jako konec nějakého filmu. Poslouchat je ve studiu bylo opravdu silné.

Belgická scéna

Belgickou scénu sleduji a jsem vždycky fascinován kolik kapel a umělců se prosazuje mezinárodně. Jak ji vnímáte vy?
Je to pravda a jsem na to pyšný, ale pořád se to proměňuje. V dnešní, post-covidové době je to trochu těžší, je spousta kapel a všichni cestují, vydávají množství hudby, což je skvělé, ale zároveň je těžší upoutat pozornost.

V poslední době se hodně daří bruselské scéně či francouzskému rapu. Myslím si, že protože jsme docela malá země, nemáme na výběr než koncertovat v jiných zemích. Naprosto upřímně je u nás hodně kapel, které jsou velmi kvalitní, ale mají problém se prosadit v zahraničí.

A není tento problém stejný v celé Evropě?
Ano, je tu spousta neodhalených hudebních překvapení a neznámých umělců, což je dle mého názoru škoda.

Jsou pro umělce v Belgii dobré podmínky, ať už jde o vzdělání, možnosti prosazení se a další kariéry?
Rozhodně ano, nemůžeme si stěžovat. Nevím, jak to chodí v ostatních zemích, ale o Belgii se občas říká, že je to divná země v tom smyslu, že nemá velkou hudební tradici. Belgičané jsou takové neutrální bytosti v sevření větších zemí.

Používání AI rozděluje africkou hudební scénu. Důvod navíc, proč se bát, je kulturní apropriace

Číst článek

Často se stává, že nás porovnávají s umělci z velkých zemí, což nás staví do pozice, kdy se snažíte slepit vlivy například z Francie, Británie, možná Německa, do jednoho celku.

Když vyrůstáte v prostředí, kde je kolem vás hodně kapel, je krásné pozorovat jejich různorodost. Například rocková kapela není jen rocková kapela, ale má navíc vliv šansonu, použije „divný“ kontrabas a francouzsky rapovaný text na tím vším. Všechno je možné, myslím si, že je správné, když jsou kapely tak trochu vyhraněné.

Když se podíváte třeba právě na Francii, tam je výběr žánru spíše tradičnější a jednoznačnější. O to víc mám na Belgii rád to, že spousta kapel nezůstává pouze u jednoho žánru.

V tomto ohledu je velmi „zdravé“ zde vyrůstat, všechno je tu možné. Kdybych se narodil například ve Velké Británii, tak bych pravděpodobně dělal více generickou hudbu, ale těžko říci. Proto jsem rád, že jsem se narodil v Belgii.

Jaký je status umělce v belgické společnosti? Máte dostačující podporu a, řekněme, respekt?
Jako dnes všude musíme tak trochu bojovat za hodnotu našeho umění ve společnosti, zejména z ekonomického hlediska. Třeba období covidu bylo velmi smutné pozorovat, protože umělecká sféra byla právě ta první uzavřená. Bylo nám sděleno že „nejsme potřeba“ pro chod společnosti, což my sami víme, že není pravda.

Fanoušci Linkin Park se dočkali. S novou deskou a Armstrongovou v sestavě vystoupí na Rock for People

Číst článek

Potřebujeme hudbu a umění v našich životech. Bojovat za toto právo je čím dál tím těžší, ale myslím si, že jako umělci máme zatím dostatečnou podporu. I když jsme začínali, měli jsme podporu dostatečnou, jinak bychom si nemohli dovolit jezdit po světě. Dnes už to tak není, podpora se věnuje spíše mladším umělcům.

Co tedy můžeme čekat od vašeho vystoupení? Je setlist postavený na obou albech nebo je tam i něco dalšího?
Trvalo mi delší dobu, než jsem našel spojitost mezi oběma alby, než se mi podařilo správně poskládat kousky skládačky. Ale povedlo se a musím říct, že jsem nyní už velkým fanouškem našich vystoupení, máme dokonce i úplně nové skladby, které hrajeme.

Tyto koncerty jsou pro mě už pořádný svět J. Bernardta, jsem to zároveň já hrající na kytaru a zároveň silně elektronická taneční hudba. Jak jsem již zmiňoval, je to v podstatě oslava lidskosti a zvu všechny, aby přišli a stali se součástí tohoto celku.

David Pomahač Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít