Evropané mají lepší vkus. Američané si zase obraz z Ikey na zeď hrdě nepověsí, říká slovenský malíř
Jako malý do nánosů barvy na zdech starého domu na Slovensku vyškrabával postavy a kvítka. Podobné motivy se mladého slovenského malíře Roba Moonathe drží dodnes. Od loupání omítek, přes studium diplomacie v Praze, se dostal až do kalifornského San Francisca, kde se uměním začal živit.
Rob mě přivítal v jednom z bytů 16patrového bytového komplexu na neslavně proslulé Eddy Street uprostřed San Francisca. Stěny garsonky jsou už od dveří plné obrazů. Jen málokdo asi může říct, že mu i na záchodě visí obraz v hodnotě několika stovek dolarů.
Tykání
S Robem jsme si od první chvíle začali tykat, a proto je tak veden i následující rozhovor. Mluvili jsme česky i anglicky. Tykání je jasnou volbou i proto, že se v angličtině nepoužívá stejným způsobem jako v češtině.
Hned na první pohled mě fascinuje jejich barevnost a postavy, které vypadají, jako by jim chyběla kůže.
„Jsem umělec na volné noze, který studuje to, co může, ne kvůli titulu, ale kvůli tomu, co mi to dá. Snažím se najít inspiraci v životě, nehledám ve vymyšlených konceptech,“ odpovídá Rob na otázku, jak by sám sebe popsal v pár větách.
V bytě, kde žije s přítelem Radimem, to voní po vonných tyčinkách a ochranném laku na plátna. Usazujeme se na balkon plný květin, ze kterého jde vidět na střechy desítek barevných kalifornských domů. Rob trpělivě čeká, než zapnu diktafon a položím první otázku.
Co pro tebe znamená umění?
Pro mě jde o sebereflexi a taky způsob, jak za sebou zanechat nějakou stopu. Taky je to ale zkrášlení světa. To, že se někdo kouká na můj obraz a cítí přitom to, co já, když jsem ho maloval, je jako předání nějakého poselství.
Zkrášlení světa? V jakém smyslu?
Nesnažím se produkovat umění, které je esteticky škaredé. Někteří umělci tvoří i díla, která nejsou esteticky půvabná. Já se snažím dělat umění, které by si lidé rádi dali do svého obýváku a rádi by se na něj koukali. Možná to je v dnešní době klišé a staromódní, mezi všemi abstraktními malbami a úchylnými věcmi, ale tohle je moje cesta.
Moje vlastní autobiografie
Kdy se umění stalo tvojí vášní?
Profesionálně jsem začal malovat ve studiu, které jsem si zřídil na střeše domu mojí babičky. Byl to úžasný prostor s výhledem na lesy a spoustou místa. Ale za úplné počátky považuju to, když jsem jako malé dítě nehtem loupal omítku ze stěn. Ve starých domech bylo třeba osm vrstev barvy, takže jsem si začal hrát s vrstvami, vyškrabával různé postavy, kvítka, domy, to mi mohlo být tak čtyři, pět let.
Rodiče mi nechtěli dávat žádné pastelky, protože věděli, že to skončí jako nějaké graffiti. Proto jsem si hledal místa za skříní nebo postelí, kde jsem si mohl vyškrabovat, aniž by si toho někdo všiml. Před malováním to pak odsunuli a našli tam jakousi dvoucentimetrovou fresku. To byl asi začátek. Motiv odkrývání vrstev a filozofické pronikání do podstaty věci mi podle mě zůstal doteď.
Ve tvém díle je hodně surovosti, nahoty. Co pro tebe znamená zobrazovat lidské tělo bez zakrývání?
Když mi bylo asi 13 nebo 14 let, snažil jsem se malovat postavy s nějakým oblečením, ale brzy jsem zjistil, že to nemá vůbec cenu. Pokud chceš malovat postavy, figury, musíš je malovat nahé. Já je maluju téměř bez kůže. Na každou z postav se koukám jako na objekt, který stylizuju více méně do geometrických tvarů nebo svalů, které by se hodily na danou kompozici. Myslím si, že když člověk maluje postavu zahalenou do oděvu, není to to pravé.
Hraje pro tebe nějakou roli pohlaví?
Žádnou. Některé obrazy schválně maluju tak, aby člověk nevěděl, o jaké pohlaví jde. Pokud se nesnažím přímo zdůraznit konkrétní příběh ze života, tak maluju androgynní postavy.
Kde bereš inspiraci?
Někdy se zamyslím nad tím, co se v mém životě dělo. Ve svém smyslu je to moje vlastní autobiografie. U některých zakázek ale vyslyším přání ostatních. Když nevím přesně co malovat, stačí začít a štětec mě už nějak usměrní a plátno mi samo řekne, co na něm má být.
Z Košic přes Prahu až do San Francisca
Z Evropy ses přestěhoval do USA a hned do San Francisca. Jak tě to napadlo?
V Praze jsem potkal svého přítele Radima, který dostal pracovní nabídku v San Franciscu. Ze začátku se mi sem moc nechtělo, Amerika nikdy nebyla můj sen. Byl jsem vždy velký britofil a chtěl jsem cestovat, ale nikdy do USA. Nakonec jsem to ale zkusil a San Francisco je hodně evropské město, takže to tu miluju. Teď jsem tu už přes 3,5 roku.
Pomohlo ti to nějak v tvůrčí kariéře?
Je to opravdu inspirativní město, hodně příležitostí, galerií. Poslední dobou ale San Francisco trpí opravdu silnou gentrifikací, což je podle mě špatně. Informační technologie, startupy a Silicon Valley umělecké město zruinovaly. Teď spíš vystavuji v menších kalifornských městech a zahraničí, ale pořád to jde.
Jaké byly tvoje začátky tady?
Nejdřív jsem přijel na pracovní vízum a udělal jednu výstavu, na které jsem pracoval asi šest měsíců. Byla sestavená z šesti velkých pláten a odehrávala se na Market Street. Pak mi skončila víza a musel jsem zpátky do Prahy. Takhle jsem to udělal dvakrát, tři měsíce v San Franciscu, tři měsíce v Praze. Pak jsem se přihlásil na školu, přijali mě, takže jsem se přestěhoval nastálo.
Na začátku studia jsem začínal v ateliéru u jednoho profesora, který mi po konci semestru nabídl, jestli nechci být jeho asistentem. Teď pomáhám studentům s technikami. Ve svých obrazech používám hodně zlata, takže jsem třeba vyučoval zlacení, nebo impregnaci a další různé věci. Mám vlastní studio, přístup k plátnům a všemu, co potřebuji, což je úžasný.
Umělcem na plný úvazek
Zmiňoval si, že vystavuješ v USA i zahraničí. Kde lidé mohli vidět tvoje obrazy třeba v Česku?
V Česku jsem měl asi jen tři výstavy. Jednu jsem měl samostatně a na dvou jsem spolupracoval s dalšími lidmi. Na první to bylo s Janem Saudkem a na druhé s Yemim. Tam tančili jeho tanečníci, Saudek vystavoval zase plakáty.
Po jaké době si začal vystavovat v San Franciscu?
Měl jsem opravdu štěstí, protože jsem už asi druhý měsíc mohl vystavovat v galerii, která mě pozvala na základě přihlášky, kterou jsem posílal ještě z Prahy.
Můžeš to trochu podrobněji vysvětlit?
Poslal jsem přihlášku do místní galerie. Šlo o výstavu, která se konala pět měsíců po odevzdání přihlášek. Jako ukázky jsem použil obrazy, které byly ještě z Prahy, a já si je do San Francisca samozřejmě nepřivezl, takže jsem neměl vůbec nic.
Za dva dny mi přišla odpověď, že budu mít za čtyři měsíce výstavu. Takže jsem začal malovat jako blázen, namaloval jsem sedm velikých obrazů. Někdy jsem musel malovat na plátnech napnutých na dvě zdi, aby se mi to vůbec do bytu vešlo. Ale vyšlo to, udělal jsem první výstavu tady a omluvil se, že ty původní obrazy už nemám.
S čím ses poprvé v Americe prezentoval?
Byla to kolaborativní show sedmi umělců, která neměla žádné téma. Mě v tu dobu hodně zajímalo San Francisco, všechno bylo nové, fascinující. Takže obrazy inspirované městem a pak to byla dramata ze života. Na téhle výstavě jsem ale už ani fyzicky nebyl, protože jsem se musel kvůli vízům vrátit. Všechno to bylo legální, mohl jsem vystavovat bez problémů, ale nebyl jsem tam. Některé galerie ale umělce, kteří nemají zelenou kartu a stálý pobyt, ani nepřijímají.
Jak to funguje teď, co musí umělec dělat pro to, aby byl vidět?
Je to těžké, člověk by potřeboval asistenta, kterému by mohl věřit a který by posílal přihlášky do galerií. Je samozřejmě ale taky třeba pracovat sám na sobě.
Co znamená hlásit se do galerií?
Najdu si galerii a pošlu jim asi 30 stran různých dokumentů. Každá galerie chce ale něco jiného, takže je to třeba editovat. Hodně funguje třeba Čína, tam jsem vystavoval asi pětkrát. Nedaří se tam ale tolik malbám jako třeba printům, což je pro mě taky mnohem jednodušší na přepravu.
Amerika vs. Evropa
Jaký je rozdíl mezi tím, jak k umění přistupují Evropané a jak Američané?
Je to špatný, ale v Evropě, hlavně pak v Česku a na Slovensku, podmínky pro umělce prostě ještě nejsou tak příznivé. Nemůžu vidět, když si lidi koupí obraz z Ikey a pověsí si ho hrdě doma. Ničí to celou uměleckou kulturu a to, co Evropa po staletí symbolizuje. Američané to dělají také, spíš je to ale o tom, že chtějí pronajmout byt a potřebují ho rychle vybavit, tak koupí něco levného, aby tam nebylo prázdno.
Na druhou stranu si myslím, že v Americe je přijímána dost pestrá škála umění. V Evropě lidé mají pořád vytříbenější vkus. V Americe se prodá i úplná hovadina, jako třeba to, co prodává Jeff Koons za miliony. Ale lidi to kupují.
Evropané mají lepší oko a dokazují to i evropští umělci, kteří teď vedou na trhu. Jsou lepší, než ti američtí, a to tak bude pořád. Jde o to, odkud člověk pochází, z jaké kultury pochází.
Tvůj původ se v tvé tvorbě taky promítá?
Evropská škola malířů mi určitě hodně dala. Studoval jsem umění od základní školy, pak jsem maloval v italské Florencii, potom v Praze, San Franciscu, v Košicích. Myslím si, že ten kvalitní evropský umělecký základ mi dal hodně a doteď ho využívám. To, kde člověk vyrůstá, je taky důležité. Já jsem třeba vyrůstal v rodině, která kupovala pořád obrazy.
Jaké máš další plány?
Rád bych dál pokračoval a dostal se do Latinské Ameriky a Mexika. Myslím, že tamní lidi mají blíž k mému umění. Mají k němu blíž barvami, ale i motivy. Můj další sen je namalovat nějakou malou kapličku, klidně v Česku nebo na Slovensku. Chybí mi moderní návrhy kaplí, které nejsou jen o tom, že existuje nebe a peklo, ale jsou hlavně o pocitu klidu.
Angažované umění
Jsi věřící?
Věřím v Boha, ale nesouhlasím s mnoha věcmi, ke kterým se náboženství hlásí. Pořád si myslím, že je to instituce a firma. Jsem biřmovaný, křtěný, někdy jdu do kostela, popovídám si sám se sebou, ale nepotřebuji k tomu nikoho jiného. Právě proto si i myslím, že umění toho smyslu by pomohlo lidem, kteří tam nejsou jen kvůli náboženství, ale kvůli atmosféře a přítomnosti Boha.
Žiješ s mužem, to se podle mnohých s křesťanskou vírou neslučuje. Promítáš taková témata do své tvorby?
Moje výstava s Yemim se jmenovala Antibull. Dělal jsem ji v době, kdy se v Rusku podepsal zákon proti homosexualitě. Celá akce vznikla jako reakce na tuhle legislativu. Tehdy podle mě bylo důležité na to upozornit.
Jinak ale politicky angažované věci nedělám a ani nechci dělat. Přijde mi, že názor lidí mi stačí, nepotřebuju ho dávat ještě do umění. Plátno je tím potom nějak zatížené. Chci dělat lehké věci, víc pro radost a proto, aby to lidi potěšilo. Chci dělat věci, které bych si sám koupil a díval se na ně každý den. Měl jsem v hlavě třeba projekt, že bych namaloval obraz o Sýrii, ale nejsem si tím jistý.
Myslíš, že existuje důvod, abys tvořil s touhle angažovaností?
Určitě a podle mě i v mých obrazech jsou skryté věci jako diskriminace a nějaké malé problémy, ale jsou tam. Kdyby přišlo něco, na co bych chtěl upozornit, neměl bych problém. Člověk to ale musí cítit. Nejde to dělat na sílu. Necítím z toho pak upřímnost. I já mám soucit s lidmi v Sýrii, řeším Trumpa a Clintonovou, hlad v Africe, ale nemyslím, že by bylo správné promítat to teď do mých obrazů.
