Čerti a ztracené duše Josefa Váchala v litomyšlském Portmoneu. Dvě místnosti plné barevných symbolů
Josef Váchal a Josef Portman. Díky obraznosti a talentu jednoho a umanuté touze druhého vzniklo v Litomyšli fascinující dílo českého moderního umění. Ve zdejším domě zvaném Portmoneum naleznete dvě místnosti vymalované výjevy z fantaskního světa čertů a ztracených duší, s madonami i ukřižovanými a s odkazy na hinduistické svaté texty.
„Nejsou zde jen křesťanské výjevy. Josef Váchal se orientoval na hinduismus a buddhismus, cvičil jógu. Jsou zde i zednářské symboly nebo citát z Bhagavadgíty, která je součástí eposu Mahábhárata. Inspirovala ho i výstava Edvarda Muncha, která tehdy probíhala v Praze, a Váchal jí byl velmi ohromen. Takže křičící duše v očistci připomínají severský expresionismus,“ popisuje kurátorka Portmonea Hana Klimešová.
Výzdobu svého domu si u expresionistického malíře objednal sběratel umění, amatérský tiskař a městský úředník Josef Portman. Váchalovo dílo poznal a začal obdivovat v roce 1913 – nejprve si dopisovali, kontakty ale přerušila 1. světová válka a osobně se proto poprvé setkali až v roce 1919.
A od roku 1920 do roku 1924 už Josef Váchal pracuje na výmalbě dvou místností, které Portman obýval v litomyšlském patrovém domku se zahrádkou, nyní zvaném Portmoneum.
„Návštěvníci se někdy diví, proč jen dva pokoje. Je ale třeba si uvědomit, že v domě bydleli i rodiče a bylo od nich velkorysé, že mu v jeho pokojích dovolili takovou divočinu. A druhá část domů se pronajímala, takže Portman vymaloval, co mohl,“ vysvětluje průvodkyně z Regionálního muzea v Litomyšli.
Přátelí se s Putinem a má Warhola. Ukrajina mapuje umění v rukou Rusů, chce zabránit porušování sankcí
Číst článek
Umělec a pijavice
Váchal tehdy jezdil do Litomyšle rád. O tom svědčí i Cestopisák, aneb Vandrovní knížka dvou poutníků a jedné poutnice z roku 1921. Jde o ilustrovaný zápisník ze zhruba 140 kilometrů dlouhé čtyřdenní výpravy Váchala, Portmana a malířky a grafičky Anny Mackové, po smrti Váchalovy manželky jeho celoživotní družky.
Intenzivní a přátelský vztah obou mužů ale končí po roce 1924. Souběžně s dokončením výmalby Portmonea vydává Váchal svůj Krvavý román, ve kterém zkarikoval litomyšlského rodáka v postavě hraběte Portmona – narážka na portmonku, peněženku, byla záměrná.
„Pohádali se, oba byli dost složité povahy a ve zlém se rozešli. Když ho Portman žádal o opravy maleb, tak mu Váchal řekl, ať si to udělá sám. On už byl umělecky někde úplně jinde,“ přibližuje Klimešová.
Zlín zdobí další unikátní graffiti. Jsou na něm nadživotní portréty slavných zlínských osobností
Číst článek
Jak ale doplňuje Hana Klínková z Literárního archivu Památníku národního písemnictví, Portman nebyl jen sběratel, který by chtěl Váchala vytěžit: „On jeho dílo skutečně obdivoval. Chtěl mít všechno, ale neměl příliš peněz, které Váchal potřeboval – v jednom dopise napsal, že Portman byl pijavice, které se nezbavil.‘“
K definitivní roztržce došlo kolem roku 1927, kdy Portman bez dovolení použil Váchalovy grafiky a štočky. Pak už si občas jen dopisovali a osobně se potkali už jen jednou, po 2. světové válce.
Jak se podařilo vzácné malby na staré a nerovné omítce zachránit? Poslechněte si v záznamu pořadu.
