Čierná nad Tisou: Poslední pokus vyhnout se invazi, poslední polibky s Brežněvem

Na konci července 1968 chtěl československý reformní komunista Alexander Dubček přesvědčit sovětského vůdce Leonida Brežněva, že socialismus s lidskou tváří v Československu je ta správná cesta a Sovětský svaz z něj nemusí mít obavy. Oba vrcholní představitelé komunistických stran svých zemí se sešli 29. července na nádraží v Čierné nad Tisou na hranici Československa a Sovětského svazu.

Slovensko '68 Čierná nad Tisou Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Oba přijeli vlakem a jednali spolu tři dny. Československá delegace si pak tři týdny myslela, že jednání dopadlo dobře a reformy můžou pokračovat. Invaze ovšem ukázala realitu komunismu.

„Brežněv přijel po spojovací koleji na Ruské nástupiště,“ vypráví penzista Igor Tarbaj, který začínal v Čierné nad Tisou jako výpravčí. Ruské nástupiště ale železničáři používali mnohem dřív, a to kvůli širokorozchodné koleji, která tam končila. Z druhé strany vedla k perónu úzkorozchodná kolej.

Ohlídat si média

Nástupiště je dnes zarostlé, beton se rozpadává a je zřejmé, že tam vlak nezastavil mnoho let.

„I před padesáti lety bylo tohle nástupiště stranou, takže cestující ve vlacích netušili, co se tu odehrává,“ dodává Tarbaj, který se časem stal šéfem odborů, a právě jim patřila budova, kde se delegace scházely.

„Jednání bylo původně sice tajné, ale v Československu se to rozkřiklo, a i to dával Brežněv za vinu Dubčekovi, že si neumí pohlídat média,“ říká historik Miroslav Breitfelder ze Západočeské univerzity. Město bylo částečně uzavřené, všude hlídali policisté a delegace odjížděly na jednání do takzvaného Uzlového domu, což je odborářská budova naproti nádraží.

Jedna země, dva národy. Jaký byl rok 1968 na Slovensku? A jak místní na události dnes vzpomínají? To mapuje seriál reportáží od Ľubomíra Smatany pro Radiožurnál.

Ta je dnes vybydlená, léta nevyužívaná a jenom zaprášené stěny zdobí dvě mozaiky. „Brežněv s delegací nezůstávali v Čierné na Tisou, ale každý den se vraceli na Ukrajinu, a to i na oběd,“ připomíná historik Breitfelder.

Jednání mělo být původně krátké, ale protáhlo se na tři dny. S tím podle Breitfeldera nepočítala ani sovětská delegace, která si nepřipravila za hranicí žádné zázemí. „Vlak parkoval v tabákovém poli,“ říká historik, podle kterého  byla československá delegace sice doma, ale v nevýhodě.

„Sověti hráli přesilovku, KGB měla nádraží pod kontrolou, monitorovala telefonáty československých představitelů. Brežněv se naopak bez problémů domlouval s vůdci ostatních států Varšavské smlouvy.“

Třídenní jednání nakonec žádný zásadní výsledek nepřineslo, českoslovenští komunisté ale odjížděli mírně optimističtí.

Zašlá sláva

Čierná nad Tisou se stala na několik dnů jedním z nejdůležitějších míst v Evropě a kvůli schůzce získala o rok později statut města. „Brežněv tudy ještě jednou projížděl v roce 1971, podepsal se do nádražní kroniky,“ ukazuje zápis náčelník stanice. Velkoformátové fotografie, na kterých sovětského vůdce vítají pionýři a představitelé města, leží zaprášené ve sklepě Uzlového domu.

Samotné nádraží už také jen připomíná zašlou slávu. Přes celou stěnu je vymalovaný obraz vítězné Sovětské armády a sluce dopadá do haly přes leptané obrazy v oknech. Jsou na nich vyobrazené české a slovenské hrady a města. Provoz je tu minimální. Žena s malým synem si kupuje lístek na vlak, mluví maďarsky. „Brežněv? To já nevím, nejsem odsud,“ odpovídá se smíchem slovensky.

Pohraniční město Čierná nad Tisou vzniklo na močálech jako překladiště kvůli širokému rozchodu sovětských železnic. Tady se „převazovaly“, tedy překládaly ze širokého na úzký rozchod osobní vagóny s cestujícími a hlavně vagóny s uhlím a železnou rudou.

„Největší rozkvět zažilo městečko v 70. letech minulého století. Po roce 1989 nastal prudký útlum,“ říká primátorka Marta Vozáriková v kanceláři úřadu uprostřed malého sídliště z bytovek. „Stavělo se na zelené louce, a proto tu máme ulice v pravém úhlu jako v New Yorku,“ směje se primátorka, zvedne telefon a okamžitě přechází do maďarštiny.

Kolem nádraží se táhne rovina, kam oko dohlédne. Městečko je omšelé, zapadlé na východní hranici. Jedinou připomínkou setkání z konce července 1968 je nenápadná deska na odborovém domě. Jestli už v té době Sověti rozhodli o invazi, není ale podle historiků stále ještě jasné. Pravdu zatím skrývají dobře utajené ruské archivy.

Ľubomír Smatana Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme