Za zákuskem indiánek stojí Ind s černými koulemi
Sedím s přáteli a povídáme o všem, co nás napadne. Je chladný letní večer, střídavě poprchává a velký slunečník v roli deštníku je pravidelně rozevírán a zavírán, což na dobré náladě neubírá, ale možná to nějak vedlo k přesměrování hovoru na sladkosti, což je při takovém nenápadně nabíhajícím stresu běžné.
Dostali jsme se i k indiánkovi, takové té sladké klasice s tmavou čokoládovou polevou. V průběhu hovoru padla otázka: „Jak zákusek ke svému jménu přišel?“
DAGMAR HEŘTOVÁ
Foodblogerka a gastronomická žurnalistka, která pravidelně přispívá do tištěných a internetových periodik především informacemi o surovinách, jejich zpracování až po recepty. Na webu Tastejourney píše o jídle, nových trendech a dělí se o gastronomické postřehy z cest.
Tím se rozvinula smršť teorií počínající Kolumbem a končící současným trendem měnění názvů, které v dnešní politicky korektní době nemají co pohledávat. Po pár teoriích mi bylo jasné, že se úplné pravdy asi nedopátrám, ale pustila jsem se do toho a výsledek máte zde.
Když k indiánovi dostanete indiánka
Říká vám něco jméno František Mařík? Já osobně znám jenom Milana a Petra, ale tomuhle Františkovi se říkalo „Táta indiánů“. Vůbec to nebyl milovník původního severoamerického obyvatelstva, ke kterému se současné obyvatelstvo kdysi nezachovalo moc dobře. Byl totiž milovníkem motocyklů značky Indian, které byly spojovány pouze s gentlemany.
Byl to nejlepší obchodní zástupce americké značky a v Praze vybudoval Indian House, jeden z největších motosalonů v Praze – mluvíme o roce 1926. Během svého působení dokázal prodat přes 4000 kusů motocyklů.
Podle toho by měl žít v Praze stejný počet gentlemanů, což se mi nezdá. Dle mého jich tehdy bylo víc, bohužel v současnosti, byť má Praha o polovinu víc obyvatel, jich je asi méně.
Ale nechme stranou dobře vychované muže, je jich jako šafránu, a pojďme k jádru věci. František Mařík totiž zákazníkům předával hned dvě sladkosti. Jednou byl jejich indian, vysněný motocykl, a druhou byl indiánek na krásném tácku, vyzývající k zakousnutí. Prý byl v tomto motosalonu opravdu ke každé zakoupené motorce novému majiteli dán i slavný sladký zákusek.
Tento příběh nabízí vysvětlení, že indiánek ke svému pojmenování přišel díky motocyklu indian a jeho prodejci. Ovšem pravdu se už nedozvíme. František umírá usoužen na jaře roku 1948 poté, co mu komunisté sebrali živnost. Kolik takových Františků bohužel ještě bylo.
Ve hře je i kouzelník
Aby se nám to krásně zamotalo, rozhovor s přáteli pokračoval, z občasného deštíku se stal vytrvalý déšť, my se přestěhovali pod střechu a vytrvali v tématu. Dostali jsme se do Vídně a k legendárnímu vídeňskému koláči zvanému indianer. Popularitu získal v opeře, a to dokonce takovou, že někteří Vídeňáci přetrpěli představení, jen aby se mohli zakousnout do dortíku indianer.
Došlo k tomu tak, že když byl ředitelem divadla maďarský hrabě Pálffy, zaměstnal indiána, který v opeře předváděl své naučené kousky. Prý to byl opravdový Ind a na prknech, která znamenají svět, vystupoval coby kouzelník a akrobat. To však v našem sladkém příběhu nehraje žádnou roli. Důležité bylo, že Indova-indiánova vystoupení měla tak velký ohlas, že když měl kouzelník a akrobat narozeniny, chtěl ho pan ředitel překvapit.
Už za první republiky si lidé vyráběli zmrzlinu doma. Používali k tomu přístroj zvaný Zmrzlík
Číst článek
Požádal svého kuchaře, ať pro oslavence vytvoří speciální dezert. V kuchyni spatřila světlo světa koule ze sladkého těsta o velikosti pěsti, plněná šlehačkou a přelitá tmavou čokoládou. Když jsem však pátrala dál, došla jsem k poznatku, že místo koule z těsta šlo o dva kulaté piškoty, mezi nimiž byla šlehačka, přelití tmavou čokoládou se tentokrát shoduje.
Mám ještě jednu zaručenou historku, jak vznikl indianer. Místem děje je opět Vídeň a osoby a obsazení skoro podobné. To bylo tak, že v tom samém divadle, ve stejné době, tedy roku 1850, vystupoval hinduistický provazochodec, kterému Vídeňáci říkali indianer.
Zde poznamenám, že spisovatel dobrodružných románů Karel May byl v té době osmiletý a kdoví jestli nezačal psát indiánky až poté, co někde ochutnal slavný dortík. Přiznávám, že je to hrozná fabulace, ale to se už dnes nepotvrdí ani nevyvrátí.
Jsem zpět u provazolezce, který právě balancuje na laně uvázaném mezi dvě věže a rovnováhu vyrovnává dlouhou tyčí s černými koulemi na obou koncích. Ty černé koule nemají evokovat nic podezřelého, prostě jimi byla tyč pro vyvážení ukončena. Na jednom z představení byl i pan Krapf, podnikající v pekařství, se svou ženou Cilli. Ten neunesl, s jakým zájmem a zasněnýma očima jeho žena pozorovala provazochodce a jeho tyč s koulemi.
Druhý den ráno se Krapf neudržel a vyčetl ženě, že na indiána smilně zírala. Pekařka měla v ruce kousek těsta, mrskla ho po manželovi, ale jeho hlavu minula a těsto přistálo na pánvi s rozpáleným tukem. Těstová koule se smažením nafoukla, paní Cilli ji naplnila smetanou a namočila v horké tmavé čokoládě. Za nepodloženou manželovu žárlivost na truc nazvala svůj dezert indianer.
Pokud jste dosud nepostřehli zádrhel, tak jenom připomínám, že indiánek, respektive jeho základ, je z pečeného, ne ze smaženého těsta. Ovšem příběh si žije svým životem, a když nic jiného, je alespoň milý a úsměvný.
Do dějství však vstupuje i indická kobliha známá také jako indiáni se šlehačkou, což je zákusek připravený ze dvou vydlabaných polokoulí ze sušenkového těsta, mezi kterými je Crème Chantilly (vyšlehaná šlehačka, někdy s cukrem, někdy bez, dochucená vanilkou), meruňka a vše je přelité horkou čokoládou. Dezert má připomínat umělce z indického Madrasu, který roku 1820 hostoval ve Vídni.
Závěr je prostý, ničeho přesného se nedopátráme, ale místo činu je vždy Vídeň, hlavní postavou snědý umělec z Indie a výsledkem indiánek s tmavou čokoládovou polevou.
Ke slovu se dostává český indián
Skvělý zákusek s piškotovým základem naplněný sněhovou náplní (už ne šlehačkou či smetanou) a namočený v tmavé čokoládě je legendou. Já ho milovala už jako holka a jsem mu věrná dodnes, zvláště když se objevil na pultech různých řemeslných vyhlášených cukráren. Piškotu se říká bufler a používá se jako základ pod likérové špičky, ale hlavně pro indiánky.
Abychom se samou pýchou moc nenafukovali, srazím naše sebevědomí faktem, že podobnou pochoutku koupíte třeba na benzínové pumpě v Dánsku, kde se jmenují flødeboller, po našem smetanové kuličky, ale také černý princ, no, dánský cukrář aby se v tom vyznal. Ještě dodám, že se vršek posype kokosem nebo oříšky.
Kousek vedle, v Holandsku, má tahle dobrota název „negerzoen“, což znamená „černochův polibek“.
Nemohu vynechat Brity, Ašanty z Ghany, Čechy a indiánka. Britové území Ašantů kolonizovali a snad díky tomuto evropskému kontaktu se u nás indiánku místně říká „ašant“. Proč? Nepátrala jsem po tom.
Zřejmě půjde především o tmavou čokoládovou polevu. I když výraz „poleva“ je také nepřesný, protože hotový indiánek se při výrobě do čokolády ponoří, chcete-li, namočí.
Když jsme u té výroby, svým tvarem mi indiánek připomíná logo michelinských pneumatik. A pod stejnou značkou se restauracím udělují michelinské hvězdy.
Mango je údajně dílem úkladné vraždy i receptem na studenou mangovou polévkou
Číst článek
Podobný nárok by si ale mohli dělat i sousedé okolo nás, něco podobného našemu indiánkovi najdete v Německu a jmenuje se Mohrenkopf.
Při zachování dnes tolik požadované korektnosti jde o zákusek indiánek, nekorektně Mouřenínova hlava, která má stejný název i ve Švýcarsku, ale tam je to hrůzné pojmenování už vymazáno z cukrářských dějin.
Nám je to asi jedno. My svého indiánka nedáme, raději ho schroupáme. Přeji sladké letní dny.
