Glosa Pavla Maurera: Pes, kočka nebo morče na talíři? Naše planeta je plná rozporů
Představte si, že na vašem talíři je pes, kočka, prase, kráva, morče, had, nebo třeba žába. Jsou to zvířátka k jídlu, nebo jen na mazlení? Máme se na ně dívat v zoo, nebo v jídelním lístku? Jak to máte ve své hlavě zařízeno vy? A kdo má na naší planetě vlastně pravdu?
Jsou to stovky milionů hinduistů, pro něž je porážka posvátné krávy naprosté tabu? Nebo Arabové a Židé, kteří se nedotknou nečistého vepřového a jejich maso musí být vždy v úpravě halal nebo košer?
Nebo má pravdu miliardová Čína, kde si libují v konzumaci ovčích a rybích hlav a kde na jídelním lístku můžete občas najít psa i kočku, tedy typické anglosaské domácí mazlíčky? V čínské čtvrti v Londýně můžete za vitrínou některých restaurací mezi zavěšenými pekingskými kachnami občas zahlédnout i uzeného hlodavce větších rozměrů.
Věřte, že turisté si ho fotí raději než Big Ben, ale k jídlu si jej objedná pouze čínský labužník. Pak jsou tu obyvatelé osamělých ostrovů v Pacifiku, kteří běžně konzumují proteiny ve formě všemožného hmyzu. Vadí to snad někomu?
A pak třeba Peruánci, jejichž kuchyně patří v poslední době k nejpopulárnějším gastronomickým trendům, jejich typický národní pokrm jsou přece morčata. Milá, chlupatá zvířátka, která v Evropě chová kdejaké dítě ve svém pokojíku pro radost a na hraní.
Žabožrouti a géniové gastronomie
Je to tak těžké někoho soudit. Před pár dny jsem byl okukovat jeden korejský supermarket, kde mezi mořskými lahůdkami – chobotnicemi, sépiemi, ježky a živými humry, rybami nejpodivnějších tvarů – nabízeli také velké zelené žáby, jež donekonečna poskakovaly jedna přes druhou ve velkém teráriu.
Vůbec netuším, co by se stalo u toho rybího pultu, až si objednám půl kila žabího masa? Že by ty žáby přede mnou prodavač vykuchal a rozřezal, jako se to běžně dělá s rybou? Asi ano, co jiného? Jenže já jsem nenašel odvahu to vyzkoušet. Moje předsudky mi brání.
Je to zvláštní, že prasečí zabíjačka mi nevadí, se svým dědou jsem dokonce jako kluk pomáhal stahovat králíka, abychom pak utržili tři koruny za každou vyschlou chlupatou kůži. Ale nechat si před očima u řezníka zabít a naporcovat žábu, to fakt nedokážu. Ale pravdu nemám. Že by ji měli Francouzi, géniové gastronomie, kterým se hanlivě přezdívá žabožrouti?
Nevím, vím jen to, že naše planeta je plná rozporů a že je to zároveň přirozené, že každá kultura má své zákony. Kdo má právo soudit, jestli máme jíst hovězí, vepřové, hadí nebo psí maso? Já to tedy určitě dělat nebudu.
