‚Psychické problémy tu byly tabu.‘ Lidem ze Somililandu pomůže nová psychiatrická nemocnice
Psychické problémy byly ještě před několika lety v malé, dosud neuznané zemi na východě Afriky tabu. Přitom obyvatelé Somalilandu za posledních asi třicet let zažili válku, hlad, sucha, extrémní nezaměstnanost nebo pandemii koronaviru. Na kraji hlavního města teď vznikla nová psychiatrická nemocnice, která chce pacientům poskytovat stálou i ambulantní léčbu, odpovídající léky, ale taky terapie třeba i v mešitě.
Abdulkir je vysoký, štíhlý muž v modrém polo tričku. Usmívá se, klábosí s dalšími muži. Na první pohled nepůsobí, že by měl obtíže. Jenže má. A kvůli nim se dostal do nové psychiatrické nemocnice vzdálené asi patnáct minut jízdy po nezpevněné cestě z hlavního města Somalilandu – Hargeysy.
Válka, extrémní nezaměstnanost nebo hlad. To vše zažili obyvatelé afrického Somalilandu za posledních zhruba třicet let. Poznamenalo to psychiku části z nich
„Co jsem dělal, než jsem se sem dostal? Sedm let jsem učil technické obory na univerzitě v Hargeyse. Mou specializací je elektroinženýrství. Ale bylo to hodně stresující a navíc jsem začal mít problém se zrakem,“ říká.
„Tak jsem přestal s učením a skončil jsem jako čistič bot na ulici. Moje matka byla zděšená, když to zjistila, protože to ona platila moje studia. A tak jsem se sem dostal,“ vysvětluje.
Abdulkir je pacientem nové psychiatrické nemocnice na kraji Hargeysy teprve několik dnů. Společně s desítkami dalších mužů pobývá dopoledne na dvorku mezi několika přízemními budovami. Ty tvoří zatím jediné hotové oddělení – a sice to mužské, které se stará o 115 pacientů.
Prozatím jen jediný psychiatr
Na ně dohlíží tým vychovatelů a ošetřovatelů jediného místního psychiatra – doktora Issy Raage Cigaala. „Jsem tu jediný doktor, ale mám velmi dobrý tým, velmi pracovitý. I s pracovníky kuchyně je nás tu myslím dvacet,“ vypráví na příjmu. Ten tvoří poměrně velká potemnělá místnost s vyšetřovacím lůžkem a policovou skříní s léky.
„Rodiny sem své nemocné příbuzné přivážejí většinou v noci, protože jindy nemáme na vyšetření čas. Taky je sem může dopravit policie, pokud je někde zadrží. Nebo sem směřují z okolních léčebných zařízení, kterým se říká ilaaj, protože se o nás doslechnou,“ říká.
„Nejdřív je vezmeme sem, do téhle místnosti. Tady je vyšetříme a uděláme jim krevní testy, jestli nemají jiné nemoci jako třeba žloutenku nebo tuberkulózu. Po vyšetření je izolujeme na jednolůžkovém pokoji. Tam je často musíme stabilizovat, než je můžeme pustit k dalším pacientům. Bývají totiž často ve velmi špatném stavu, dosud neléčení, zmatení, výbušní,“ popisuje příjem Cigaal.
Po izolaci se pacient – pokud to dovoluje jeho stav – připojí k ostatním pacientům a dodržuje program s nimi. O něm mi lékař vypráví při prohlídce areálu. Nejdřív vstupujeme do jednoho z pokojů.
Cvičení, televize a mešita
Pak znovu vycházíme ven a jdeme k přístřešku uprostřed hotového pavilonu. „Tady můžou sledovat televizi – indické seriály, místní zprávy. Taky se tu učí, nebo tu máme společná sezení, kdy si povídají. Tady taky jedí.“
U televize zrovna sedí asi dvacet mužů, které ale víc než telenovela zaujala návštěva. Občas některý z nich mávne, nebo pozdraví salam alejkum.
Před budovou je dostatek místa pro protahovací cvičení. Součástí programu jsou i procházky. Jak lékař připomíná, mnoho místních pacientů jsou bývalí vojáci s dobrou fyzičkou. Jiní jsou zase dobří běžci, a tak rádi sportují.
Nemocnice má taky vlastní mešitu, která slouží nejen k modlitbám, ale i k terapiím. „Když se modlí, otevírají tím svou mysl a jsou přítomní tady a teď. Dokážou se pak soustředit na reálný svět. Mnozí z nich žili měsíce a léta v tom svém. Máme tu kolegu, který se je náboženskými cvičeními učí znovu soustředit na reálný život a na sebe samotné,“ dodává Isaac Raage Cigaal.
V budoucnu zde budou i matky s dětmi
„Tohle je náš standardní pokoj, kam posíláme pacienta, když už je stabilizovaný. Tyhle pokoje jsou pro deset až dvacet lidí. Tady je taky každé dvě hodiny chodíme kontrolovat,“ vysvětluje doktor Cigaal.
Místnost má dvě zamřížovaná okna, je žlutě vymalovaná a je v ní devatenáct postelí s dekami a jedna matrace na zemi. Žádné skříňky, žádné police, jen postele. Ale je tu čisto.
I když je areál psychiatrické nemocnice rozlehlý, zastavená je teprve sotva třetina. Po zbytku areálu oploceného vysokou zdí a žiletkovým plotem se prohání silný vítr nesoucí s sebou písek. Důvod vysvětluje lékárnice z Velké Británie a místní dobrovolnice Adna Ismailová:
Skládka v keňské Dandoře je jedna z největších v Africe. Na dvanácti hektarech odpadu žije asi 5000 lidí
Číst článek
„Teď tu máme jen mužské pacienty. Jsme ve fázi jedna našeho projektu. Fáze dvě bude výstavba budovy pro ženy a pro matky s dětmi, protože je tu velký počet žen trpících poporodními psychickými problémy. Ženy tady v Somalilandu mají hodně dětí. Začínají rodit velmi mladé, třeba v šestnácti sedmnácti letech a mají i deset nebo dvanáct dětí.“
Nemocnici zřídily ženy z diaspory, většinou z Velké Británie. Dohromady se daly v roce 2011 a původně je zajímala porodní a poporodní péče. Když ale provedly průzkum zdravotních potřeb lidí v Somalilandu, zjistily, že velké množství lidí trpí psychickými potížemi a nemocemi a že veřejně dostupná péče o ně není dostatečná.
V některých dosud fungujících zařízeních je i šest set pacientů s psychickými problémy, kteří dostanou tak možná tlumící léky. Ale nikdo s nimi nepracuje, nestanovuje léčbu, protože v zařízení chybí specializovaný lékař. Jiné vězní doma jejich vlastní rodina.
Doma – přikovaní ke zdi
„Výsledky průzkumu byly šokující. Nacházeli jsme lidi bez dokumentů, nikdo o jejich existenci nevěděl. Byli celé roky spoutaní. Asi si nedovedete vysvětlit, proč někdo připoutá milovaného člověka ke zdi. Ale zkuste si představit, jak by nemocný člověk bez léčby mohl být nebezpečný sobě a ostatním, kdyby utekl. Toho se příbuzní báli, nevěděli, jak stav svých blízkých řešit, a tak jednali takto,“ říká Adna.
Doplňuje, že problém psychických problémů byl ještě donedávna úplné tabu. Obyvatelé Somalilandu totiž musí za posledních zhruba třicet let čelit mnohým traumatům.
Pomočování nebo depresivní myšlenky. Dlouhodobý stres se podepisuje na stále více dětech
Číst článek
Zažili válku, potýkají se více než padesátiprocentní nezaměstnaností, častou podvýživou, nedostupnou lékařskou péčí, vysokou dětskou úmrtností, v posledních letech pandemií koronaviru.
Navíc je ve společnosti široce rozšířené používání khatu – rostlinné drogy, na jejímž žvýkání je závislých až 90 procent dospělých mužů a 20 procent dospělých žen.
„Já jsem studoval v Addis Abebě před hodně lety. Ale studia jsem nedokončil, protože jsem se začal zajímat o žvýkání. A najednou jsem byl závislý. To tu mám taky v kartě,“ vypráví Mohamed, zatímco se ostatní kolem dobře baví. V téhle nemocnici se ale ke khatu nedostane.
Jak lékárnice Adna říká, kdyby bylo zařízení v centru, neměli by zaměstnanci a dobrovolníci šanci pacienty uhlídat. Ústraní ale omezuje všechna nebezpečí a naopak nabízí prostor pro rozvoj prostředků a metod léčby nemocných lidí tak, aby se jednou mohli vrátit do společnosti a byli plnohodnotně její součástí.
