'Počkala, až Mengele otočí hlavu.' Poslední váleční hrdinové vypráví své příběhy
Riskovali život na bojištích i v domácím odboji, čelili represím a hrůzám koncentračních táborů. Pohnuté osudy pamětníků druhé světové války připomíná projekt Paměť národa. Tato unikátní sbírka uchovává příběhy stovek hrdinů, na které by se nemělo zapomenout.
„Některé z těchto lidí možná denně potkáváte a nenapadne vás, že ten stařík odnaproti sestřelil za války deset nepřátelských letadel, že ona babička na lavičce v parku rozšiřovala protinacistické letáky a že ta dvojice starých manželů se zasnoubila v terezínském ghettu," přibližuje Paměť národa svůj projekt.
Paměť národa je mezinárodní sbírkou vzpomínek historických událostí 20. století. Navštívit ji můžete v stejnojmenném online archivu. Na jeho budování se podílejí jednotlivci i organizace z Česka a dalších zemí. Hlavním koordinátorem je obecně prospěšná společnost Post Bellum, dalšími garanty jsou Český rozhlas a Ústav pro studium totalitních režimů. Databáze funguje od roku 2008.
Jde o sbírku vzpomínek pamětníků jejichž svědectví slouží ke zkoumání moderních dějin, ale i k přiblížení pohnutých událostí širší veřejnosti. Pomocí portrétů, videí i nahrávek tak Paměť národa skládá pestrou mozaiku minulého století.
'Báli jsme se všichni'
Jednou z pamětic, jejíž osud projekt zaznamenává, je i Vlasta Šedivá. Narodila se v roce 1921 a na začátku války ji jeden ze spolužáků zapojil do odboje.
Jako úřednice zaměstnaná v podniku Keramika tajně přepisovala texty do ilegálních tiskovin V boj a Rudé právo. Její přátele zatýkalo gestapo, které je mučilo a některé z nich popravilo, nikdo z nich ji ale neprozradil.
„Do kanceláře vtrhnul esesák. Zrovna jsem přepisovala texty do ilegálních novin. Jen tak tak jsem je stihla schovat. Blány s přepsanými texty jsem předala kolegyni na ulici. Pak ji zatkli! A to jsem teda měla strach. Báli jsme se všichni. Důležité bylo něco dělat. Němce každý nenáviděl, ale většina se přizpůsobila," líčí paní Šedivá jeden z nejdramatičtějších momentů svého života.
'Vážila jsem 35 kilo'
Pohnutý osud měla i Dora Pešková. Jako Steinová se narodila v roce 1921 v Karlových Varech do německé židovské rodiny. V září 1938 celá rodina město opustila a nakonec se usadila v Praze, kde žila především z podpory židovské obce. Následně byla Dora Steinová s rodiči deportována do Terezína a posléze do Osvětimi a Bergen-Belsenu. Po osvobození se nechala sestrou přemluvit k návratu do Československa. Tady ale jako Němka nedostala potvrzení o národní spolehlivosti a kvůli tomu pak nesměla studovat medicínu.
„Vrátila jsem se z koncentráku a vážila jsem 35 kilo. Takový tlustý úředník na magistrátu mi odmítl dát osvědčení o národní spolehlivosti. „Jste přeci Němka," řekl. Neměla jsem odvahu vysvětlovat, čím jsem v koncentráku jako Židovka prošla. Zkazil mi život. Dodnes návratu do Čech lituji."
'Bylo třeba jíst, ale co?!'
„Šli jsme v noci a spali přes den. Nemohli jsme poprosit o kousek chleba, protože by nás okamžitě udali na gestapu. Tak jsme na polích vyhrabávali zeleninu, umyli jsme si ji v potoce a to jsme jedli dva měsíce. Když jsme se dostali do Anglie, vážil jsem 42 kilo a měl jsem úplně zničený žaludek," vypráví Bernard Kobierski.
V šestnácti letech byl poslán na nucené práce k sedlákovi do Bavorska, ale dlouho tam nepobyl. S francouzským kamarádem se odhodlal k útěku a zamířil do Británie. Riskantní cesta přes Německo a Francii jim trvala dva měsíce. Putovali pouze v noci a živili se tím, co vyhrabali na poli. Na konci cesty Bernard vážil pouhých 42 kilo a v Anglii se musel nejprve zotavit v nemocnici. Potom absolvoval výcvik u tankistů. Bojoval ve Francii a v bitvě o Monte Cassino. Dvakrát byl raněn a v Británii vyznamenán válečným křížem.
'Žil jsem, abych chránil ostatní'
„Na prvním místě musel mít člověk štěstí, na druhém štěstí, na třetím štěstí, na desátém štěstí, až na jedenáctém nějakou vlastnost, která mu pomohla přežít. Já byl vytrénovaný skautingem. V koncentráku jsem si řekl, že žiju, abych pomohl přežít ostatním," říká Felix Kolmer.
V listopadu 1941 nastoupil do transportu mladých Židů, kteří měli vybudovat ghetto Terezín. Netušili, kam jedou a co je čeká. V Terezíně a později i v Osvětimi s několika spoluvězni založili odbojovou skupinu, která hledala možnosti, jak zachránit tisíce lidí z tábora. Kolmer v Terezíně nalezl staré chodby, kterými se dostal za hradby lágru. Mohl utéct sám, měl by naději. Vrátil se však zpět, aby o svém objevu informoval ostatní. K útěku už ale nebyl čas. Felixe Kolmera transportovali do Osvětimi.
'Až Mengele otočí hlavu'
Hrůzu koncentračního tábora zažila i Věra Jílková. V prosinci 1942 ji s rodiči a mladší sestrou deportovali do Terezína. Po roce je čekal transport do Osvětimi, kde je zařadili do tzv. rodinného tábora. Věra se hned po příjezdu nabídla jako vychovatelka v dětském bloku Fredyho Hirsche. Život tam byl snesitelnější - mohli s dětmi zpívat, hrát divadlo, tajně je učit.
V noci z 8. na 9. března nacisté v plynových komorách zavraždili více než 3700 židovských vězňů rodinného tábora - byla to podle historiků vůbec největší masová vražda československých občanů.
„Sestra neprošla selekcí! Bylo to třináctileté vyžlátko. Počkaly jsme, až Mengele trochu otočí hlavu. Zamotala se do zástupu a podařilo se jí proklouznout. Takto se zachránilo několik vězňů z dětského bloku. Většina jich však zahynula," vypráví paní Jílková.
