„Myslí si, že je Machiavelli. Podle mě je to nepodařený Rasputin,“ říká odvolaná ředitelka Slovenské národní galerie Alexandra Kusá o Lukáši Machalovi, pravé ruce slovenské ministryně kultury Šimkovičové. Vizí ministerstva je podle Kusé destrukce. „Přirovnala bych to k tomu, co zažijete na dětském hřišti, když si váš syn bude stavět hrad z písku a jiné dítě přijde a jen tak mu do něj kopne,“ říká v rozhovoru pro server iROZHLAS.cz a Radiožurnál.

Rozhovor Praha/Bratislava 6:00 28. září 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Po vašem odvolání začátkem letošního srpna byl vedením Slovenské národní galerie dočasně pověřen krizový manažer Anton Bittner. Jak ovlivnilo jeho vedení chod galerie?
Nový ředitel bohužel nerozumí umění ani procesům v národní galerii. Nevylučuji, že ho někdo poučí, ale zatím můžeme vystavovat podle plánu.

Pravdou je, že nyní připravujeme výstavu o kulturní výměně v souvislosti s tureckými válkami. S tím má problém, protože podle něj ukazujeme pozitivně islamizaci. Neptejte se mě, co to znamená, nevím. Jsou to spíše takové řeči. Nevím, jestli dojde k cenzuře, je velmi těžké něco cenzurovat, když nerozumí ani tomu, jak galerie funguje.

Vůbec nechápe, že spravujeme kulturní dědictví. Přečetla jsem si jeho životopis i několik rozhovorů s ním. Musím říct, že ten poslední jsem ani nedokázala dočíst. Je to prostě něčí kamarád, kterého někdo někde našel a dosadil do této funkce. Když jsem se ho ptala, v čem spočívá ta krize, řekl mi, že to ví, ale ještě nám to neřekne.

Pokud bych nyní přišla do Slovenské národní galerie, poznala bych jako návštěvník, že je tam něco jinak?
Ano, poznala byste to. Máme teď v uvozovkách ochranku, která se skládá z lidí s úplně jiným mentálním nastavením než naši kolegové. Je to cizorodý prvek. Dříve tam byla nastavená určitá atmosféra, naši návštěvníci se pravidelně vraceli pro určitý zážitek. A najednou je tam tento rušivý element. Je to zvláštní. Jinak vystavujeme stejně jako předtím.

Myslím si, že velmi povedená akce byla nedávno, kdy jsme na celou budovu dali plakáty k Slovenskému národnímu povstání, které jsou naprosto dvojznačné. A nikdo na to nemohl nic říct.

Zásah do duševního zdraví

Nastal po vašem odvolání v Národní galerii nějaký exodus zaměstnanců?
Odešly dvě kolegyně. Jedna z nich byla bývalá ředitelka, velmi důležitá pro chod galerie. Její odchod byl jasným vyjádřením postoje. Poté odešla také zástupkyně ředitele. Mnoho kolegů mělo vnitřní rozpor, jak mají pracovat v situaci, která je úplně jiná než ta, do které nastupovali.

Liga za duševní zdraví nám přislíbila psychologickou pomoc zdarma a někteří kolegové ji využili. Nejde jen o to, že jsou smutní nebo se jim něco nelíbí. U mnohých to opravdu zasáhlo jejich duševní zdraví a rovnováhu, kterou je potřeba řešit s odborníky.

A vy plánujete zůstat?
Máme určité milníky. Já teď dokončuji výstavu, kterou chci určitě dokončit, a uvidíme, jak se situace dále rozvine. Bylo to opravdu velmi náhlé, člověk si na tu situaci musí nějak zvyknout. Na druhé straně jsme tam všichni, kdo tam jsme, spolu velmi dlouho něco budovali. Cítím, že by to byla zrada opustit bez boje. Také jsme jako zaměstnanci vstoupili do kulturní stávky. Já jsem po všech těch letech vstoupila do odborů.

Jste stále v kontaktu s úředníky z ministerstva kultury? Předpokládám, že dříve jste spolupracovali velmi úzce. Probíhá teď vůbec nějaká spolupráce?
Se zaměstnanci, kteří byli propuštěni, spolupracuji více než dříve. Momentálně jsem na pozici kurátora, takže nemám pádný důvod spolupracovat s úředníky. A také je to velmi čerstvé. V naší sekci zůstali i velmi rozumní lidé, které bych nechtěla dostávat do komplikované situace.

4:50

Neodbornost a nekompetentnost vedení, vysvětluje důvody ‚kulturní stávky‘ na Slovensku Rybárik

Číst článek

Nemají to tam vůbec lehké. Nemůžeme nad ministerstvem uvažovat jako nad nějakým monolitem. Jsou tam lidé s různými názory na to, co se děje.

Tušíte, jaká panuje na ministerstvu atmosféra?
Podle mě tam panuje naprostý chaos a děs. Polovina z nich už ví, jak to je. To jsou ti, kteří už ty dekrety mají. Druhá polovina odchází. Teď vyšel velmi podrobný, dlouhý rozhovor s jedním z úředníků, který odešel. My jsme s ním hodně spolupracovali, takže ho znám jako velmi solidního a pravdomluvného člověka.

Ke mně se dostávají různé drby, ale z toho, co říká on, a z toho, co vím, usuzuji, že je to totální blázinec. Často říkám, že to není Hra o trůny, ale spíše Přelet nad kukaččím hnízdem.

Lidé si představují, že tam probíhá nějaká normalizace, ale z toho, co vím, je ta situace nekonzistentní a nečitelná, trochu jako když někam přijde opilý voják s pistolí a střílí, kam se mu zachce.

‚Čistá destrukce‘

To mě přivádí k otázce, jakou má vlastně ministryně kultury Martina Šimkovičová ze Slovenské národní strany (SNS) vizi?
Jen jednu. Zničit. Přirovnala bych to k tomu, co zažijete na dětském hřišti, když si váš syn bude stavět hrad z písku a jiné dítě přijde a jen tak mu do něj kopne. To je ono – čistá destrukce, nic víc.

Takže neexistuje žádná dlouhodobá vize budování slovenské národní kultury? Jedna z kritik ze strany ministerstva vůči vám byla, že jste představitelé liberálně-progresivistického spektra, že máte prý přestat dělat ostudu slovenské kultuře.
Oni stále tvrdí, že chtějí budovat hlavně slovenskou národní kulturu, ale my máme opravdu spoustu úžasného zahraničního umění. Umění, které neustále vystavujeme. Máme fantastické sbírky plné Monetů, Picassů, současného amerického umění.

Nemáme až tak mnoho slovenského umění. A vy nepracujete s jinými věcmi než se sbírkami, které máte, protože expozice děláte ze sbírek. To je princip expozic. Jejich odůvodnění jsou tedy jen prázdná slova. Nikdy nedefinovali, co si pod tím představují. Já nevím, co si pod tím představují. Myslím si, že ani oni to nevědí.

Nemohou zástupci SNS cítit ohrožení slovenské kultury, slovenské identity, když v galerii vidí zahraniční umění?
Ale oni nechodí do Národní galerie. To je nezajímá. Nechci být nezdvořilá, ale myslím si, že paní ministryně, když přišla na návštěvu, šlo o její první návštěvu v životě. Já to neodsuzuji. Nemyslím si, že každý musí chodit do Národní galerie. Já například nikdy nebyla na hokeji.

Každý má nějaké jiné preference. Jsem si ale téměř jistá, že paní Šimkovičovou umění nezajímá. Nemyslím si, že má v této věci názor. Nemusí ho mít. Možná to zajímá pana Machalu. Ten má asi nějakou představu, ale myslím si, že je spíše infantilní a nejasná. Taková jako z Dobšinského, jako z nějaké knihy.

Jakou roli zastává tajemník Lukáš Machala na ministerstvu kultury?
Co si myslí on, nebo co si myslím já? On si myslí, že je Machiavelli, a já si myslím, že je to takový nepodařený Rasputin. Objevují se spekulace, že paní ministryně je pouhou loutkou pana Machaly.

Slovenská novinářka: Normalizaci jsem nezažila. Ale kdybych si ji měla představit, tak takhle

Číst článek

Ano, to jsou spekulace, ale věřím jim. Myslím, že ministerstvo řídí pan Machala, ale všechno podepisuje paní ministryně, což podle mě není úplně dobrý nápad z její strany. Na jejím místě bych si to rozmyslela.

Myslíte, že vedení ministerstva kultury vydrží do dalších řádných voleb?
Nemyslím si, že to vydrží dlouho. Myslím, že destrukce nemůže trvat dlouho, protože pak už nemáte co ničit. Na druhé straně, ministerstvo je úřad a musí nějak fungovat. Je to jako velká loď. Už jede. Vy ji zastavíte, ale ona ještě chvíli jede, protože je velká a věci byly rozběhnuté, takže to chvíli trvá, než se zastaví a začne se potápět.

Vedení ministerstva chtělo odvolat všechny, kteří se jim nelíbili. Evidentně to teď pozastavili. Ne že by je už nechtěli odvolat, ale mají problém najít náhradu. K nám našli někoho jen proto, že ten člověk vůbec nevěděl, kam jde a co to vlastně znamená. Do Národního divadla nechtěl nikdo. Nikoho nemohli najít tři týdny. To je šílené. Nikdo tam nechtěl jít. Já žertovala, že jsem volná.

Solidarita v krizi

Šla byste do toho?
Ne, rozhodně ne. V tuto chvíli by nikdo, kdo má nějaké morální zásady, nepřijal od SNS takovou nabídku. Tím by se automaticky diskvalifikoval.

Myslíte, že by se situace mohla otočit?
V kultuře se dějí i dobré věci, například jsme se všichni semkli a jsme solidární. To pro nás paní Šimkovičová udělala. Druhá věc je, že takové těžké časy mohou být také velmi stimulující pro kreativitu. Určitě se bude dařit všelijakým partyzánským uměleckým projektům.

Problém jsou spíše instituce. Instituce budujete dlouho, je to komplikovaný proces, ne každému se do toho chce. Do galerie jsme přitáhli spoustu mladých lidí, kteří mohli mít úplně jinou kariéru, například v soukromém sektoru, se vším, co k tomu patří.

Nadchli jsme je pro práci ve veřejném sektoru. Oni do toho s námi šli. A velmi těžko se budou takoví lidé hledat v budoucnosti. Ne každý je připraven vidět trosky své práce, pro kterou tolik obětoval.

Pro ty instituce je to velmi zničující. Na druhou stranu jsem se bavila s některými poslanci, kteří pracují pro Evropskou unii, že toto možná je příležitost, jak vymyslet nové mechanismy na úrovni Evropské unie, protože to není jen problém Slovenska.

Nás to tady zastihlo, jak se tady říká v Čechách, v nedbalkách. Vůbec jsme nečekali, že se něco takového v roce 2024 může stát, a nejsme sami. Vidíme to i v okolních zemích, třeba v Maďarsku.

Je třeba si z toho vzít nějaké ponaučení, něco z toho vytěžit. Takže to beru jako příležitost a zkoušku lidí. Je to příjemný pocit zjistit, že ti lidé, se kterými jste pracovali, jsou opravdu takoví, jak jste si vždy mysleli. To je skvělé.

Jak by mohla vypadat ochrana institucí ze strany EU?
Úplně si to nedovedu představit, ale velmi ráda se na tom budu podílet. Evropská unie je trochu těžkopádná, ale to má i tu výhodu, že když se něco rozběhne, těžko se to zastavuje.

25:50

Dostál: Zmrazení eurofondů? Způsob, jak Slovensko přesvědčit, že členství v EU je lepší než jiná alternativa

Číst článek

To, co se děje v kultuře, se děje i na mnoha jiných úrovních na Slovensku. V kultuře je to však více vidět, proto to beru jako svou misi upozorňovat na to, co se děje. Děláme to i pro jiné instituce, které trpí v tichu, tmě a zapomnění. Snažíme se být hlasití, osvětlovat, co se děje, a hledat mechanismy, jak se s tím popasovat.

Devadesátky

Jak dlouho si myslíte, že může Národní galerie pod současným vedením Antona Bittnera fungovat?
Pro mě je například fascinující, že vedení nerozumí základním principům. Příkladem je hospodaření se státním rozpočtem. On tomu říká „ta vaše pravidla“. Tím má na mysli rozpočtová pravidla, která musí veřejná instituce dodržovat. Cítím se vlastně trapně.

Myslím si ale, že i když se pan krizový manažer chová, jako by byla 90. léta, tak 90. léta nejsou. Máme daleko více obranných mechanismů, než jsme měli dříve. Přece jen jsme nějakou občanskou společnost vybudovali.

Takže s novým ředitelem je to tak, že ho paní ministryně jmenuje, paní ministryně ho odvolá. Myslím, že to dlouho nevydrží, protože jeho schopnosti jsou nulové. Jeho status je mimořádně pochybný a neustále vycházejí najevo nové a nové věci.

Nemyslím si, že je v něčím zájmu tam držet takového člověka, protože to vrhá špatné světlo i na vedení ministerstva kultury. Takže si myslím, že se to bude muset nějak změnit. Jsme svým způsobem v situaci, že čím hůř, tím lépe.

Dokážete si představit, že byste se vrátila do vedení vy?
Na začátku jsem si myslela, že už nikdy. Potom jsem si řekla, že kdyby se změnilo vedení ministerstva, že by bylo přece jen dobré pokračovat v tom, co jsme už začali. Kdyby se změnily podmínky a věděla bych, že mám co přinést, asi bych to zvládla, ale před dvěma týdny bych vám řekla, že už nikdy.

Víte, i my se měníme v té situaci. To, co se děje, z nás dělá trochu jiné lidi. Jsme jinak odhodlaní, chceme dělat jiné věci. Mám výhodu, že mám historické vzdělání, že z toho umím na chvíli vystoupit a podívat se na to v širším kontextu.

Jsem například přesvědčená, že výstavy ještě pořádat budu. Možná v Brně, a ne v Bratislavě. Takto se s tím vyrovnávám. Je to traumatizující, fakt traumatizující, ale věřím, že to všechno nakonec dobře dopadne.

Umělci volají po konci slovenské ministryně kultury. Vyčítají jí cenzuru, autoritářství i homofobii

Číst článek

A velmi bych chtěla poděkovat za solidaritu i kolegům z Čech. Je to nejen velmi milé a příjemné, ale také to ukazuje místním politikům, že to, co dělají, se nevyplácí.

Co vám dodává optimismus, že to dobře dopadne?
Myslím si, že svět jde dopředu. Když se podívám, že před deseti lety vybuchovala v Bratislavě auta a tehdy by mi někdo možná dal ještě loktem do brady. Dnes o mně jen hnusně mluví v médiích.

Což je velmi nepříjemné, ale už je to jiné. Takže je to trapné, bolestné, ale opravdu věřím, že většina lidí chce žít normální, evropský život. Nikdo mě nepřesvědčí, že to tak není. Chceme se mít lépe, to je lidská přirozenost.

Anna Košlerová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít