Jizvy na těle i duši si bývalí dětští vojáci z Konga léčí ve Rwandě
Místo hraček nebo učebnic drželi v rukou zbraně. A zabíjeli. Dětští vojáci v uplynulých letech bojovali hlavně v Africe, nejvíce pak v Demokratické republice Kongo. Mnohým se nakonec podařilo utéci do sousední Rwandy, kde s dalšími tisícovkami lidí žijí v uprchlických táborech.
Desítky kluků a holek uhánějí za naším autem, zvedající se prach jim evidentně nevadí. Příjezd bělochů je pro ně vždy výjimečnou událostí.
Někteří se snaží naskočit na auto a chytit se náhradního kola upevněného na zadních dveřích. Komu se to povede, stává se hrdinou dne.
„Pokud naše děti vidí nějakou příležitost, tak se vždycky předvádějí. Pro hosty mají připraveno i několik představení. Je to pro ně totiž veliká změna, v táboře toho není moc co dělat a většina z nich se po návratu ze školy jen tak potuluje,“ říká mi poté, co vystoupíme, jeden z humanitárních pracovníků odpovědný za vzdělávací program v táboře Nyabiheke, který stojí na vysokém kopci.
V malých hliněných domcích nebo stanech doslova nalepených na sebe se tísní téměř 14 tisíc běženců z Konga, z nichž polovinu tvoří děti.
„Žiji tady už čtyři roky, zpátky do Konga ale nechci. Dokud se tam bude bojovat, nevrátím se,“ je rozhodnutý 18tetý mladík. Na první pohled vypadá úplně stejně jako miliony dalších kluků v jeho věku, přesto se od většiny z nich liší.
„Zbraň jsem proti nikomu nepoužil, nikoho jsem nezabil,“ snaží se mne přesvědčit s tím, že ozbrojencům prý jen pomáhal. Evidentně se mu o děsivé minulosti nechce mluvit. Dětští vojáci si svá traumata mnohdy nesou do konce života.
Bezděky se mi vybaví záběry ze snímku Krvavý diamant, kde jeden z hrdinů pátrá po svém synovi, kterého rebelové přinutili zabíjet.
Realita je ovšem mnohem krutější a svět jí zná i díky filmovému dokumentu Kony 2012, nazvanému podle vůdce Armády božího odporu Josepha Konyho. Právě tento muž nechal unést přes 60 tisíc dětí a dal jim do ruky samopaly.
Před osmi lety byl Kony také haagským tribunálem obviněn z válečných zločinů, dosud však spravedlnosti uniká.
Ze spárů rebelů se však dostal mladík, se kterým si povídám. „Během války jsem byl zraněn do nohy, tehdy mi bylo 14, ale nechci o tom mluvit, nechci na tuto dobu už vzpomínat,“ dodává tichým hlasem.
Bývalým dětským vojákům se proto snaží pomoci i humanitární pracovníci. „Snažíme se s nimi spolupracovat, sblížit se s nimi, proniknout do jejich nitra, a v tom nám pomáhají i psychologové. Důležité také je, aby chodili do školy.“
I díky tomu se tak postupně začleňují mezi ostatní. „Líbí se mi, že tady můžu studovat. V budoucnu bych ale chtěl být co nejlepším profesionálním hráčem, basketbalistou. Mým vzorem je Američan Kobe Bryant,“ sní mladík o lepším životě. Životě, kde se bojuje jen v rámci sportovních utkání.
Zvětšit mapu
