‚Nemá cenu zůstávat v bytě a čekat, až nás zabijí.‘ Uprchlíků na polsko-ukrajinské hranici neubývá
Ještě před dvěma týdny byla polsko-ukrajinská hranice prázdná. Nádraží v polské Přemyšli vypravovalo pravidelné linky do cílových stanic v Polsku, s menší intenzitou pak i zahraniční spoje. Teď jsou nástupiště plná lidí utíkajících před válkou. A i když z nástupišť odjíždí jeden přeplněný vlak na západ za druhým, uprchlíků v polské Přemyšli neubývá.
Na nádraží v polské Přemyšli asi 15 kilometrů od hranice s Ukrajinou zastavuje vlak, který táhne velká lokomotiva. Za oknem jednoho z modrých vagónů sedí žena. Chvíli sleduje, jak se nástupiště plní lidmi. Pak si dá hlavu do dlaní a pláče. Nakonec i ona zmizí v davu lidí, kteří právě uprchli před válkou a podle pokynů policistů teď směřují k pasové kontrole. Tak taková je teď situace na polsko-ukrajinské hranici.
Proud lidí na nástupišti míjí čtyřletou dívku, která tiše sedí na napěchované sportovní tašce. Na zádech má malý šedý batoh, na hlavě čepici s ušima. Její táta na chvíli odběhl ke dveřím vlaku a vyhlíží zbytek rodiny.
„Vevnitř je ještě moje žena a dvouletá dcera,“ vysvětluje. Jeho dvě dospělé děti z prvního manželství zůstaly v Oděse. „Nechtěly odjet z Ukrajiny. My už jsme na cestě třetí den,“ dodává. Občas se ozve dětský pláč, do toho instrukce policistů nebo volání jmen, když lidé hledají zbytek své rodiny.
Situaci na polsko-ukarjinské hranici zachytil před sedmi dny i fotoreportér serveru iROZHLAS.cz René Volfík. Na jeho fotografie se můžete podívat zde:
Na peróně leží krabice plná balíčků s jídlem a plyšových hraček. Za hranice utíkají hlavně ženy a děti. Vlak z Oděsy měl do Polska přijet v devět hodin ráno. Dorazil o dvanáct hodin později. Nic výjimečného. Se zpožděním tu přijíždí i další vlaky. Z Ukrajiny denně dorazí asi pět spojů. Jedou v nich i dva tisíce cestujících.
Proud lidí se po výstupu z vlaku postupně přelévá z nástupiště k pasové kontrole, do podchodu a k nádražní budově. Cestou míjí nápisy „Jídlo zdarma,“ „Doprava zdarma“ a šipky, které je směřují k informačnímu stolu uprostřed novobarokní nádražní budovy. Venku před budovou přes den postávají stovky lidí. Od kolejiště je dělí zelené zábradlí.
Opírá se o něj řádová sestra Stancia ve žluté reflexní bundě přehozené přes černý hábit a sleduje dění na ukrajinském nástupišti, odkud právě odjel vlak zpět na Ukrajinu. „Jsem tu od pondělí. Teď už je tu lepší organizace všeho,“ hodnotí Stancia. „Lidé tu ve městě můžou zůstat na dvě tři noci, aby si odpočinuli a rozhodli se co dál. Ti, kteří mají už domluvený nocleh jinde v Polsku, můžou odjet speciálními vlaky.“
Každodenní evakuační spoj jezdí z Přemyšli nově taky do Prahy. „A je tu taky dost lidí, co nabízí dopravu autem. Nejen z Polska, ale i z jiných zemí,“ doplňuje Stancia a odchází zpátky do davu pomáhat, s čím je zrovna potřeba.
‚Jako Putin‘
U zábradlí před nádražní budovou stojí starší pár, z davu vystupují svým věkem i klidem ve tváři. „Larisa a Vladimír,“ představují se. „Jako Putin,“ dodává ještě s ironií v hlase Vladimír. V Přemyšli čekají na to, až pro ně přijedou známí z německého Hamburku. „Nikdy jsme tam nebyli,“ říkají.
O cestě vypráví jako o zajímavém výletu a pochvalují si pomoc dobrovolníků, které potkali. Larisa má přes rameno tašku, Vladimír na zádech nese starý batoh. U zábradlí leží další zavazadla včetně přepravky s kočkou. „Jede s námi ještě jedna známá z Kyjeva. Ta kočka je její. My jí pomáháme,“ přispěchá s vysvětlením Larisa. „Vzali jsme jen málo oblečení a hodně jídla. Nevěděli jsme, co s námi bude, kde budeme, jak odjedeme,“ podotýká Larisa už vážnějším tónem.
Vysvětluje, že Kyjev opustili proto, že město je neustále ostřelováno. „Odjeli jsme, protože v Kyjevě padají bomby, umírají lidé, umírají děti. Vnuka máme na lékařské univerzitě v Charkově. Tam taky bombardují. Teď sedí ve sklepě. Nepodařilo se mu s námi utéct. Je mu osmnáct, takže stejně z Ukrajiny odjet nemůže.“ Od minulého čtvrtku totiž na Ukrajině platí všeobecná mobilizace. Muži od 18 do 60 let nesmí vycestovat ze země.
Jen pár metrů od Larisy a Vladimíra stojí u velkého dřevěného stolu Sylvia. Z nedalekého Řešova přivezla dva velké hrnce polévky a rozdává ji uprchlíkům. Teď nabízí typický polský žurek – polévku z žitného kvásku. První hrnec fazolové polévky už je snězený. „Z Řešova jsme dovezli celkem sto litrů,“ vypočítává Sylvia.
Polévku ale sama nevařila. „Pracuji v bance, vybrali jsme tam nějaké peníze a poprosili jednu místní restauraci, jestli by za ně nenakoupila suroviny a neuvařila polévku.“ Že o ni bude na nádraží v Přemyšli zájem si předem ověřovali u koordinátora dobrovolníků. „Není dobrý nápad to dělat jinak,“ apeluje Sylvia. „Některých věcí je tu až příliš,“ míní.
Své místo plánuje přenechat dalším dobrovolníků. Sylvia se musí vrátit do práce a ke svým dětem. Pomoc ale potřebují i uprchlíci v jejím rodném městě. „Hotely v Řešově už nemají volná místa. Včera jsme se snažili najít nocleh pro jednu rodinu. Nakonec se to podařilo až v okolní vesnici,“ vypráví Sylvia.
Psychologická pomoc
Plno je teď na ukrajinsko-polské hranice skoro všude. Na hraničním přechodu pro pěší se lidé stále tísní v dlouhých frontách. Podobně to vypadá i na nádraží v západoukrajinském Lvově, ze kterého se stala přestupní stanice při cestě do Evropské unie. Vlaky odtud odjíždí plné, přesto nestačí. Někteří lidé musí celou cestu, která se nezřídka protáhne z běžných tří na deset hodin, stát.
Dobrovolní zdravotníci z přemyšlovského nádraží hlásí za uplynulý týden celkem 50 lidí, které kvůli vyčerpání a dalším zdravotním problémům museli odvézt do nemocnice.
Dalším stovkám lidí, hlavně dětí, pomohli v improvizované ošetřovně a lékárně v jednom, která našla zázemí v jedné z bočních, ale notně zdobených místností na nádraží. Ve druhém křídle je bývalá čekárna přeměněná na odpočinkovou místnost pro ženy a děti.
Na lehátkách jsou deky, do jedné je zabalená asi pětiletá holčička. Spí. Před ní leží růžový hřebínek na vlasy. Podle lékařky Věry začali do Polska přijíždět už i lidé z větší dálky a stále častěji i z míst, kde se přímo bojovalo: „Doléhá na ně i psychologický stres, přežili všechno to ostřelování, seděli v úkrytech.“
Na tabuli v ošetřovně je proto napsané číslo na spřízněnou psycholožku. Desítku smutných příběhů si už vyslechla taky Věra. „Je to náročné…“ začne vyprávět v momentě, kdy do místnosti vkročí maminka s plačícím dítětem. Zdravotníci nejprve sahají po plyšové hračce, která by ho uklidnila. Zoufalý pláč na chvíli zesílí. Nakonec se ale dítě podaří uklidnit a v místnosti zdravotníků zase rozléhá jen tlumený šum zpoza dveří, za kterými je výpravní budova.
Odvozy z hranice
Na lavičkách podél oken sedí hlavně lidé, kteří sice prchají z Ukrajiny, ale nejde o Ukrajince. Studenti z Indie, Nigérie a dalších afrických zemí. Čekají, co s nimi bude. Údajný rasismus, který někteří zažili při přechodu hranice, odsoudil i zvláštní zpravodaj OSN.
Indie zřídila na nedalekém hraničním přechodu své kontaktní místo a nigerijské ministerstvo zahraničí zase zařídilo několik evakuačních letů, nejen z Polska, ale taky z Maďarska a Rumunska. Zpět do Nigérie vezou asi 800 lidí.
„Přemyšlovský babylon“ ještě rozšiřuje několik mezinárodních dobrovolníků. Společně s těmi polskými postávají na chodbách i před nádražím s cedulemi a nabídkou odvozu. Řešov, Varšava, Německo, Itálie, ale malá skupinka lidí nabízí i dopravu do Česka.
Pár zájemců už se za poslední dny našlo. Mladá slečna Elsa stojí u dveří s malou cedulkou v angličtině „Chceš jet do Francie?“ Nikdo se jí zatím nepřihlásil. „Hodně lidí chce zůstat v Polsku, aby se mohli vrátit na Ukrajinu,“ komentuje situaci. Většinu dne tak Elsa vypomáhá v evakuačním centru na okraji města.
V dočasného dobrovolníka se proměnil i Tom z Londýna, který do Přemyšli přijel vyzvednout matku a přítelkyni svého kamaráda ze Lvova. „On sám bojuje na Ukrajině. Mám od něj zprávu, že ráno byl v pohodě. Žádné ruské jednotky ještě nepotkal,“ vysvětluje a pak odbíhá zpět do skladu.
Vyčerpání a strach
Část bývalých pokladen v hlavní nádražní hale teď slouží jako výdejní okénka pro jídlo, pití a hygienické potřeby. Na druhé straně jsou mladé ženy ve žluté reflexní vestě se skautským šátkem okolo krku. Jedny z desítek dobrovolníků, kteří pomoc na nádraží organizují. Vypadají unaveně.
Vyčerpaná je i Irina, která z Kyjeva se svým třináctiletým synem Vovou utekla, když Rusové zaútočili na tamní televizní věž. „Nemá cenu zůstávat v bytě a čekat, až nás zabijí. První dny jsme spali ve sklepě, pak na chodbě. Nikdo na Ukrajině ale vlastně těch sedm dnů pořádně nespal. Když jsem viděla, že na Charkov shodily vakuovou bombu, tak už jsem to nevydržela.“
S sebou si vzali jen pár tašek, s většími zavazadly by je nemuseli pustit do vlaku. „Notebook jsem si vzala,“ ukazuje na hromádku věcí. Na sobě má čepici, svetr a zateplenou bundu. Focení odmítá, místo toho hledá v mobilu svou pěknou fotku. „Pracovala jsem jako businessový kouč v mezinárodní škole. Teď bys to do mě neřekla, že?“
