Dává vodu lidem, kteří prchají přes poušť do USA. ‚Skončil jsem za to u soudu,‘ říká dobrovolník
Lidé se dlouhodobě snaží proniknout do amerického vnitrozemí přes Sonorskou poušť. Někdo za prací, někdo za rodinou, další z jiných důvodů, ale všichni potají a nelegálně – a všichni potřebují pít, jinak umírají. Když mají štěstí, narazí na osvěžující nádoby rozmisťované v poušti americkými dobrovolníky, kteří tím ovšem riskují problémy s policií a soudy. S dobrovolníky na místě natáčel reportér Radiožurnálu.
V poušti v jižní Arizoně se nachází spoustu kontrolních stanovišť na cestách, které vedou od hranic. Lidé, kterým se podaří nelegálně překročit hranici, se těmto checkpointům i jiným setkáním s pohraniční stráží chtějí pochopitelně vyhnout. A tak riskují v poušti.
Život pod dohledem. Indiánský kmen rozděluje plot mezi Spojenými státy a Mexikem
Číst článek
„Arizona je můj domov a cítím se strašně při pomyšlení na lidi, kteří tady u nás umírají. Je to humanitární krize, kterou tu máme. Stovky lidí tu nacházíme mrtvé v poušti poté, co se ztratí, když se pokouší překročit hranici. A tak jsem se dal kdysi k dobrovolníkům z organizace jménem Žádnou další smrt působící tady v jižní Arizoně,“ říká Radiožurnálu Dan Millis, koordinátor Sierra Clubu.
Dan Millis dělal to, co řada ostatních dobrovolníků z různých zdejších spolků – nosil do pouště kanystry s vodou, aby se pokusil některé životy bloudících lidí zachránit. Překvapení přišlo po třech letech, v roce 2008.
„Byl jsem s dalšími lidmi z naší organizace v terénu a potkali jsme policejní hlídku, která mi dala pokutu za odhazování odpadků. Říkali, že tam vodu pro lidi nesmíme nechávat, protože je to znečišťování krajiny. Vysvětlovali jsme jim, že je to naopak, že cestou hodně smetí posbíráme a sledujeme, kde jsme vodu nechali, a chodíme ta místa kontrolovat,“ vysvětluje Millis.
‚Humanitární pomoc není zločin‘
Takové problémy pouštních nosičů vody zjevně nejsou ojedinělé. S Danem Millisem si povídáme v sídle jeho současné organizace Sierra Club v Tucsonu, což je město, kde tohle téma žije svým životem. Ve výloze na jedné z hlavních tříd je k vidění barel na vodu a na něm nápis: Humanitární pomoc není zločin. V případě Dana Millise ovšem několik let byla.
„Policisty náš příběh nezajímal a dostal jsem soudní obsílku, takže jsem musel čelit soudnímu procesu. Trvalo to rok a půl, a nakonec jsem byl odsouzený za odhazování odpadků. Nedostal jsem žádný trest, takže to byl poněkud zvláštní rozsudek. Proti své vině jsem se ale odvolal a prohrál jsem. Odvolal jsem se znovu, řešilo se to jen jeden stupeň pod úrovní Nejvyššího soudu, a vyhrál jsem, takže už nejsem odsouzený ničema. To je tedy moje zkušenost s pomocí lidem v zoufalé situaci tady v arizonské poušti,“ popisuje Millis.
Policie pomáhat nechce
Podle organizace Tucsonští samaritáni zemřelo horkem či žízní v Sonorské poušti za posledních dvacet let už víc než dva tisíce lidí. Dan Millis, který se problematice americko-mexického pohraničí stále profesně věnuje, některé viděl na vlastní oči.
„Jen dva dny předtím, než jsem se tenkrát dostal do problémů s policií, jsme v poušti našli mrtvé tělo čtrnáctileté dívky, která překročila hranici a snažila se dostat za svou matkou do Kalifornie. Její desetiletý bratr to dokázal, ona ne. Tohle ty policisty nezajímalo. Policie ani pohraniční stráž často nechtějí takovým lidem pomáhat nebo k tomu nejsou vycvičené. Je to systematický problém a mnoho lidí už zaplatilo životem za tuhle hroznou militarizaci naší hranice, která naprosto selhává. Nahánět lidi pohraniční stráží nebo stavět zdi, to není řešení problémů,“ říká Dan Millis, ale to už je zase trochu jiný příběh tohoto pohraničí.
