„Zbytky jeho věcí? Ty správa tábora poslala na stanici. Dostali jsme lístek, ať si je vyzvedneme. Vypadaly hrozně. Celé ušpiněné... Žili v jeskyních, věci pokryté sazemi, jeho pokrývka úplně zamazaná, pokrytá krví a hnisem. A ta miska, která v ní byla zabalená... taky pokrytá špínou, zaschlé zbytky otrub po okrajích. Ani jsem nemohla vědět, jestli to vůbec je jeho miska… Zůstalo tam i pár košil, které si nechtěl zamazat prací. Byly tam, pořád čisté...“

Ale on tam nebyl – ten, který se pod tou krví potřísněnou pokrývkou krčíval a jídal z té špinavé misky. Když tedy bylo co, protože byly dny, kdy se nedostávalo ani té hlenovité šlichty z řepného listí.

Vlastně jich byla většina. A tak se den za dnem potáceli kolem železničních kolejí, slídili po špinavých slupkách zeleniny a vyhozených zbytcích jídla. Tisíce mátoh, které dřív bývaly lidmi. Než si naběhli do pasti Kampaně sta květů.

Sto květů padá na pravičáky

„Nechť rozkvétá sto květů, nechť spolu soupeří sto škol“ – právě tohle dávné dvojverší z dob starověké dynastie Čou se stalo symbolickým heslem ještě světlejších zítřků. Psala se druhá polovina 50. let a v mladičké Čínské lidové republice se komunistické špičky právě usnesly, že lidu trochu popustí otěže. Vyhlásily tedy Kampaň sta květů (rozuměj rozmanitosti smýšlení) a jejím jménem vyzvaly čínskou inteligenci, aby svobodně projevila svůj názor na poměry v zemi a pomohla tak utvářet její blahodárnou budoucnost.

Čekala Komunistická strana Číny, že ta stovka květů nevykvete na její počest? Místo chvály totiž zemi zaplavila slova kritiky a výzvy k napravení nepravostí. A tak Kampaň sta květů zadusila nová Kampaň proti pravičákům, stejně surová, jako byly květy navenek smířlivé. Hlasité kritiky režimu – a brzy nejen je –, ocejchovali jako kontrarevolucionáře a ty „pravičáčtější“ z nich odeslali do vězeňských táborů. Promptně. Ať je pořádně převychová práce.

Ze snímku Mrtvé duše, svědectví obětí:

Pravda, to vůbec nejhorší Čínu ještě čekalo: hladomor v roce 1957 teprve nedočkavě přešlapoval za jejími dveřmi a běs Kulturní revoluce začal řádit až v příští dekádě. Ale Kampaň proti pravičákům také prahla po obětech. A pracovní tábory, jimiž je prosívala, zabíjely vězně jako mouchy.

Ke smutně proslulým gulagům Maovy Číny patří pracovní tábor Ťia-pien-kou (Jiabiangou). Tohle vězení na okraji pouště Gobi postavili pro sotva 50 vězňů, ale v letech 1957-1961 se jich tu v příšerných podmínkách tísnily tři tisíce. Hrůzy vyvrcholily v posledním roce, kdy svíravý hlad přerostl v nelítostný hladomor. Zoufalí „pravičáci“ jedli všechno, co bylo po ruce: hmyz nebo hlodavce, kůru ze stromů, výkaly, těla mrtvých spoluvězňů. Ze 3000 lidí nakonec přežilo zhruba 500.

Mozaika zločinů

A ti, kteří žijí dodnes, tento týden promlouvali z festivalového plátna v Cannes. Vyslechnout si ta svědectví nejspíš pro tamní publikum nebyl snadný úkol, a to nejen kvůli děsivému obsahu. Čínský dokumentární film Mrtvé duše, který ta svědectví shromáždil a na letošním Cannes uvedl ve světové premiéře, totiž čítá osm hodin. (Promítal se ve dvou čtyřhodinových blocích oddělených hodinovou přestávkou, pozn. red.)

Ta mimořádná délka 496 minut, soudí hongkongský deník South China Morning Post (SCMP), svým způsobem odráží odyseu svého tvůrce Wang Binga. Známý čínský režisér zkoumá systém lao-ťiao (převýchova prací) už 13 let a natočil k tématu už dva oceňované filmy, He Fengming (známý také jako Kronika čínské ženy, 2007) a Příkop (The Ditch, 2010), který se odehrává přímo v táboře Ťia-pien-kou. A právě z rozhovorů, které režisér s oběťmi gulagů vedl mezi lety 2005 a 2008, teď vznikly monumentální Mrtvé duše (Dead Souls, 2018).

„Poznal jsem několik lidí, kteří z tábora vyvázli životem, a natočil s nimi hloubkové rozhovory,“ popisuje v SCMP režisér. „Pak jsem si řekl, že bych měl vyhledat všechny přeživší. Pátrat po nich je těžké, protože jsou rozprostření po provinciích a městech celé země a vazby mezi nimi jsou už dávno zpřetrhané. Byl to velice mučivý a obtížný proces. Nakonec se mi podařilo mluvit se 120 lidmi.“

Promluvit, než roztají

Ze střípků vzpomínek a slov těch 120 obětí se v Mrtvých duších skládá mozaika monstrózních zločinů, které politika Maovy Číny napáchala na milionech lidí.

Je to svědectví o to významnější, že temná éra Kampaně proti pravičákům není v dnešní Číně dvakrát populární téma. Eufemisticky řečeno. Ještě při produkci Příkopu se Wangovi podařilo natočit nepohřbené lidské kosti v opuštěných ruinách pracovního tábora – jak připomíná SCMP, záznam později sestříhal do půlhodinového krátkého filmu Stopy (Traces, 2014).

Asi před čtyřmi, pěti lety však čínská vláda začala svůj postoj ke kampani přehodnocovat – mimo jiné i ve smyslu, že během ní nezemřel „jediný člověk“. A také umlčovat hlasy těch, kteří by o Ťia-pien-kou chtěli nahlas mluvit. Nad táborem, který v roce 1961 uzavřeli a zametli pod koberec (třeba i tím, že určili doktora speciálně ke zfalšování lékařských zpráv), dnes znovu visí vynucené ticho. Jeho bývalý areál chátrá, zato je obklopen hlídkami, které brání nezvaným návštěvníkům. Památník obětem, který v listopadu 2013 vztyčily rodiny vězňů, místní úřady rychle srovnaly se zemí. 

V Ťia-pien-kou jako bychom neexistovali, popisuje v Mrtvých duších jedna z obětí. Byli jsme jako tající duchové.

Dnes tají znovu. Už jen kvůli tomu má těch předlouhých osm hodin smysl.

Ze snímku Mrtvé duše, svědectví obětí:

Magdalena Slezáková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít