Jak to, že jednou je to správně a podruhé špatně? Náš mozek se s takovou situací neumí moc dobře srovnat. Takže si radši sám sobě lže, případně vytěsňuje realitu. 

Měli bychom mu pomoct a uvědomit si, že jestli je vztyčování pomníků a soch odrazem historie, je stejně důležitým historickým aktem i jejich bourání. I takové činy do našich dějin patří a vypovídají o své době úplně stejně. 

Vadí nám, že někdo sáhne na sochu Kryštofa Kolumba, protože jsme o něm odmalička slýchali jako o odvážném mořeplavci a neohroženém dobrodruhovi. Náš mozek se jen těžko srovnává s tím, že by hrdina stál také za týráním a hromadnými vraždami domorodého obyvatelstva.

Není to přitom žádný náš dnešní změkčilý a přecitlivělý pohled na tehdejší drsnou dobu - za brutální chování byl Kolumbus vyšetřován už za svého života a dokonce byl na krátký čas uvězněn.

Na belgického krále Leopolda II., jednoho z největších masových vrahů historie, útočil kvůli jeho masakrům v Kongu i tehdejší tisk a spisovatelské elity a dobová karikatura ho vyobrazuje jako hada škrtícího Kongo. 

O jejich krutých stránkách se vědělo, jen my máme radši dějiny jednoduché a černobílé. Lépe se nám tak chápou.

Zpřesňování historie

Možná jsme na strhávání soch objevitelů a vládců citliví i proto, že jsme sami zažívali přepisování a překrucování historie a boření pomníků nám takovou dobu připomíná. Je ale jejím přesným opakem. Znamená zpřesňování historie, domalování dalších odstínů do vyobrazení dějin. Protože Kolumbus byl neohrožený objevitel, ale byl to i necitelný tyran. Za to první si zasloužil sochu vztyčit, za to druhé strhnout.

Kapitán John Hamilton byl sice schopný velitel, jehož jméno do historie bezpochyby patří, ale patří do ní i to, že domorodí obyvatelé Nového Zélandu ho vnímají jako krutého dobyvatele, který je vyhnal z jejich domovů. 

Buďme rádi, že se do dějin konečně dostávají i svědectví těch dříve neviditelných a opomíjených. Jsou rovnocennou součástí naší společnosti a jejich historická zkušenost má stejnou váhu jako ta naše. Jen musíme přesvědčit náš mozek, aby ji tak začal vnímat.

Socha je jen relikt doby, stopa časů minulých a pohled na běh dějin zachycený v jednom okamžiku. Avšak tenhle pohled není neměnný, je velmi živý a vyvíjí se s každou další vzpomínkou, s každým dalším zjištěním a svědectvím. 

Teorii sociální disonance představil sociální psycholog Leon Festinger v 50. letech. V letech, kdy se v Československu mučili a popravovali lidé, které dnes považujeme za hrdiny.

V té době psali lidé hromadné dopisy žádající trest smrti pro doktorku Miladu Horákovou. Dnes ji považujeme za jednu z nejvýznamnějších Češek 20. století. Je to snad přepisování historie? V žádném případě, je to výklad historie na základě morálních hodnot naší doby. Něčeho, čeho bychom se neměli vzdávat, i když přitom někdy puká kámen. 

Autorka je redaktorkou magazínu Forbes

Michaela Černá Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít