Dvojí metr na Mladiće aneb Nebezpečné žonglování s genocidou

Přestože málokdo nezaujatý pochybuje o tom, že Ratko Mladić je válečný zločinec, doživotní rozsudek, který nad ním vynesl Mezinárodní soudní tribunál pro bývalou Jugoslávii, za sebou zanechává pachuť.

Komentář Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

"Málokdo nezaujatý pochybuje o tom, že Mladić je válečný zločinec. (Ale) tvrdit, že Mladić válečným zločincem je, kdežto Orić, Haradinaj či Gotovina nejsou, není nic jiného než zneužití formální právní autority k politickým účelům." Na ilustračním snímku z roku 2012 "upravené" grafitti v centru Bělehradu, které znázorňuje Ratka Mladiće. | Zdroj: Fotobanka Profimedia

Mezinárodní soudní tribunál pro bývalou Jugoslávii (dále ICTY) v Haagu odsoudil bývalého vrchního velitele armády Republiky Srbské, generála Ratka Mladiće k doživotnímu vězení. Uznal ho vinným v deseti z jedenácti bodů obžaloby, kdy v jednom ze dvou bodů týkajících se genocidy byl obžaloby zproštěn. Ačkoliv je rozsudek dosud nepravomocný, není příliš pravděpodobné, že by Mladićovo odvolání bylo úspěšné.

Chorvatský válečný zločinec Praljak po vypití jedu zemřel. Otrávil se v přímém přenosu z Haagu

Číst článek

Málokdo nezaujatý pochybuje o tom, že Mladić je válečný zločinec. Jenže rozsudek nad ním za sebou zanechává jistou pachuť, a to z několika důvodů.

Gotovina, Haradinaj, Orić

Zaprvé - je obtížné se ubránit podezření, že se Mezinárodní soudní tribunál pro bývalou Jugoslávii (dále ICTY) nezaměřoval primárně na potrestání všech válečných zločinců, jako spíše na potrestání především srbských válečných zločinců, což znamená, že neměřil všem stejně.

To není žádná srbská nacionalistická propaganda, jak šmahem tvrdí „nestranní“ autoři typu britského historika Marka Hoare (jeho matka je Chorvatka), ani postoj proruských agentů, což vykřikují někteří mladí mccarthisté zdivočelí „bojem“ proti kremelské propagandě, nebo blouznění levicových „intelektuálů“, jak kádrují někteří čeští publicisté.

Je to vcelku zřejmý fakt, který je nejlépe demonstrovatelný na skutečnosti, že tribunál analogicky nepotrestal chorvatského generála Ante Gotovinu, kosovsko-albánského velitele UÇK Ramushe Haradinaje či bosensko-muslimského polního velitele Nasera Oriće. A to vynecháváme případy jako Hashim Thaçi či Ramiz Delalić. Ostatně například za zločiny proti chorvatským Srbům snad nebyl potrestán ani jediný pachatel.

Pro svou rodnou vesnici zůstává Ratko Mladić nevinný. Byl to dobrý člověk, říkají místní

Číst článek

Tvrdit, že Mladić válečným zločincem je, kdežto Orić, Haradinaj či Gotovina nejsou, není nic jiného než zneužití formální právní autority k politickým účelům. Válečnými zločinci jsou totiž buď všichni jmenovaní, nebo naopak ani jeden a odpovědnost za rozpoutání války a následné zločiny proti lidskosti by v takovém případě měla dopadat pouze na politické představitele, jejichž zadání vojenští velitelé plní.

Ubránit se v tomto případě podezření z „měření dvojím metrem“ je téměř nemožné, jakkoliv budou zastánci činnosti ICTY jeho kritiky urážet, ba kriminalizovat. Gotovina či Orić nebyli odsouzeni, protože se je, dejme tomu, nepodařilo do Haagu dostat, ale oni před soudem stáli a byli fakticky osvobozeni!

Zkrátka ICTY podporuje svými rozsudky, a v této souvislosti je lhostejno zda úmyslně, či neúmyslně, podezření, že jeho hlavním úkolem je prosadit narativ o Srbech jako hlavních, či dokonce snad jediných vinících celého jugoslávského kataklyzmatu.

Srbská strana samozřejmě napáchala na bojištích jugoslávských válek nemálo zločinů, dokonce jich nejspíše opravdu napáchala nejvíce, což vyplývá přinejmenším z čistě fyzické převahy – jak zbrojní, tak demografické. Nicméně činnost ICTY zavání podezřením, že srbské straně má být přisouzena role hlavního viníka, což před kritickou analýzou nemůže obstát.

Munice selektivní spravedlnosti

A tento veskrze politický postoj, jakkoliv zaobalen do právních termínů, s sebou nese celou řadu negativních důsledků - regulaci konfliktního potenciálu rozhodně neprospěje, state-building v Bosně a Hercegovině taktéž neposílí, usmíření mezi postjugoslávskými národy to taktéž spíše oddálí, ne-li znemožní. A ve finále poslouží jako velmi dobrá munice pro opravdovou kremelskou informační válku proti Západu (ne tu vybájenou v hlavách novodobých kádrováků), protože se v Moskvě budou mít opravdu o co opřít a nebudou muset fabrikovat vyslovené lži. Budou se moci opřít o neúplnou či ještě ostřeji řečeno selektivní spravedlnost, čímž ovšem ono posvátné slovo ztrácí svůj obsah.

Korupce, nezaměstnanost a pocit izolace: hnojiva násilného extremismu v Kosovu

Číst článek

Zadruhé – ICTY nebezpečně žongluje s pojmem genocida, což v konečném důsledku přispívá pouze k jeho devalvaci. V jedné části tohoto obvinění byl sice Mladić osvobozen, ale u srebrenického případu byl odsouzen za genocidu. A stejně tak se tento termín v souvislosti s Mladićem objevuje dokonce i v případě obléhání Sarajeva. A tady hraje mezinárodní společenství, které zde reprezentuje ICTY, snad ještě více nehezkou roli, která nemá se spravedlností společného vůbec nic.

Srebrenický masakr byl válečný zločin, jakkoliv se kolem něj bohužel vytvořila taktéž celá řada (vesměs protisrbských) mýtů. Pro oběti nepochybně představovala opravdové pozemské inferno. A právě v souvislosti se srebrenickým masakrem existuje nejvíce důvodů Mladiće odsoudit, jakkoliv ovšem právě v tomto případě opět narážíme na skandální Orićovo osvobození.

Etická hodnota mrtvých

Nicméně nebyla to genocida, tím spíše, pokud se podíváme na užívání tohoto termínu v jiných případech souvisejících s činností západního mezinárodního společenství. Ve Rwandě, kde byly masakrovány statisíce Tutsiů, se mezinárodní společenství tomuto termínu bránilo, poněvadž by se přiznáním faktu, že jde o genocidu, přiznalo, že ve Rwandě selhalo především ono samo. Zcela nadvakrát rozbombardovaný Groznyj s desetitisíci mrtvých civilistů byl do slova a do písmene označen za vnitřní záležitost Ruské federace, nicméně obléhání Sarajeva je označováno za genocidu. Stejně jako Srebrenica.

Matka s dcerou vyhlížejí z přístřešku, kam se uchýlily poté, co jejich dům zničily ruské bomby. Předměstí Grozného, zima 2000. | Zdroj: Fotobanka Profimedia

Každá z těch nebohých obětí všech těchto hrůz má stejnou etickou hodnotu a je jim na onom světě nejspíše jedno, jak bude zločin na nich spáchaný označen, ovšem pro poučení z těchto dějinných hrůz jsou správně a poctivě volené termíny důležité. Je naprosto licoměrné označovat obléhání Sarajeva za genocidu, a zničení Grozného nikoli.

A to nejen proto, že v Grozném zahynulo statisticky mnohem více civilistů. Jak si potom mezinárodní společenství poradí s bombardováním jemenských civilistů saúdským letectvem, dobytím Bagdádu angloamerickými vojsky? Tyto druhy válečných operací zkrátka nejsou genocidou. Nebo si snad zastánci tohoto veskrze politického postoje myslí, že použijí-li tento emocionálně vypjatý termín, podaří se jim více se z dějin daného konfliktu poučit? A skutečně si myslí, že ten, kdo toto žonglování s termíny odmítá, nemá úctu a soucit s nevinnými civilními oběťmi?

Pojem genocida budiž vyhrazen opravdu pouze vyhlazování celých skupin obyvatel tak, jak jej chápal otec tohoto termínu Lemkin. Genocidou byl židovský holokaust, ukrajinský hladomor či arménské masakry. A jízlivě můžeme dodat, že poslední dva jmenované případy celá řada těch, kteří křičí, že se ve Srebrenici odehrála genocida, za genocidu neuznávají. Což onu licoměrnost a devalvaci pojmu pouze podtrhuje.

Z hlediska mezinárodní reálpolitiky lze pochopit, že před žádný mezinárodní tribunál nikdy nebudou povoláni Putin, Gračov, Šamanov či Kvašnin nebo Bush, Obama, Franks či princ Salmán, nicméně alespoň v rámci vypořádání se s jugoslávskými válkami by člověk očekával, že nebude používán dvojí metr. A to se bohužel nestalo.

Tomáš Šmíd působí na Katedře politologie, oboru Bezpečnostní a strategická studia na FSS MU v brně. Odborně se zaměřuje na problematiku ozbrojených konfliktů, organizovaného zločinu a zahraničně-bezpečnostní problémy ve východní Evropě a střední a jihozápadní Asii. Je autorem či spoluautorem několika monografií a řady odborných článků, ale i publicistických textů pro česká i zahraniční média.

Tomáš Šmíd Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme