Nevyžádané rady Ukrajině

Tento komentář dostal titulek „Nevyžádané rady Ukrajině“. Neobsahuje ovšem žádné rady z mé strany, ale všímá si narůstajícího jevu. Už se rozběhla mezinárodní debata nad tím, jakou cenu by měla Ukrajina zaplatit za mír, třeba v podobě území, které by přepustila Rusku. Na jednu stranu je to pochopitelné – jde o událost desetiletí, ne-li delšího období, která zásadně ovlivní život na našem kontinentu.

Komentář Praha Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Ukrajinský voják připravuje obranné pozice proti ruské ofenzivě

Ukrajinský voják připravuje obranné pozice proti ruské ofenzivě | Foto: Anna Kudriavtseva | Zdroj: Reuters
Přehrát

00:00 / 00:00

Jan Fingerland: Nevyžádané rady Ukrajině

A řada evropských vlád ukrajinský boj vydatně podporuje zbraněmi i jinak. Výraznou položkou debat o tom, co se musí stát, aby na Ukrajině byl mír, bylo veřejně vyslovené mínění devětadevadesátiletého Henryho Kissingera. Někdejší americký bezpečnostní poradce a ministr zahraničí se zmínil o tom, že cestou k ukončení války bude pravděpodobně návrat ke stavu před 24. únorem, což ovšem zahrnuje i teritoriální ústupky na straně Kyjeva.

Realismus versus odhodlání

Na tento výrok lze hledět dvěma způsoby. Kissinger je legenda „realistické“ teorie i praxe mezinárodních vztahů – realistické ve vícenásobném smyslu. V jistém ohledu dokonce může mít i pravdu, protože se nezdá možné, aby Ukrajinci Rusko zcela porazili, anebo takové vítězství nemusí stát za další léta ničení společnosti i ekonomiky.

Na druhou stranu je tu pár výrazných „ale“. Jedno formuloval bývalý americký velvyslanec na Ukrajině Steven Pifer – Kissingerovi žádná část Ukrajiny nepatří, a nemůže ji tedy nikomu nabízet. Kissinger to samozřejmě tak ani nemyslel, odpovídal na otázku a teoretizoval na základě starších zkušeností.

‚Ukrajina musí zvítězit.‘ Fiala s Morawieckým se shodli na jediném možném výsledku ruské invaze

Číst článek

Ale obecně platí – tím, že se určitá věc vyslovuje, stává se jaksi myslitelnější. A vlastně objektivně napomáhá ruskému výkladu situace, že Ukrajinci se musejí vzdát části svého teritoria, aby měli šanci na mír a nějakou budoucnost.

Jak se na věc samotnou dívají sami Ukrajinci? Jak známo, přes 80 procent obyvatel Ukrajiny je proti jakýmikoli územním ústupkům. Tento odhodlaný postoj dal Ukrajincům sílu vzdorovat v okamžiku, kdy by to jiné národy už vzdaly. Je ale současně možné, že za určitým bodem bude takové stanovisko sebedestruktivní.

Prezidentské dilema

Musí s ním počítat i samotný prezident Zelenskyj, kterému mohl tento postoj v minulých měsících pomáhat, ale současně v nadcházejících měsících může svazovat jeho ruce, pokud vůbec nastane okamžik, kdy by bylo možné se s Putinem nějak dohodnout.

Ostatně sám Zelenskyj v očích Evropy vystupuje jako zastánce neústupnosti. Verbálně odmítal jakékoli územní kompromisy, vlastně logicky, vzhledem k tomu, že žádné nenabízel ani protivník, a navíc se bojuje na ukrajinském, a nikoli ruském území. Současně v závěru května Zelenskyj zmínil, že nepočítá s vojenským dobytím všech ztracených území, jako je například Krym. Otevřel si tedy určitou možnost k jednání.

Rusko bude pokračovat v operaci na Ukrajině, dokud nedosáhne svých cílů, řekl ve stý den invaze Peskov

Číst článek

V Evropě se občas ozývá tvrzení, že platíme-li Ukrajině zbraně, máme právo ovlivňovat její postoje. Tato logika ale neplatí – Ukrajinci samozřejmě bojují především za svou zemi, ale tím současně chrání Evropu – tu by ruský úspěch přišel mnohem dráž.

Neznamená to, že Ukrajinci dostali volnou ruku, ale mají morální právo na volnost při výběru své další cesty. A mimochodem, i Američané si dávají pozor na to, aby nedodali Ukrajicům zbraně, kterými by mohli ohrozit vlastní ruské území. I západní podpora má tedy své limity, které omezují ukrajinské šance dosáhnout převahy.

A co Rusko?

Při těchto mezinárodních spekulacích o tom, co by měli Ukrajinci dělat nebo čeho se vzdát, se zvláštně vynechává ruská strana. Byla to Moskva, kdo válku začal, a nedává smysl nemluvit především o tom, jaký ústupek, vesměs bezbolestný, je ochoten udělat Putin. Ruský prezident navíc zatím nedává najevo žádnou ochotu jednat, naopak je evidentně ochoten ještě chvíli zkoušet přetlačit ukrajinskou obranu masivní převahou, a pak, možná, uzná, že je čas uzavřít válku „nevítězstvím“.

Mluví se o šancích na nějaký mír nebo příměří. Jsou tu dva nedoceňované faktory. Zaprvé, ruské „garance“ nemají po této válce hodnotu ani papíru, na kterém jsou napsány. Jak asi budou vypadat záruky za případný příští mír?

A za druhé, jen naprostá menšina novodobých konfliktů končí mírovou dohodou. Bude to možná případ i ruské invaze na Ukrajinu, která možná skončí vyhasnutím a stálou ruskou snahou nechat ránu zanícenou, tak jak to Moskva dělala i předtím.

V tomto smyslu by měla rada Ukrajině znít: zkuste zvítězit co nejvíc, protože jen tak můžete dosáhnout dlouhodobého klidu pro sebe – i pro Evropu.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Jan Fingerland Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme